Sobota 25. srpna 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Británie si tenhle týden užívá prodloužený víkend, Bank Holiday, neboli prázdniny bankovní. Ten název pochází z doby viktoriánské - to jistý Sir John Lubbock předložil v parlamentu návrh zákona, který nařizoval Anglické bance i ostatním clearingovým bankám, aby v určité dny zavřely - a od bank to pak přejali všichni.

Parlament zákon roku 1871 schválil, k dosavadním běžným svátkům vánočním a velikonočním, beztak už obecně dodržovaným přistoupil ještě Boxing Day, tedy český den svatoštěpánský, a zcela světský a nábožensky nezatížený svátek srpnový, jemuž se dlouho s jistou dávkou ironie přezdívalo podle předkladatele zákona - den svatého Johna Lubbocka.

Jako každoročně provází srpnový prodloužený víkend celá řada akcí - vrcholí divadelní festival v Edinburku, neděle a pondělí jsou zasvěceny divokému karibskému karnevalu v londýnské čtvrti Notting Hill, jednomu z největších svého druhu - letos se náklady vyšplhaly na čtyři miliony liber.

"Souboj o titánů" pokračuje

Finalisté souboje o křeslo předsedy konzervativců - Iain Duncan Smith (vlaevo) a Kenneth Clarke

"Já si nemyslím, že by to byl polibek smrti, myslím si, abych to uvedl do nějaké souvislosti, že naše strana, že naše celá země ví, že byla neobyčejně významným politikem a předsedkyní vlády, a proto jsem jí vděčný - učíme se z úspěchů minulosti, ale zároveň si uvědomujeme, že dnes musíme řešit jiné důležité problémy a výzvy."

Tak komentoval Iain Duncan Smith podporu, kterou mu veřejně projevila někdejší premiérka, dnes baronka a člen sněmovny lordů, Margaret Thatcherová ve vleklém duelu o místo nového vůdce konzervativní strany na křeslo, uprázdněné povolební rezignací Williama Haguea. A je třeba říci, že pan Duncan Smith podporu potřebuje - nejenže je sám osobou v politice relativně bezvýznamnou a že o něm veřejnost donedávna příliš mnoho nevěděla.

Proti němu totiž stojí Kenneth Clarke, osobnost docela známá, bývalý ministr financí, a obratný politik s dlouholetou zkušeností. Však také Clarke na dopis, který paní Thatcherová zaslala deníku Daily Telegraph, reagoval obratem a snažil se minimalizovat jeho dosah:

"Podle mě její intervence ani nepřekvapila, ani nijak neuškodila. Soustředí pozornost na otázku, zda její agenda a program skutečně mohou přilákat nerozhodné mladé voliče."

Sdělovací prostředky říkaly středeční jediné televizní debatě, která měla voliče toryů ve středu přesvědčit o kvalitách toho kterého kandidáta - souboj titánů - není ovšem jasné, zda to myslely ironicky nebo vážně. Ale podobně jako v nějakém antickém dramatu, hlavní souboj se neodehrával na scéně a mezi oběma protagonisty dramatu, jinak politiky poměrně průměrnými, i když i tady se blýskaly meče a řinčely dýky, dychtící po krvi.

Špinavé zákulisní boje

Jenomže skutečné drama probíhalo v zákulisí mezi bohy, či přinejmenším polobohy konzervativní politiky, a nasazeny v něm byly triky neméně špinavé. Když se excentrická expremiérka Thatcherová tak jednostranně postavila proti muži, jehož právem či neprávem považuje za jeden z důvodů svého pádu před téměř jedenácti lety, a na stranu jednoho z nejpravicovějších a nejprotievropštějších radikálů v konzervativní straně, postavil se za svého někdejšího ministra financí někdejší premiér John Major.

"Ano, budu podporovat Kena Clarka. Myslím, že je to mnohem zkušenější kandidát, a myslím, že Ken Clarke přiláká ty nerozhodné voliče v politickém centru, bez nichž konzervativní strana není s to, znovu získat moc. A jsem přesvědčen, účelem konzervativní strany je navrátit se k vládě a nikoli do vlastního lůna. Myslím, že Ken Clark je nejlepší varianta, a že nás může přivést k volebnímu vítězství."

Ale to nebylo ani zdaleka všechno. Margaret Thatcherová útočila především na Kennetha Clarka. "Opravdu nechápu," píše paní Thatcherová úternímu Daily Telegraphu, "jak by Ken mohl konzervativní stranu vést k něčemu jinému než ke zkáze" a většina dalších výpadů probíhala spíš v podtextu.

Ale její nástupce v premiérské funkci John Major správně pochopil, že se tady útočí také na něho jako jednoho z někdejších spoluspiklenců, kteří se roku 1990 dopustili nesmazatelné a neodpustitelné urážky majestátu, a protože je to chlapík přímý, jeho protiútok si nebral servítky. "Paní Thatcherová to byla," tak zněl jeho argument, "kdo způsobil všechny potíže, s nimiž jsem se musel já, John Major, potýkat."

Příliš dlouhé čekání

A tak, když konečně došlo na slibovaný souboj Titánů, a když televizní diváci sledovali dva pány, kteří spolu relativně slušně a relativně věcně diskutovali - i když se neshodovali, bylo to tak trošku zklamání po možnosti nahlédnout do politického zákulisí konzervativní strany.

Tím spíš, že sčítání poštovních hlasů se bude konat až 12. září, že se dohadování o vůdcovském duelu vleče už od 8. června, kdy William Hague oznámil svou rezignaci, a jediné, co z těch tahanic vysvítá nad slunce jasně je to, že konzervativní strana prochází hlubokou krizí, že je rozštěpená na dva tábory a to ještě nikoli v otázce, která by jí mohla přinést hlasy voličů.

Však také mluvčí toryů pro otázky zahraničních věcí Francis Maude varuje: "Měli jste přijmout program Michaela Portilla, který už ze souboje vypadl, říká, v současné době je ohroženo přežití konzervativní strana jakožto významné politické síly. Dnešní třetí nejdůležitější strana, liberální demokraté nás mohou předběhnout," bije Maude na poplach.

"Pokud se neproměníme, pokud se nezačneme obracet k daleko širší skupině lidí a budeme se dál hádat o věci, které jsou důležité a zajímavé především pro nás, pak naše úsilí ztroskotá a hrozí nebezpečí, že se po příštích volbách staneme třetí stranou na politické scéně."

Blízcí nacionalisté

Viceprezident Smithova volebního týmu Edgar Griffin

Ve čtvrtek Iain Duncan Smith, který si mezitím začínal mezi toryi upevňovat polici a získával náskok nad Kennethem Clarkem, musel čelit další nepříjemné situaci.

Vicepresident jeho volebního týmu Edgar Griffin musel podat rezignaci a přestat pro Duncana Smithe pracovat - to když vyšlo najevo, že jeho syn je vůdcem extrémně pravicové Britské národní strany, BNP, a že navíc jeho vlastní žena nejenže je členkou téže fašizující strany, ale že navíc kandidovala proti Duncanu Smithovi v posledních všeobecných volbách.

Edgar Griffin byl význačným stoupencem toryů ve Walesu, a jeho spojení s BNP by si nejeden pozorovatel mohl vyložit jako důkaz toho, nakolik doprava se posunula politika konzervativní strany pod vedením bývalého vůdce Williama Haguea. Proto také předseda welšských konzervativců, Henry Lloyd-Davies vyhrožuje Griffinovi dalším postihem:

"Objevila se další nařčení, že se zapojil do práce pro telefonní linku pomoci BNP, a něco takového je rozhodně nepřijatelné. Pokud se to potvrdí, požádám ho, aby ihned odstoupil ze své funkce náměstka předsedy konzervativců v hrabství Montgomery. Podpořím také návrh, aby byl vyloučen ze strany, pokud se prokáže, že zastával extremistické názory nebo že pracoval pro BNP."

Edgar Griffin se ohání novou tezí Britské národní strany, kterou se po vzoru rakouských svobodných hájila v nedávných rasově motivovaných nepokojích v Bradfordu, Burnley a velkém Manchestru: "Už nejsme extremisté, jsme zcela přijatelná politická síla. Není vůbec extrémně pravicová strana - je docela v politickém centru. Hodně se orientuje na odbory, mezi jejími členy je určitě spousta odborářů. Je to mnohem centrističtější strana, než jsme my, konzervativci."

A své tvrzení dokládá kuriózně tradičním rasistickým a xenofobním argumentem BNP, který podle něj schvaluje většina konzervativců.

"Jestli někdo přišel z Karibiku a potřebuje pomoc k návratu do Karibiku, tak by měl takovou pomoc dostat, nebo ne? A to si myslí řadoví toryové - když se někdo chce vrátit, odkud přišel, mělo by se mu pomoct. Do Pákistánu, do Indie, do Číny - byla by to čistě dobrovolná záležitost."

Multikulturní soužití v Británii

Britskou veřejnost začíná zájem přistěhovalců o Británii znepokojovat...

Je pozoruhodné, jak málo pozornosti věnují britské sdělovací prostředky příletům a odletům britských imigračních úředníků na pražské letiště - zaznamenal to například čtvrteční Guardian poměrně nicneříkající agenturní zprávou.

Ale o otázce azylantů a přistěhovalců vůbec se v Británii tento týden hovořilo. Jednak v souvislosti s revizí vládní politiky, která se snažila rozmísťovat žadatele o azyl po celé Británii - od dubna bylo na třicet tisíc lidí přesunuto z jihu Anglie do dalších měst na severu, tento měsíc byl v Glasgowě zavražděn jeden uprchlík, množí se případy rasově motivovaných útoků.

Místní komunity jsou vystaveny velké finanční zátěži a hlas lidu má pocit, že přitom přichází zkrátka: "Oni si jenom jezdí na kolech a telefonují si mobilními telefony, a my musíme dřít," říkají.

"Přicházejí sem, dostávají mnohem víc než my, a to si ještě stěžují, že nedostávají dost."

Symbol koloniálního rasismu

Ale také ti, kdo tvrdí, že v Británii existuje fungující multikulturní společnost, dostali tenhle týden do rukou argument: Po více než devadesáti letech oznámil přední britský výrobce džemů a zavařenin, firma Robertsons, že z nálepek na svých produktech odstraní podobiznu Golly Woga, panenky s černou tváří, hračky, o níž od šedesátých let hovoří britští liberálové jako o symbolu koloniálního rasismu.

Je to něco na způsob francouzských petit negre, či českého Černouška Bimbo - na pohled nevinný a trochu dětinský pohled na kulturu, o níž se toho příliš neví. Ale pro mnohé je skutečnost, že Golly Woga zmizí z džemů a dalších nálepek úlevou od dávných traumat.

"Když jsem byla dítě, byl to symbol, který byl všeobecně známý, viděli jste je všude, a často vás na ulici někdo častoval nadávkou - ty jsi Gollywog, a tak podobně. Je to dost urážlivé, mělo to být zobrazení černocha, a jak říkám - takhle já nevypadám, takhle my nevypadáme."

Co je a není rasismus?

Firma Robertsons, která Golly Woga - dnes jsou předlohy těchto ilustrací, naivní loutky, předvádějící černoušky, sběratelskou raritou - tedy firma Robertsons, která Golly Woga jako reklamní trik užívala přes třicet let a přes velký tlak jako vůbec poslední britský podnik, odjakživa tvrdila, že nálepky na jejích marmeládách jsou zcela nevinné a že černošské obyvatele Británie nijak neuráží.

Důvod jejího rozhodnutí je prý jiný - děti už gollywogy neznají, a tak na jejich místo nastoupí jiné postavy z dětských knížek. Stuart Hall je emeritní profesor britské dálkové korespondenční a televizní Otevřené univerzity. Také on je přesvědčen, že zde nelze mluvit o rasismu.

"Jsem si jist, že tu není žádný konkrétní rasový podtón. Marmeláda se nám asociuje s pomeranči, s tropickým ovocem a tak dále. Myslím, že právě takhle to začalo, a je na tom opravdu zajímavé, že si těch černoušků na nálepkách dlouho nikdo nevšiml."

Trestní stíhaní královny

Jedna další tradice nám zanikla už tenhle týden - iluze, že královnu Alžbětu nelze soudně stíhat. Královna má totiž na jednom ze svých mnoha pozemků, na tom nejneoficiálnějším v anglickém Sandrinhamu, mimo jiné pilu.

A na tu pilu se tenhle týden vypravila delegace úřadu pro normy a míry a oznámila správci, že královnu zažaluje, protože dřevo z té pily prodává na imperiální stopy a palce, a nikoli na metry a centimetry, jak předepisuje Evropská unie, a že polena a fošny nejsou řádně označeny, že mají sice obě stupnice, metrickou i imperiální, ale že imperiální číslice jsou větší, a jestli se to nezmění, vláda královnu zažaluje.

Je v tom ovšem malý háček - královna je mimo jiné oficiální hlavou justice, a každý soudce, který za něco stojí, má označení "královnin" a procesy se vedou ve jménu britské královské koruny. Ale byrokracie je neoblomná:

"Nejsem si vědom," praví Ian Bartram z Norfolského úřadu pro míry a váhy, "že by královna požívala imunitu před stíháním korunním soudem." A bylo to.

Soutěžní otázka

V aukci na Orkneyských ostrovech se poprvé od začátku epidemie slintavky a kulhavky obchodovalo s hovězím dobytkem - znamení, že se situace pomalu začíná měnit, i když sem směli jenom obchodníci a veterináři a aukce probíhala pod přísnou kontrolou.

Katastrofa, která letos postihla britské farmáře a zemědělský sektor vůbec, byla další ranou, která je postihla. Tou hlavní předtím bylo onemocnění hovězího dobytka, které dnes začíná sužovat také Českou republiku - bovinní spongiformní encefalopatie, zkratkou BSE, a lidově "nemoc šílených krav". A k té se také pojí hádanka.

Původ BSE můžeme hledat v osmdesátých letech, a nemoc způsobuje přikrmování hovězího dobytka kostní moučkou semletou z nakažených ovcí - z nich se přenesla na krávy a z jejich masa pak v podobě Kreutzfeldovy-Jakobovy nemoci na člověka. Britská vláda po dlouhou dobu přímou souvislost odmítala a připustila ji teprve pod tlakem odborné veřejnosti.

V kterém roce britká vláda poprvé oficiálně připustila, že tak zvaná nemoc šílených krav je přenosná také na člověka?

Jde o stejný rok kdy země Evropské unie a také například Česká republika zakázaly dovoz britského hovězí z obav před šířením nákazy.

Své odpovědi nám zasílejte do pátku 31. srpna na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Čas, vyměřený pro tento pořad se pomalu chýlí ke konci, a tak se na závěr vrátíme k tomu, čím jsme začali, TUC k Bank Holiday, ROZ prodlouženému weekendu.

Zloba žen-kuchařek

Bank Holiday jsou spojeny s řadou aktivit, i když někde kalí jejich radostný průběh lidská zloba a nenávist. Jako příklad nám může posloužit nespravedlnost, která svědčí o tom, že se to s rovnoprávností obou pohlaví nemá přehánět.

Ta nespravedlnost se přihodila představiteli pohlaví, tradičně označovaného za silnější, jistému doktoru Davidu Harriesovi. Pan doktor vytáhl do boje proti slabšímu pohlaví v doméně, kde je slabší pohlaví nejsilnější - a zvítězil.

Vesnička Goodworth Clafford poblíž Andoveru v jižní Anglii se na první pohled jeví jako oáza starodávného klidu, jak ji známe z detektivních románů Agathy Christie - staré, dobře udržované domy s doškovými střechami, úpravné zahrádky, udržované květiny a vůně čerstvě upečených moučníků.

Ale podobně jako v románech Agathy Christie za tímto zdánlivým poklidem vřou vášně. Neboť každoročně o srpnovém bankovním svátku pořádají ženy Goodworth-Claffordské soutěž o nejlépe aranžované květiny a nejchutnější zákusky.

Nuže, sedmačtyřicetiletý doktor David Harries a několik jeho přátel se vloni do soutěže přihlásili - a doktor Harries, snad proto, že je geriatr a svým stařenkám rozumí, zvítězil na sto procent ve všech kategoriích.

Jím upečený chléb byl nejkřupavější, nad jeho viktoriánským nákypem tekly z úst proudem sliny, jeho slaný koláč quiche se jen jen rozplýval na jazyku a jeho perník a zavařeniny porazily na hlavu všechny místní kuchyňky. A to nemluvíme o efektně aranžovaných kyticích, jaké při takovém závodu nesmějí nikdy chybět.

Pan Harries si tedy jako vůbec první muž v dějinách soutěže odnesl domů předmět touhy místních - pohár Stana Ivatta - a celý rok se pilně připravoval na letošní kolo, které se koná v pondělí 27. srpna. Ale to nepočítal s místními.

Vyobcovaný muž

Rozlícené a zhrzené ženy ukuly spiknutí - svolaly tajnou schůzi a na ní prostě změnily pravidla soutěže. Nikdo, jehož kuchyně se nalézá za hranicemi naší farnosti, prohlásily, nesmí se zúčastnit soutěže v pečení či vaření, a to ode dneška až do konce času.

A vzhledem k tomu, že doktor Harries bydlí v sousední vesnici Longstock, může se podle nových pravidel přihlásit mezi drobné zahrádkáře se svými výpěstky, ale běda, jestli se pokusí něco zavařit či upéct.

Vesnice se hájí před nařčením z porušení zásad fair play. "Nechápu, jak to může zajímat někoho, kdo není odsud," praví Warner Hall, předseda místní Zahradní společnosti, "naše soutěž pochází z doby, kdy chlapi do kuchyně ani nepáchli a nerozeznali slaný koláč od štrůdlu. Považujeme za správné, hlídat si soutěž pro sebe. Muži se jí samozřejmě mohou zúčastnit - pokud bydlí tady."

Ale doktora Harriese příliš litovat nemusíte - bere to celé docela sportovně: "Objevil jsem venkovský jarmark ve vsi Shipton Bellinger, osm mil odsud," praví, "a tam je soutěž otevřená pro všechny zájemce. Takže to letos zkusím tam."