Sobota 11. srpna 2001

předcházející

Připravil Ivan Kytka

Rozmarné anglické léto nastavuje obyvatelům britských ostrovů jako obvykle v těchto svou tvář na mnoho nevypočítatelných způsobů. Ale majitelé kulturních stánků, od galerií, přes divadla po operní scény, si už teď lámou hlavu, čím překvapit návštěvníky na podzim.

Tak například jistá Kate Pierrepontová, která vlastní v Oxfordu výtvarnou galerii, vysílá každý rok během letních měsíců do anglické krajiny několik mladých talentovaných umělců, aby pak mohla na podzim představit jejich díla veřejnosti.

Letos však slečna Pierrepontová narazila na problém. Malebný anglický venkov měl totiž kvůli kulhavce a slintavce zavřeno. Tradiční venkovské cesty a turistické stezky byly obehnané žluto-černou páskou s nápisem No Entry, tedy Vstup zakázán.

Nakonec však údajně nad lahví vína našla inspiraci ve slavné novele Jeroma Klapky Jeroma. Třem malířům Marku Hodgeovi, Davidu Simpsonovi a Chrisu Johnsonovi najala loď a poslala je doslova a do písmene k vodě.

S paletou a štětcem na palubě plavidla ve stylu benátské gondoly se pak vydali po proudu Temže z Chertsey do Oxfordu a dostali se prý i do těch neméně přístupných zákoutí říčního toku. Sem tam se nad řekou přehnala bouřka s průtrží mračen. Malíře na palubě však chránila před nepohodou důmyslná plátěná stříška.

Obrazy z pouti po vodě budou představena nejen oxfordské veřejnosti na výstavě s příznačným názvem: Tři muži ve člunu.

Národní divadlo pro mladé

Herečka Martine McCutcheon v úspěšném představení My Fair Lady

Poněkud jiné starosti, a to jak dostat více mladých diváků do hlediště, má před sezónou umělecký ředitel londýnského Národního divadla Trevor Nunn.

Najal si tedy teprve třicetiletého režiséra Micka Gordona. Ten změnil nejen repertoár, ale v poněkud nevzhledném betonovém komplexu na pravém břehu řeky Temže South Bank, nabídne ve foyer také levné pivo, brambůrky. Na balkónech s výhledem na řeku Temži chce pořádat barbecue a po divadelních představeních diskotéky.

Divadelní odborníci označují dramaturgické počiny Micka Gordona za vůbec nejodvážnější od konce sedmdesátých let, kdy mělo Národní divadlo pověst umělecké avantgardy.

Plánovanou inscenaci hry Marka Ravenhilla Molly House matky Clapové, která se odehrává v osmnáctém století v prostředí veřejného domu pro osoby stejného pohlaví, označili někteří kritici rovnou za vůbec největší senzaci od chvíle, kdy do Británie přišli Římané.

Šokující inscenace

Mick Gordon se chystá otřást v příštích šesti měsících londýnskou divadelní scénou doslova v základech a naplánoval, prý jen jako předkrm, patnáct nových her pojednávajících o sexu, pedofilii a povaze Boha.

Umělecký šéf Trevor Nunn

Umělecký ředitel Národního divadla Trevor Nunn sebekriticky připouští, že pod jeho vedením ztratila jedna z hlavních londýnských scén mladé publikum. Podíl diváků mladších čtyřiadvaceti let poklesl v devadesátých letech na pouhých šest procent.

Kromě dramaturgických změn čeká divadlo také stavební úpravy. Jedna z jeho scén Lyttleton Theatre bude rozdělen na dvě, s hledištěm pro šest set padesát diváků a komorní scénou pro zhruba stovku návštěvníků. Poklesnout mají také ceny. Nejdražší lístky na některá představení mají stát pouze osmnáct namísto obvyklých dva třiceti liber.

Jako při každém uměleckém experimentu, i v tomto případě samozřejmě hrozí, že ne vše vyjde podle plánu. Ředitel Trevor Nunn však zůstává v klidu. Je mu jedenašedesát let a příští rok odejde zřejmě do penze. A mladému režisérovi Gordonovi, pokud neuspěje, nezbyde nic jiného než se poohlédnout po nějaké jiné práci.

Vzhůru do Antarktidy!

Britský výzkumný ústav pro Antarktidu vypsal konkurzní řízení pro montéry, kteří jsou připraveni odcestovat na vědeckou základnu Halley. Nachází se na Bruintském ledovém štítu, jedné z nejméně pohostinných oblastí na světě.

Jak říká mluvčí Antarktického ústavu Linda Capperová, je to práce pro celé chlapy:

"Naše stanice je tam postavená na jakýchsi výsuvných nohách a každý rok ji musíme nastavit tak, aby ji nezasypal sníh. Navíc jsou tam citlivé elektronické stanice, které zachycují zvuky a další data pro výzkumný program. Zatím nám přišlo kolem stopadesáti přihlášek. Zdá se, že Antarktida má zvláštní přitažlivost. Je to sice plochá, ale čistě bílá a nádherná krajina. Během léta je tam navíc po čtyřiadvacet hodin denní světlo."

Podle Lindy Capperové nemusí mít nikdo strach, že ho v Antarktidě čeká nuda.

"Nuda je to poslední, co by vám na jižním pólu přišlo na mysl. Je to prostě nádherné místo. Máte šanci zapomenout na každodenní rutinu a pracovat ve velmi neobvyklém prostředí. Samotná výzkumná stanice je podlouhlá obdélníková budova tři metry nad ledovým příkrovém. Podobá se tak trochu vesmírnému komplexu. Obloha nad Antarktidou umí být čarokrásně modrá, led se blyští. V dalším okamžiku se přižene sněhová bouře a není vidět na krok."

Nové případy kulhavky a slintavky

Nové ohnisko slintavky a kulhavky se objevilo ve velšských horách

Když už se zdálo, že farmáři mají to nejhorší za sebou, objevilo se nové ohnisko kulhavky a slintavky ve velšských horách. Koncem týdne směřovaly na porážku další čtyři tisíce ovcí, u kterých existovalo podezření, že by mohly onemocnět.

Od počátku února utratili britští veterináři celkem čtyři milióny kusů zvířat. Nákaza postihla celkem dva tisíce farem a zemědělských usedlostí. Finanční ztráty se blíží dvěma miliardám liber.

Jenže právě kolem výplaty kompenzací se strhly v posledních dnech spory a hádky. Objevilo se totiž podezření, že někteří farmáři švindlovali, aby získali vyšší odškodnění.

V hrabství Severní Yorkshire, kde nákaza pokračuje, se objevily dokonce spekulace, že někteří chovatelé schválně porušují restrikce na přepravu dobytka. Když se ocitnou v zakázané zóně, musejí být utraceny a farmáři dostanou finanční náhradu.

Podvody kolem kompenzací

Náměstek ministra zemědělství Elliot Morley proto tento týden varoval, že pokud vláda zjistí nějaké podvody a machinace, nekompromisně zakročí.

	Slintavka a kulhavka ve Velké Británii
	nakažená zvířata: 1,944 nové případy nákazy: 2 poražená zvířata: 3,716,000 zvířata určená na porážku: 15,000

"Bohužel se zdá, že určité, malé části farmářů dochází jen velmi pomalu, že pokud chceme zastavit šíření epidemie hned v zárodku, musíme se soustředit na hygienická opatření. Musíme zajistit, aby se nákaza nepřenášela z farmy na farmu. Spousta lidí už byla varována, pokud teď neuposlechnou, bude trestně stíháni."

Spory se ovšem objevily také kolem výše kompenzací. Ukázalo se totiž, že jejich výše neusátle stoupá. Jinými slovy farmáři požadují za svá stáda stále více peněz, někteří z nich se stali doslova přes noc milionáři.

Britští politici vyjádřili otevřeně obavy, že krize spojená s kulhavkou a slintavkou stojí daňové poplatníky příliš mnoho peněz. Jedním z nich byl labouristický poslanec Alan Williams

"V každé podobné krizi, při které prochází tolika rukama takové velké množství peněz a do které je zapojeno tolik různých stran, existuje spousta příležitostí k tomu, aby došlo k chybám a nekalostem."

Pobouření farmáři

Podobná podezření však vyvrací znovu náměstek ministra zemědělství Elliot Morley:

"Je pravda, že kompenzace za poražený dobytek během epidemie neustále rostou, což vyvolává určité obavy. Musím však zdůraznit, že vláda má své vlastní nezávislé odborníky, kteří každou žádost o finanční náhradu prověřují. Je však samozřejmé, že jinou kompenzaci dostane ten, kdo měl drahá chovná zvířata, a ten, kdo je pěstoval jen na jatka."

Když se dozvěděli o obviněních z finanční zpronevěry představitelé britského Svazu farmářů, údajně zuřili. Jeho předseda Benn Gill prohlásil, že nemají co skrývat a zač se stydět.

Předseda příšlušného podvýboru Les Armostrong označil celou věc za urážející:

"Jen to srovnejte s tím, že kdejaký fotbalista dnes dostane milión liber jen za to, že kope do mičudy, a kolikrát ještě tyhle peníze nemusí ani zdanit. Srovnejte kompenzace farmářů s tím, kolik peněz dostali lidé, když opouštěli neprosperující privatizované podniky. Porovnejte to s tím, že někdo na takovou sumu dělá celý život."

Zpomaní severoirského mírového procesu

Co se zbraněmi Irské republikánské armády?

Jako na horské dráze si museli tento týden připadat hlavní aktéři mírového procesu v britské provincii v Severním Irsku. Místní vláda je už šestý týden paralyzována poté, kdy na svou funkci koncem června rezignoval severoirský premiér David Trimble.

Svůj krok tehdy zdůvodnil tím, že se Irská republikánská armáda nevzdala přes existenci Velikonoční dohody z dubna 1998 svých zbraní. David Trimbel potvrdil svou neústupnost v této otázce v jednom ze svých prohlášení z počátku týdne:

"Docela určitě si vzpomenete, že hned v té chvíli, kdy jsem ohlásil svou rezignaci, jsem dal jasně najevo, že je potřeba, abychom na vlastní oči viděli, že se něco doopravdy děje. Neslyšeli jsme neustále nic jiného než sliby a sliby a zase jenom sliby, které pak nebyly dodrženy. Jedinou věcí, která obnoví veřejnou důvěru, je to, když se něco doopravdy stane."

Irská republikánská armáda vydala hned na počátku týdne prohlášení, ve kterém zopakoval svou ochotu učinit své zbraně nebojeschopnými. Podle předsedy republikásnké strany Sinn Fein Gerryho Adamse nastala historická chvíle:

"Obě vlády, tedy britská i irská vláda a také severoirští unionisté, by se měly chopit příležitosti a měly by postarat o to, aby Velkopáteční dohoda z roku 1998 byla po všech stránkách naplněna. Dohoda počítá s tím, že výměnou za zbraně Irské republikánské armády, budou z provincie staženy všechny britské vojenské jednotky a výraznou reformou projde místní policejní sbor."

Po zuby ozbrojená IRA

Podle expertů disponuje IRA zhruba třemi tunami Semtexu české výroby, který se dostal do Irska přes Libyi. Má také kolem sedmnácti set ručních zbraní, asi tisíc pušek a zbytek pistolí, odpalovače granátů a dokonce i nejméně jedno zařízení na odpalování protiletadlových řízených střel, podle typového označení také z východní Evropy.

"Tohle vše je uskladněno v tajných podzemních silech rozsetých po Irské republice."

A o tom, jak by měla být tato skladiště kontrolována, případně o tom, co by se mělo stát se zbrojním arsenálem uvnitř, se vedou největší spory a vládne největší nejistota. Právě tyto důležité detaily IRA zatím tají. Existuje přitom celá škála dohadů, jak by se vlastní proces znehodnocení zbraní měl uskutečnit. Jisté je, že pušky i semtex zůstanou v oněch podzemních skladištích.

Unionisté by je nejraději vyhodili do povětří či zalili betonem, tak aby k nim už nikdo nikdy neměl přístup. Naopak irští republikáni mají představu, že skladiště by byla pouze zapečetěna a uskutečňovaly se pravidelné kontroly za dohledu členů mezinárodní komise. Ty by měly potvrdit, že zbraně zůstávají mimo použití.

Písemné prohlášení a nesčetná ujištění o tom, že Irská republikánská armáda je přiravena vzdát se kontroly nad svými zbraněmi však unionistům nestačily, a tak britský ministr pro Severní Irsko John Reid musel koncem týdne zvažovat, jaký bude jeho další krok.

Dilema britské vlády

Podle zákonů upravujících severoriskou samosprávu musí totiž do této neděle buď vypsat nové všeobecné volby, anebo činnost severoirského parlamentu a exekutivy pozastavit. Podle šéfa hlavní unionistické strany Davida Trimbla, by mohla právě druhá varianta donutit republikány k činu:

"Není žádným tajemstvím, že podle mého přesvědčení pozastavení činnosti vlády i parlamentu v únoru roku 2000 přineslo své výsledky. A je to pochopitelně jedna z variant, kterou bude ministr pro Severní Irsko zvažovat i teď."

John Reid jednal koncem týden s oběma hlavními stranami - unionisty i republikány. Od jejich představitele, Gerryho Adamse, se mu dostal varování, aby činnost severirských samosprávných orgánů nepozastavoval:

"Pokud má britská vláda v úmyslu k takovému kroku přistoupit, musí si nejdříve spočítat, jaký to bude mít dopad na republikánské hnutí a jaký to bude mít dopad na integritu a důvěru ve Velikonoční dohodu."

Dilema před, kterým stojí britská vláda, spočívá v tom, že při posledním podobném opatření Irská republikánská armáda ukončila všechny kontakty s mezinárodní komisí pro dohled na odzbrojením a stáhla také vešekeré nabídky, které před tím předložila.

Pokud však nechtějí vládnout Severnímu Irsku, byť dočasně z Londýna, budou muset vypsat předčasné volby. Jestliže by tyto volby potvrdily trend posledních všeobecných voleb, které se konaly v Británii a v Severním Irsku počátkem června, umírněnější a smířlivější strany by v nich mohly ztratit a získat by mohli naopak zastánci tvrdé a nepřátelské linie. Vyhlídky na úspěšný výsledek mírového procesu by pak znovu dále poklesly.

Zemřel harmonikář Larry Adler

Nejslavnější harmonikář Larry Adler zemřel v 87ti letech

Počátkem týdne zemřel v Británii ve věku sedmaosmdesáti let hudebník, považovaný za vůbec nejlepšího hráče na harmoniku Larry Adler.

Adler byl původem Američan, který se proslavil už ve třicátých a čtyřicátých letech. V padesátých letech se však dostal do sporů s americkými orgány kvůli svému politickému přesvědčení a tehdy si vybral za svůj druhý domov právě Velkou Británii.

Larry Adler vynikal v mnoho hudebních žánrech - od klasické hudby, přes jazz až po pop music. Byl také vynikajícím bavičem a vyhlášeným autorem vtipných, někdy však hořce zatrpklých dopisů do anglických novin.

Slavný hamonikář měl velký počet přátel mezi anglickými hudebníky, včetně rockové hvězdy Stinga, který vzpomíná, jak se s Adlerem prvně setkal:

"Myslím, že jsme se potkali v roce 1993, požádal jsem ho tehdy, aby zahrál part v mé písničce s názvem Shape of Heart. Byl vůbec nejslavnějším hráčem na harmoniku na světě a popravdě řečeno, nepočítal jsem příliš s tím, že mou nabídku přijme, ale kývl, že ano. Za tři dny se objevil v mém domě a stali se z nás velcí přátelé. Pomohl mi i později, když jsem v newyorské Carnegie Hall pořádal koncert na pomoc tropickým pralesům. Zahrál tehdy za doprovodu orchestru Gershwinovu Rapsodii v modrém a bylo to fantastické."

Nejmladší stařík

Podle Stinga se stal Larry Adler symbolem a ze svého nástroje vytvořil instituci, která bude navždy spojována s jeho jménem.

"Je to mimořádně zvláštní nástroj, chromatická harmonika se liší od bluesové harmoniky. Dokázal hrát například v Gershwinových skladbách jednou rukou hlavní melodii na harmoniku a současně dopravod na piáno. Byl to skutečně zázrak."

Podle Stinga byl Larry Adler zřejmě také nejmladším staříkem, kterého znal. Možná to souviselo právě s hudbou:

"Touha po poznání, kterou vám dává hudba, je také touhou po životě a to udržuje člověka mladého i v pokročilém věku, protože neustále něco objevuje. Larry byl jedním z nejmladších lidí starší generace, které jsem kdy potkal. Dokázal vyprávět historky z Hollywoodu ze čtyřicátých i z padesátých let. Byl to prostě skvělý muž. Bude nám všem chybět."

Soutěžní otázka

Jak si možná ještě pamatujete, ptali jsme se jak se jmenuje jedno z nejznámějších anglických přímořských letovisek a v jakém je hrabství.

Město dostalo v devatenáctém století přezdívku Londýn u moře, neboť svůj volný čas především v létě tu trávila londýnská aristokracie a smetánka. Stalo se snáze dostupné i pro střední vrstvy, když ho s Londýnem později spojila železnice.

Město proslavil Královský palác, pobřežní mola a také novela spisovatele Grahama Greena, který sem umístil její děj a název města s objevil i v názvu knihy.

Jeho sláva sice v minulém století poněkud pobledla, ale dodnes je častým cílem celodenních výletů Londýňanů i návštěvníků Anglie, kteří chtějí vyrazit alespoň na den k moři a mají-li štěstí na počasí mohou se vykoupat…

Tím městem je:
Brighton v hrabství východní Sussex

A my jsme mezitím vylosovali z došlých správných odpovědí výherce, kterým se tentokrát stává pan Zdeněk Rosol z Prahy.

Výherci blahopřejeme posíláme odměnu a všem dalším účastníkům naší soutěže, kteří nám napsali, děkujeme za účast.

Nenávist stárnoucího profesora

Tento týden skončila před Korunním soudem v anglickém Teeside jedna událost, která připomíná spíše příběh z detektivních novel slavné spisovatelky Agathy Christie.

Místo děje: zapadlá anglická vesnička Manfield na severovýchodě Anglie.

Osoby a obsazení: stárnoucí profesor, osmašedesátiletý James Forter a obyvatelé obce.

Zápletka: neuspokojená chamtivost a ješitnost, která se časem proměnila v sousedskou nenávist.

Někdy na počátku osmdesátých let chtěl koupit pan Forster pro svého otce dům v těsném sousedství od jisté Molly Christianové. Aby ji přinutil dům prodat, začal jí posílat anonymní výhružné dopisy. Když ho dala o pár let na prodej, ale z obchodu sešlo, poslal jí tajně varování, že jí hodí do komína bombu.

Když po pár letech dům nakonec přece jen změnil vlastníka, profesor, se zaměřil na nové majitele. Všem vesničanům rozeslal vizitky, na kterých devatenáctiletá dcera sousedů své služby jako prostitutka.

Nenápadný soused

To už zavládlo v Mafieldu zděšení. Poslední na koho by však mohlo padnout podezření, byl prošedivělý, obrýlený, vždy vzorně upravený profesor ve tvídovém oblaku. Problém však nebyl jen v domě, který nekoupil.

Jak vyšlo při vyšetřování najevo, stačila drobná záminka, špatný pohled, nevinný vtip či poznámka na jeho adresu, aby usedl k psacímu stroji a začal bombardovat své sousedy nenávistnými dopisy, plnými urážek.

Místní lidé však považovali pana Forstra za neškodného excentrika, který je možná tak trochu pedant, ale autor anonymů? To sotva.

Smyčka se kolem něj začala tehdy, když poslal třináctileté dceři jednoho z místních občanů, s kterým se nepohodl, pornografický časopis. Kanadský žertík, který překročil nejen míru vkusu, ale i zákon, vedl k jeho dopadení.

Když se ocil před soudem neztrácel nervy a hrál dál svou hru. Například na otázku, co dělal venku v inkriminované noci, kdy vesničané obdrželi další várku nenávistné pošty, odpověděl nevzrušeně: "Pozoroval jsem měsíce na Jupiteru".

Na doplňující dotaz, kde že tedy měl ctihodný pan profesor té noci dalekohled, když byl na astronomické pozorování, odpověděl, že pod kabátem, aby se mu nezamlžily čočky.

Porota však nepotřebovala jeho přiznání, stačily další důkazy na to, aby ho shledala vinným. Pan Forster teď čeká na vynesení trestu. Přísloví o džbánu, se kterým chodil pan profesor v tomto případě pro poněkud otrávenou vodu, tedy došlo svého naplnění.