Sobota 7. července 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Nezvykle žhavé slunce počínajícího července na jihovýchodě Británie zápasilo tenhle týden jako o život s bouřkami, hromobitím a povodněmi ve Walesu a Cornwallu - a prý si máme pomalu začít zvykat na každoroční cyklus jarních povodní a letních such.

Však byl taky tenhle týden kus Kentu bez vody. Ne snad, že by vyschly zásoby, jenom se v nádržích s pitnou volbou rozmnožily řasy a hygienici prohlásili, že ji lidem nedovolí pít.

Vedra se tenhle týden taky střetla s pravidly slušného oblékání - řidiči londýnských autobusů se marně domáhají, aby v létě mohli nosit šortky.

A ani pětatřicetistupňová horka nezabránila pořadatelům exkluzívní veslařské regaty v Henley v prosazování společenské tradice. Pořadatelé a jejich pochopové nelítostně obcházeli diváky a dohlíželi na to, aby si páni džentlmeni neodkládali saka a neuvolňovali kravaty, a aby jejich sličné průvodkyně měli opravdu sukně přes kolena.

Hledá se Jack Rozparovač

Horké počasí v Londýně vylákalo do parků na tradiční pikniky spoustu domácích i turistů, ale ten letní svár slunce s mraky způsobil, že ve čtvrtek večer průtrž mračen promáčela piknikujícím koše a z vína udělala ozónem provoněný střik.

A když už mluvíme o těch turistech, před proslulým muzeem hrůzy s názvem "London Dungeons" - Sklepení londýnská - stála o minulém víkendu předlouhá fronta. Ne snad, že by se tu turisti rvali o lístky na voskové figuríny, scény z poprav a mučíren či holografické znázornění useknutých hlav, nabodených na kůl a tiše si cosi mumlajících.

Tentokrát ve frontě nestáli turisti, ale adepti disciplíny, která je v poslední době stále oblíbenějším artiklem - hereckého průvodcovství. Několik stovek začínajících či zkušených, profesionálních i amatérských herců, se tu ucházelo o roli z nejobtížnějších.

Šance prorazit

Řekněte sami - copak je snadné, vžít se do úlohy proslulého Jacka Rozparovače, když nikdo dodnes neví ani, kdo to byl, ani, co vedlo ho k surovým vraždám prostitutek v londýnském East Endu v oněch osudných několika měsících mezi srpnem a listopadem 1888.

A tak se nemůžeme divit, že tu vedle sebe ve frontě stál jistý David Cox z Bathu, který zatím herecky vynikl jenom v krátké epizodě muže, umírajícího na selhání srdce v televizním seriálu BBC, a třeba odborník na levitaci Miles Anthony z londýnské čtvrti Fulham.

Kde stráví Tony Blair dovolenou?

Britská turistika je ovšem proces dvousměrný, a zatímco se britský venkov jen pomalu vzpamatovává z epidemie slintavky a kulhavky, která turisty ze zahraničí odradila, proslýchá se, že ministerský předseda Tony Blair s rodinou dostal letos od vládního aparátu nařízeno, netrávit letní prázdniny v Toskánsku, ale v Británii.

A tak teď hoteliéři a hoteliérky ve vylidněných oblastech Devonu, Walesu či jezerní rezervaci ve střední Anglii toužebně čekají, zda náhodou nezazvoní telefon a neoznámí výnosnou návštěvu.

Nedožité čtyřicátiny princezny

1. července by princezně Dianě bylo čtyřicet let

S velkou pompou si Británie připomněla nedožité čtyřicáté narozeniny Diany, princezny z Walesu, která roku 1997 přišla o život v jedné z nejslavnějších autonehod 20. století. Jako každoročně touhle dobou se kolem nebožky rozjel mediální tanec.

Zatímco vloni šlechtičtí majitelé rodinného sídla, kde je Diana pohřbena, blahosklonně přistoupili na to, že se smí správně vyslovovat jak Althrope - což je odjakživa místní úzus - tak Althorpe - protože tak se to píše, a co můžete čekat od turistů, beztak to nejsou Angličani, letos těžiště spočívá na práci princeznina Fondu, který od Dianiny smrti vybral na 45 milionů liber pro charity na celém světě.

A samozřejmě, nedožité narozeniny princezny Diany jsou aktivum, které rodina návštěvníkům, kteří si zaplatí za prohlídku Dianina muzea v Althropu a za privilegium, podívat se přes vodu na ostrůvek, kde je princezna z Walesu pohřbena, neopomene připomenout.

Dianin první červenec

"Narozeniny hrály v rodině vždycky významnou úlohu. Můj otec bral naše narozeniny vždycky nesmírně seriózně a tak jsme měli velké oslavy. Pamatuju si na Dianiny šesté narozeniny. To vypůjčil ze zoologické zahrady v Peterborough dvouhrbého velblouda, takže se to vždycky slavilo velkolepě. První červenec, den Dianiných narozenin, si dobře pamatuju, bylo to vždycky velmi významné datum, a tak se můžu ohlížet za různými prvními červenci - koneckonců, naposledy jsem její narozeniny slavil právě 1. července 1997," připomíná Dianin bratr, hrabě Spencer.

Ale i když se lidi do Althorpu či Althropu letos pohrnou, jinak tu máme obvyklý pravidelný letní exodus.

Útěk Britů na jih

Britové houfně odkládají děti k příbuzným, psy, kočky, kanárky, krajty a jiné domácí dvou, čtyř i beznohé miláčky do zvláštních útulků. Od letošního roku vznikly také speciální penzióny pro kytičky, kde vám je proškolený personál zalévá po dobu vaší nepřítomnosti. A už horem dolem uhánějí do Středozemí, či na španělské ostrovy, kde přes léto vznikají doslova britské diaspóry.

"Nemohla jsem uvěřit, že se to děje, a všechno kvůli tak nicotnému sporu, je to podle mě opravdu strašné. Tolika lidem to zkazilo prázdniny, nechápu, proč se to nepodařilo vyřešit."

S horečnou úzkostlivostí sledovali britští televizní diváci třídenní stávku řidičů autobusů na Baleárech, která pro mnohé jejich spoluobčany znamenala mnohahodinové zpoždění letadel, noci, strávené na letišti, a taky bezmocné přihlížení šarvátkám mezi řidiči autobusů a taxíkáři, kteří doufali, že si díky stávce přivydělají.

Ale vraťme se do Anglie, i když u letiště ještě chvilku zůstaneme - vůbec poprvé co se začalo létat totiž bude mít Británie letiště, které ponese jméno nějaké osoby.

John Lennon a jeho letiště

"Velice, velice vám děkuju, že jste si vzpomněli na Johna a že ho máte pořád ještě rádi. Mám velkou radost, že se Liverpool rozhodl Johna poctít tímto způsobem. John nám vždycky a všude připomínal smysl pro humor. Doufám, že letiště Johna Lennona pošle do všech koutů světa od Johna jeden veliký úsměv," řekla Yoko Ono, vdova po Johnu Lennonovi.

Ano - první letiště v Británii, pojmenované po osobnosti, neponese jméno nějakého generála či významného politika. Až se napřesrok otevře nový terminál letiště v Liverpoolu, John Lennon se zařadí po bok Johna Fitzgeralda Kennedyho, Leonarda da Vinci a Franze Strausse - ti všichni mají svoje letiště.

A nejen to - letiště bude mít ve svém znaku citát z Johna Lennona - Above Us Only Sky - Nad námi jenom nebe. Ten citát je pochopitelně z Lennonovy písničky Imagine.

Okupovaná supertajná základna NATO

Aktivisté Greenpeace vyšplhali na vodárnu základny NATO

"Naše skupina prošla hlavní branou. Byl tam jeden nebo dva příslušníci bezpečnostní stráže, a pokusili se několik z nás zadržet, ale nám se podařilo proniknout za ně. Prostě jsme proběhli. Dost lidí přelezlo přes plot, po žebříku, a vylezli nahoru na vodárnu. Myslím, že mají špatný pocit, že jsme je takhle převezli, protože jsme vážně prostě vešli dovnitř, takže myslím, že chtějí, aby se o tom mluvilo co nejmíň. Jednoznačně to ukázalo, jak snadno se dá pronikout k tomu, co by mělo být jedním z nejbezpečnějších komunikačních středisek."

Bylo to opravdu dost v lennonovském duchu - a Alana Gordonová, jedna z aktivistek ekologické společnosti Greenpeace, které se tento týden podařilo proniknout na supertajnou základnu NATO, jejímž účelem je monitorovat balistické střely v novém americkém systému takzvaných hvězdných válek, klepla hřebík na hlavičku.

Třicet lidí řadu hodin mírumilovně okupovalo základnu na vrchu Menwith v severovýchodní Anglii, sedmdesát dalších se podařilo odvést, tři osoby byly zadrženy.

O den později se situace opakovala - tentokrát v karnevalovější podobě. Vetřelci na sobě měli uniformy v podobě raket, a na základnu prošli s muzikou - hrála téma z filmu Mission Impossible - a opět bez větších problémů. Až opozice začala požadovat, aby s tím armáda tedy doopravdy něco udělala.

Stálo to za to!

Účel protestu byl prostý - Greenpeace nesouhlasí s tím, aby se Británie zapojila do projektu obranného raketového deštníku, který tolik leží na srdci americkému prezidentovi Bushovi. Andy Tate je jedním z těch, kdo se protestu zúčastnili:

	Jednoznačně to ukázalo, jak snadno se dá pronikout k tomu, co by mělo být jedním z nejbezpečnějších komunikačních středisek.
	Alana Gordonová

"Greenpeace se rozhodně všemi prostředky zasadí o to, aby překazila hvězdné války, ano. Včera jsem strávil skoro dvacet hodin na vrcholu střechy budovy hned vedle těch dvou, které by byly součástí Bushova programu. Děláme to v zásadě proto, abychom veřejnosti názorně předvedli úlohu Británie v hvězdných válkách a skutečnost, že teď premiér Blair má jedinečnou příležitost, něco s tím udělat, ještě předtím, než prezident Bush přijde s definitivním plánem na realizaci."

Mnozí z účastníků protestu se připoutali želízky k plotu nebo k věži v areálu. A nejde jim jen o politické gesto - obávají se také, že by se koordinační a monitorovací středisko raket mohlo snadno stát terčem nepřátelských útoků. Jo Fillwindová má pocit, že akce stála za to:

"Jsem unavená, mám hlad. Ale mám radost, že se nám podařilo vytvořit tuhle situaci, a doufám, že si teď lidi budou mnohem víc uvědomovat, co se děje. A o to nám tady jde."

Poznejte ženy!

Jakoby letiště páně Lennonovo v Liverpoolu tenhle týden odstartovalo řadu politických debat, jež se dotýkají okrajových či menšinových skupin.

Jedna z předních představitelek konzervativní strany, poslankyně Angela Browningová, si náhodou přečetla americký bestseller z kategorie self-help - to jsou takové ty návody, jak se má člověk chovat a jak má jednat v dnešním přetechnizovaném světě - a do ruky jí padla kniha, kterou znají i čeští čtenáři - Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.

Její autor tvrdí, že muži a ženy komunikují odlišně, jakoby přišli z různých planet, a paní či slečna Browningová přišla s velkolepým plánem - všichni poslanci by si ji měli povinně přečíst. Jedině tak se podle ní dosáhne vyváženého poměru mužů a žen v britském parlamentu.

Ale nalijeme vám čistého vína - neprošlo to. Konzervativní strana se snaží působit dojmem pragmatické, výrazně britské politické síly, a tak svým poslancům dílo zaoceánských guru nedoporučuje jako četbu před spaním. Sama Angela Browningová přiznává, že se její návrh nesetkal s příliš velkým ohlasem.

Knihovna bez bestselleru

	Připouštím, že následovalo takové jakoby naprosté ticho.
	Angela Browningová

"Připouštím, že následovalo takové jakoby naprosté ticho. Ale protože se o tom tenhle týden dost mluvilo, požádala jsem knihovnu Dolní sněmovny, jestli bych si nemohla vypůjčit její výtisk. A v parlamentní knihovně neměli ani jeden! Žádného poslance ani nenapadlo, zajít do knihovny a vypůjčit si to. To o něčem jasně vypovídá."

Abyste nemysleli, že chceme osvětovou činnost paní či slečny Browningové snižovat - má docela pravdu, když tvrdí, že se páni poslanci nijak nesnaží pochopit jejich ženský jemnocit, a že by tahle populární knížka mohla představovat první krok. Ale zřejmě si budou muset koupit vlastní Marťany a Venušanky.

Na dotaz v parlamentní knihovně odpovídá knihovník vyhýbavě: "Kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše neodpovídá parametrům, podle nichž vybíráme knihy."

Není ani příliš divu, že britští poslanci nemají čas na sebevzdělávání po americku. Koneckonců si narychlo před prázdninami museli odhlasovat zvýšení vlastních platů, a pak tu je debata, která Británii hluboce zajímá.

Beztrestné užívání marihuany

Bývalý náměstek vůdce konzervativců volá po legalizaci marihuany

V pondělí v deset hodin dvacet osm minut ráno vstoupil jednapadesátý Chris Baldwin na okraj dějin. Pan Baldwin je invalida, ale v pondělí vážil dlouhou cestu. Přijel na svém vozíčku z městečka Worthing v západním Sussexu před policejní stanici v londýnské čtvrti Brixton.

Vytáhl z kapsy tři cigaretové papírky, přidal tabák, špetku kanabisu, všechno sroloval do improvizované cigarety a s úsměvem si zapálil. Pan Baldwin tak oslavil zahájení šestiměsíčního pilotního programu, v jehož rámci lidé, požívající marihuanu v malém množství, nebudou nadále předmětem trestního stíhání.

Oni si to policisté spočítali - k trestnímu postihu takového drobného narkomana je zapotřebí dvou policistů a čtyř hodin času - a výsledkem je zpravidla pokuta, která je nižší, než padesát liber.

Tady to trvalo dvacet minut, a to se kolemjdoucí museli hodně snažit, aby policisté v Brixtonu - ta čtvrť je pověstná pouličním obchodem s drogami - vůbec zasáhli. Udělili panu Baldwinovi důtku, napomenuli ho a bylo. Zahájení tohoto pilotního plánu mělo nečekané důsledky a z nečekané strany.

Překvapivá slova

"Není správné, mít zákony, které existují na papíře a nedají se prosadit na ulici. Není správné mít zákony, které ženou uživatele měkkých drog do náruče obchodníků s tvrdými drogami, jako se to děje v současné době."

	Není správné mít zákony, které existují jen na papíře a které ženou uživatele měkkých drog do náruče obchodníků s tvrdými drogami.
	Peter Lilley

To není hlas šílené levice, to bývalý náměstek vůdce konzervativní strany Peter Lilley argumentuje, že by se měly látky jako kanabis vůbec dekriminalizovat.

Plně s ním souhlasí Sir Keith Morris, bývalý britský velvyslanec v zemi, která je kolébkou marihuany - v Kolumbii.

"Předpokládal bych, že to nejvíc prospěje daňovým poplatníkům a společenství vůbec, protože legalizované drogy by byly zdaněny. Jejich cena by byla mnohem nižší než teď, a lidi by se nemuseli uchylovat ke zločinu, aby je získali, a daně lze využít na výzkum a terapii narkománie."

Oficiální "ne" konzervativců

Ale Ann Widdecombová, ta bašta tvrdého přístupu ke kriminalitě jakéhokoli typu, nesouhlasí a spílá:

"Současný postoj konzervativní strany je takový, že jsme proti legalizaci i dekriminalizaci. Sama si kladu otázku, co by narkobaroni udělali, kdybychom kanabis legalizovali. Myslím, že není zcela pravděpodobné, že by se rozjeli do svých domovů. Spíš by se pokusili investovat svoje zisky na propagaci tvrdých drog u ještě nižších věkových skupin."

Ovšem boj proti takzvaným měkkým drogám je v současné době spíš rétorická figura než skutečnost - 25 procent dospělých Britů přiznává, že někdy v životě kanabis zkusilo. A jak podotýká politický komentátor BBC Andrew Marr, debata dala vzniknout řadě nečekaných politických aliancí.

"Některé z těch spojitostí jsou podivuhodné. Mo Mowlamová, bývalá labouristická ministryně, a Peter Lilley na téže straně barikády. Podobně se levé křídlo labour a pravicový DAILY TELEGRAPH v téhle otázce shodují. Je to jeden z důsledků politiky nové labour - rozmazaný obraz toho, kde kdo vlastně doopravdy politicky stojí. V otázce dekriminalizace drog stojí ministr zahraničí Jack Straw, ministr vnitra David Blunkett a Tony Blair na stejné straně, jako Ann Widdecombová."

Troufalý návrh labouristů

Tenhle týden v Británii viděl také plno dalších věcí, které jsme čekali, nebo na něž jsme byli připraveni - rezignace prvního ministra Severoirské exekutivy Davida Trimbla, o níž jsme podrobně hovořili posledně, rozsudek v případě zavražděné televizní moderátorky Jill Dandoové, který podivným způsobem neuspokojil ani veřejnost ani sdělovací prostředky, další z troufalých útoků nové labour na samotný základ britského zdravotnictví.

Ten pomalu ale nezvratně směřuje k revoltě řadových poslanců - něco, co by si konzervativní strana u moci nedovolila: myšlenka pravidelných revizí invalidních posudků a invalidních důchodů, jimž už teď poslanci i sdělovací prostředky říkají posměšně - invalidní techničák.

Soutěžní otázka

K britským sdělovacím prostředkům se pojí taky naše dnešní hádanka.

Český čtenář novin, který to sám nezažil, si jen stěží dokáže představit rozkoš, kterou si neděli co neděli dopřává 70 procent dospělých poddaných Jejího Veličenstva nad typicky britskou víkendovou institucí.

To si v neděli ráno v trafice - anebo, když se den předtím trochu déle zdržíte třeba v centru Londýna, už v sobotu večer u kolportéra - koupíte nedělní noviny - a za částku poměrně nevelkou si domů odnesete dost podstatný balík potištěného papíru.

Nedělníková rozkoš

Když se pak k nedělním novinám, nedělníkům, jak se jim v české redakci BBC od nepaměti říká, posadíte s kávičkou a uvelebíte se, strávíte nad nimi dvě nebo tři hodiny. A pokud čtete poctivě všechno, nevynecháváte a louskáte takový nedělník se všemi přílohami - kulturní, ekonomickou, módní, podnikatelskou, sportovní, zdravotní, sběratelskou a co já vím co ještě - tak v tom lenošivém meditování nad ospalým během víkendového světa můžete strávit i větší část dne - zvlášť, když si takové noviny koupíte dvoje.

Jak už jsme řekli, nedělní noviny patří k typicky britským institucím a čte je přes sedmdesát procent Britů starších patnácti let.

Podobně jako deníky, i britské nedělníky se dělí podle svého zaměření na populární - tedy typický bulvár, jak jej reprezentují třeba senzacechtivé NEWS OF THE WORLD, na ty seriozní, někdy též označované slovem kvalitní - většinou se jedná o nedělní mutace hlavních deníků, jako SUNDAY TELEGRAPH nebo SUNDAY TIMES, i když mají vlastní, oddělené redakce.

Pak jsou tu nedělníky, které se orientují na průměrné čtenáře, které nezajímají ani senzační podrobnosti ze života fotbalisty Davida Beckhama a jeho ženy, zpěvačky známé pod pseudonymem Posh Spice, ani nekonečné a hlubokomyslné úvahy o euru, Evropě či drobných šarvátkách mezi labouristickými ministry či předními toryi, kteří zápasí o to, kdo konzervativní stranu povede v budoucnosti.

Velký a malý formát

Angličan, či lépe řečeno Brit, ovšem své noviny, ať už nedělní či jiné, dělí podle jiného klíče - na broadsheets - což jsou převážně nedělníky seriózní, které se sluší číst v kavárně či klubu, a za nimiž se člověk snadno schová, a na tabloids, které člověk čítá spíš v metru, ve vlaku nebo v hostinci či pivnici.

Ačkoli tyto dva termíny jsou často používány a nejednou překládány podle obsahu - tabloidy jsou obecně řečeno bulváry, broadsheets zastupují seriózní novinářskou praxi - jejich význam je ve skutečnosti přísně neutrální a řídí se velikostí potištěného papíru.

Broadsheets jsou prostě noviny velkého formátu, ty velké plachty, s nimiž v autobuse či metru marně zápasíte, abyste neobtěžovali spolucestující, zatímco tabloidy, formátu zhruba polovičního, jsou noviny skladné a zjevně určené pro cestující plebs.

Ale zpátky k britským nedělním novinám a k naší hádance. V Británii vychází každou neděli devět listů s celostátní distribucí, čtyři broadsheets a pět tabloidů. A my pro vás máme hned dvě otázky.

První zní takto:

Který nedělní list začal v Británii vycházet jako první a v kterém roce?

A ta druhá:

Vychází tento nedělník dodnes, nebo už zanikl? A pokud zanikl, kdy?

Odpovědi nám pošlete do pátku 20. července na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Napravená křivda z mládí

Plavba přes oceán - dětský sen splněný v 89 letech

Helen Tewová provedla něco, co jí táta zakazoval, či - abychom byli přesní - rozmlouval. Neposlušné děti, řeknete si, na tom přece není nic divného.

Až na jednu věc - Helen Tewové je osmdesát devět let. Ve čtvrtek se vrátila z cesty přes oceán. Přes oceán se přeplavila na plachetnici - a hned dvakrát.

"Cítím se báječně, prohlásila paní Helen Tewová, když konečně po téměř roční cestě se svou jachtou Mary Helen přistála opět v Británii."

Oceán přeplachtila se dvěma ze svých pěti synů - s tím nejstarším, šedesátiletým Donaldem, a tím nejmladším - šestačtyřicetiletým Jamesem.

Mnozí lidé se celý život pachtí za tím, aby se ocitli v Guinnessově knize rekordů - zrovna tenhle týden jsme zaznamenali, jak jeden Japonec snědl padesát hot dogů v rekordních deseti minutách - ale paní Helen, která si to místo jako nejstarší žena, která přeplula oceán na tak malém plavidle, zřejmě právem zaslouží, po takových poctách netouží.

Slíbená plavba přes oceán

Jde jí o něco jiného: chce napravit křivdu z dětství. Její otec, kapitán Douglas Graham jí totiž svého času slíbil, že ji na jachtařskou plavbu přes oceán vezme sebou. Sliboval jí romantiku i těžkou námořnickou dřinu, ale pak se na cestu vypravil sám.

To se psal rok 1934, a Helen mu to až do čtvrtka nedokázala odpustit. Tím spíš, že kapitán Graham ještě přilil oleje do ohně, když svou cestu zvěčnil v knize Drsná plavba, kterou Helen dodnes odmítá číst.

	Otec, se kterým jsem plachtila, mě prostě zklamal. Říkám to znovu zklamal. Odplul si roku 1934 a nechal mě pracovat ve škole.
	Helen Tewová

"Otec, se kterým jsem plachtila, mě prostě zklamal. Říkám to znovu: zklamal, odplul si roku 1934 a nechal mě pracovat ve škole - byla jsem učitelka. Bylo mi zrovna dvaadvacet, dodělala jsem učitelský ústav, a otec prohlásil, že se mám soustředit na svou vlastní kariéru. Od té doby jsem to chtěla udělat, od té doby mu to nemohu zapomenout."

Helen se vypravila na cestu vloni prvního srpna. Když v prosinci přistála na ostrově Antigua v Karibiku, měla za sebou cestu přes Španělsko, Portugalsko, Kanárské a Azorské ostrovy.

A když ve čtvrtek v jednu hodinu odpoledne konečně přistála v přístavišti říčního klubu plachtařů ve svém rodném městečku Beaulieu v hrabství Hampshire přistála na lodi Mary Helen, kterou před šedesáti lety zbudoval její nebožtík manžel, čekala ji její šestaosmdesátiletá sestra - rovněž vášnivá jachtařka - zbývající tři synové - Ian, Edward a Malcolm.

Moře v krvi

Ian se právě vrátil z cesty kolem světa na své vlastní jachtě s tautologickým jménem Independent Freedom, Nezávislá svoboda, a většina z jejích jedenácti vnoučat.

"Nikdy jsem o té plavbě nepochybovala," řekla paní Tewová shromážděným zvědavcům, "myslela jsem na to od roku 1934. Otec byl námořník, sama jsem si vzala námořníka, moji synové jsou námořníci. Je snad něco divného na tom, že mám moře v krvi? Rozumíte, člověk se necítí starý. Mladí lidé něco takového nepochopí. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Až jsem se podívala do pasu, najednou jsem zase viděla své datum narození, spočítala jsem si, kolik je mi let, a řekla jsem si - teď nebo nikdy."

Co k tomu dodat? Snad jen tolik, že tahle odysea měla zásadní význam pro celý život Heleny Tewové a pro její vztah k vlastnímu otci. Svědčí o tom záznam v palubním deníku z prosince, když skončila první půlka cesty: "Konečně - vše odpuštěno".

Ale Helenin život překonáním téhle překážky ani zdaleka nekončí. Když se jí po přistání novináři zeptali, zda už teď toho plachtění konečné nechá, odpověděla: "Probůh, ani zdaleka ne. O víkendu se zúčastním veslařského tréninku - jako obvykle."