Sobota 1. září 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Máme tady září a během uplynulého týdne nám začal pomalu vystrkovat drápky podzim. Ne snad, že by se nějak podstatně ochladilo - o minulé sobotě a volném pondělí nás slunce pronásledovalo mohutnými vedry.

Zato v neděli spustila obloha přítrž mračen, takže tradiční Nottinghillský karneval, který s rekordní policejní asistencí čekal rekordní dva miliony návštěvníků, jich nakonec zaznamenal s bídou milion a čtvrt.

Notting Hill v rytmech Karibiku

Nejslavnější evropský karneval přilákal milion a čtvrt návštěvníků

Vydejte se kamkoli do světa a promluvte o Anglii, a jakmile řeknete "Notting Hill", ať už jste kde jste, první reakce, kterou od někoho uslyšíte, bude - to je tam, co se koná ten karneval.

"Nottinghillský karneval uznávají na celém světě - přitahuje spoustu lidí a má obrovskou pověst," praví Anthon McCalla, jeden z kurátorů afrokaribského karnevalu v londýnské čtvrti Notting Hill, kterou počátkem století zvěčnil G. K. Chesterton ve svém poloutopickém románu Napoleon nottinghillský.

Nottinghillský karneval se poprvé konal roku 1964 - byla to jedna z prvních reflexí vzniku multikulturní společnosti v Británii, protože se tu veřejně profilovala vrstva přistěhovalců z Karibiku.

První festivaly byly spíš skromné - scházeli se tu muzikanti původem z Jamajky a dalších karibských ostrovů. To ovšem Notting Hill ještě neměl dnešní auru exkluzivní čtvrti, zvěčněné ve filmech a proslavené slavnými obyvateli.

Tančící davy

Dnes je festival davová záležitost a nebýt toho nešťastného nedělního deště, zřejmě by se tam během těch dvou dnů opravdu vystřídaly dva miliony návštěvníků. Ale i tak se tu sešlo přes milion a dvě stě tisíc lidí, a řada londýnských čtvrtí s převážně afrokaribským obyvatelstvem se na ty dva dny doslova vylidnila.

"Zatančíte si s lidma," říká malý účastník karnevalu, "zatančíte si s holkama, a to se mi na tom líbí nejvíc. A navíc tam rozdávají zadarmo banány," dodává.

Pondělní prosluněný den rozehřál náladu účastníků karnevalu. A sjeli se sem ze všech koutů světa - z Austrálie, Kanady, Jižní Afriky, ze Spojených států, pochopitelně z Karibiku, z celé Evropy. Takhle velká akce pochopitelně vyžaduje přísný policejní dohled.

"Pokud jste sem přišli dělat výtržnosti, budete zatčeni a skončíte před soudem. Nechoďte sem. Lidi vás tady nechtějí. Lidi si chtějí ten den užít, užít si ducha karnevalu. Dnes je tady krásně, my vás tu nechceme," varoval v pondělí šéf londýnské metropolitní policie Sir John Stevens.

Pod policejním dohledem

Vedle pouličních karnevalových zpěvů, tanců a průvodů je totiž Notting Hill tradičně místem, kde se prodávají a konzumují narkotika, je to ráj kapsářů a výtržníků. Navíc tu v uplynulých letech docházelo k výtržnostem. Při karnevalu byli vloni zabiti dva lidé a devatenáct jich bylo pobodáno, a letos se policie snažila nic nepřenechat náhodě.

Dvoudenní policejní akce stála čtyři miliony liber - byla to vůbec nejdražší policejní akce v dějinách Londýna - šesti kilometrovou trasu karnevalového průvodu hlídalo deset tisíc policistů, takže na každých sto dvacet lidí nakonec vyšel jeden, ale snad že počet návštěvníků nedosáhl kritické masy, obešel se letos festival s pouhou stovkou zatčených - většinou pro drobné přestupky.

A tak Andy Trotter, který měl na starosti koordinaci policejní práce, říká, že masivní operace měla své opodstatnění.

"Kriminalita oproti loňskému roku dramaticky poklesla. Měli jsme jen pár zatčení a atmosféra je báječná. Lidi se dobře bavili, byl to skvělý den."

Divadelní Edinburk

Edinburský divadelní festival se odehrával téměř všude

Z Londýna se přeneseme do dalekého skotského Edinburku, kde výroční vojenská přehlídka na starobylém hradě "Edinburgh Castle" Military Tattoo, nepřímo připomněla, že Skotsko kdysi dávno obývali Piktové, ovšem tahle velkolepá podívaná v dramatickém prostoru nádvoří soupeřila o pozornost se závěrem Edinburského mezinárodního festivalu divadla a hudby.

A s mezinárodním divadelním festivalem zápasili až do pondělka o pozornost diváků herci malých divadelních skupinek, které sem přijely hledat slávu. Během tří týdnů edinburského festivalu se počet obyvatel města - obvykle třičtvrtě milionu - zdvojnásobí a festival se rok od roku rozrůstá do šířky. Už dávno neplatí, že co není na území Edinburku, není Edinburk.

Představení, která nejsou součástí oficiálního festivalu, hrají často desítky kilometrů od města, a pořád si říkají "Edinburgh Fringe".Je to obrovský jarmark divadelního talentu, a v tvrdých podmínkách herecké a režijní konkurence v Británii, kde devadesát procent profesionálních herců hraje pravidelně zadarmo na "fringe", jaksi na okraji, mimo centrum hlavního proudu divadelního dění, znamená vítězství v Edinburku zpravidla vítězství v divadle vůbec.

Jarmark představení

Hity z Edinburku se většinou vzápětí objeví v Londýně v komerčním West Endu, kde jsou znovu poměřeny nefestivalovým publikem a diváctvem. A zvítězí-li i zde, mají zpravidla vystaráno, pokud jde o živobytí, a tak není divu, že se Edinburk stal Mekkou divadelníků z Británie i z celého světa.

Letos bylo vůbec poprvé jedno divadlo věnováno výhradně mezinárodním divadelním společnostem - skupiny se dělily o náklady za pronájem scény a herci po představení ihned ukázněně nastupovali, aby zbourali dekorace a uvolnili prostor následujícímu divadlu. Na takovém jevišti se totiž denně vystřídá šest až deset souborů.

"Nikdo nejede do Edinburku s představou, že na tom vydělá spoustu peněz. Ale každý se samozřejmě snaží, aby se vrátil domů s co nejmenšími ztrátami, a tomu napomáhá tahle solidarita a vzájemná podpora - v zásadě se dělíte o riziko a umožňujete ostatním, aby se téhle velké události taky zúčastnili," vysvětluje holandský tanečník Banu Vorman.

Jsou konzervatici rasisté?

Divadlo zcela jiného typu nám připravili toryové, kteří se nadále chystají na rozhodný boj - za necelé dva týdny se rozhodne o tom, kdo se stane jejich novým vůdcem v opozici, a, jak jsme o tom hovořili už minule, mnozí voliči konzervativní strany si uvědomují, že straně jde de fakto o přežití.

Ale souboj mezi populistickým bývalým konzervativním ministrem financí Kennethem Clarkem a neznámou veličinou - Iainem Duncanem Smithem se zvrhl koncem minulého týdne ve frašku, když vyšlo najevo, že jeden z členů Duncan-Smithova týmu Edgar Griffin je otcem vůdce extrémně pravicové a silně rasistické Britské národní strany BNP, že jeho žena za BNP kandidovala právě proti Duncan-Smithovi, a že Griffin sám této straně osobně pomáhal.

Ve vlně rekriminací, které následovaly, zazněla hlubší nota - otázka, zda tedy není rasistická i sama konzervativní strana. Její argumenty jsou ale často na pomezí stereotypu známého druhu "já rozhodně nemám nic proti černochům, můj nejlepší přítel je černoch," jak dokládá řadový člen strany Ed Vaisey z Whitney v hrabství Oxfordshire:

"Strana Toryů byla vždycky stranou pravého středu, rozhodně to není strana rasistická. V hrabství Oxfordshire má město, kde bydlím, černošského starostu, a to je konzervativec, a mladé konzervativce tam vede Číňan. Takže je to strana, která byla vždycky otevřená lidem nejrůznějšího původu. Samozřejmě, najdou se extrémisté, ale ti nereprezentují názor konzervativní strany."

Aféra za aférou

Hlas lidu jde ovšem dál - Griffinovi se činí křivda, volá:

"Jakmile někdo něco řekne o černoších, o barevných, o běloších, o Irech - já sám jsem Ir - lidi o něm prohlásí, že je rasista. Já s tím nesouhlasím. Lidi mají své názory a těch názorů je celé spektrum, a nemůžete někoho vyhodit z politické strany nebo z klubu jen proto, že má svůj názor."

Ale ani tenhle spor o to, zda je konzervativní strana svou podstatou rasistická, ani tahanice o to, zda Sunday Telegraph, který neomaleně nadržuje Iainu Duncanu Smithovi proti Kennethu Clarkovi, zfalšoval výsledky průzkumu ve prospěch velké neznámé, nedominovaly tenhle týden pohledu na britské konzervativce. S mírným pšouknutím skončila aféra, která se s velkým třeskem rozjela před necelými dvěma týdny.

Neil Hamilton zproštěn obvinění

Kontroverzní politik a jeho žena Cristina přivítali zproštění ovinění z pohlavního zneužití

"Samozřejmě, že jsem rád, že jsme teď byli s Christinou zproštěni podezření. Ale nadále jsem rozhořčen, že jsme se do tohoto postavení vůbec dostali a především, že se to všechno zveřejnilo. Neprosil jsem se o to, aby se před policejní stanicí v Barkingside mačkaly stovky policistů, když jsme byli zatčeni. A ačkoli mě obviňují, že jsem roztočil mediální cirkus, ten cirkus už byl roztočený, když jsme na stanici přišli."

Tak pravil Neil Hamilton, jeden z těch, kdo v očích britské veřejnosti ztělesňovali za předchozí konzervativní vlády mravně politický úpadek, který ve sdělovacích prostředcích dostal přezdívku "sleaze", týž Neil Hamilton, který za premiérování Johna Majora údajně přijal peníze, aby vznesl v Dolní sněmovně interpelaci, a který si užíval pohostinství majitele obchodního domu Harrods, páně Al Fayedova v době, aniž by deklaroval možný střet zájmů v poslaneckém rejstříku.

Nuže - tentokrát musel Hamilton dva týdny čelit zcela jinému nařčení - jistá Nadine Milroy-Sloanová obvinila jeho i jeho manželku Christinu, že ji pohlavně zneužili a že nečinně přihlíželi jejímu znásilnění. Hamiltonovi byli zatčeni, policie nezjistila žádné důkazy, jež by obvinění potvrzovaly, a v úterý vyšetřování definitivně zastavila.

Během vyšetřování se odehrála série bizarních událostí. Obžalovaní manželé Hamiltonovi rozjeli ve sdělovacích prostředcích velkou kampaň na svou obranu, žalobkyně se zřekla anonymity a prodala svůj příběh bulvárnímu listu News of the World.

Zisk pro všechny

Hamiltonovi přešli do protiútoku, zažalovali pro urážku na cti a požádali, aby soud zmrazil veškerá aktiva Nadine Milroy-Sloanové. Obě strany se navzájem obviňují z toho, že případ provází takový mediální humbuk. Publicista Max Clifford, který od začátku stojí na straně Milroy-Sloanové, pochopitelně obviňuje Hamiltonovy.

"Lidi, kteří ve dne v noci prodávali svoji verzi, byli Hamiltonovi. Ona by si zachovala anonymitu, kdyby Hamiltonovi denně neopakovali, že se bojí postavit za svá obvinění. Každý rozumný člověk pochopí, že když na vás celobritský tisk denně útočí a očerňuje vás, když Hamiltonovi dokolečka opakují, že se bojíte hájit své přesvědčení, tak se člověk nakonec své anonymity vzdá."

Trochu cyničtěji se na to dívá právník Mark Stevens, který se specializuje na média. Podle něj sice utrpěl systém britské kriminální justice, a s ním všichni protagonisté - zato ale všichni protagonisté na případu rozhodně vydělali.

"Hamiltonovi vydělali peníze, když prodali své policejní výslechy. Nadine Milroy-Sloanové zaplatily News of the World sedmdesát pět tisíc liber. Právní zástupci bezpochyby taky vydělali peníze a budou si moci dopřát lahůdky na stole. Byla to prostě pro všechny pastva."

Nesolidární premiér Blair

Zatímco se pozornost veřejnosti upírala na konzervativní stranu, užívali si labouristé posledních dnů letních prázdnin. Ale aby přece jen neměli tak velký klid, přišel list Daily Telegraph se senzační zprávou - ministerský předseda Tony Blair s manželkou Cherie a s celou rodinou prý jen neochotně přerušil svou tradiční dovolenou v italském Toskánsku, kde mu všechny náklady hradí hostitel, aby projevil solidaritu s oblastmi Británie, jejichž turistika je letos drasticky postižena epidemií slintavky a kulhavky.

I zamluvil si prý apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu Nare ve Veryan-in-Roseland nedaleko Trura v Cornwallu. Takové apartmá stojí obvykle 235 liber za noc, ale hotel panu premiérovi poskytl slevu - za pokoje, dva bazény, exkluzívní pláž, lázně, tělocvičnu a plachetnici chtěl jenom sto dvacet liber denně. Jaké bylo překvapení vedení hotelu, když se ozvala kancelář předsedy vlády z Downing Street a domáhala se mnohem podstatnější slevy.

Když hotel odmítl - s poukazem na těžkou situaci hoteliérů v oblastech, kam místo tisíců a desetitisíců turistů letos přijíždějí jednotlivci, nanejvýš desítky - změnil prý Tony Blair rozhodnutí a zamluvil si apartmá v nedalekém St. Austellu v hotelu Carlyon.

Odpověď na soutěžní otázku

A když už byla řeč o slintavce a kulhavce, k jiné britské epidémii se vázala naše hádanka a teď už je čas, vylosovat dalšího výherce. Jak si jistě vzpomínáte, ptali jsme se:

V kterém roce britká vláda poprvé oficiálně připustila, že tak zvaná nemoc šílených krav je přenosná také na člověka?

A správná odpověď zní: Konzervativní vláda Johna Majora v březnu 1996 oznámila, že její vědci nevylučují možnou souvislost mezi BSE a CJD. Nic netušící britské veřejnosti, která se tak s oběma zkratkami seznámila poprvé, se zmocnila panika. Hovězí maso se přestalo kupovat a jeho cena v obchodech šla kvapem dolů.

Panika se rychle rozšířila také do dalších zemí. Poplašení spotřebitelé začali spontánně bojkotovat britské hovězí maso, do věci se vložily mocné lobby farmářů, především těch francouzských, a krátce na to vyhlásila Evropská unie zákaz dovozu veškerého hovězího masa z Británie.

V téže době, tedy v březnu 1996, vyhlásila britská vláda radikální opatření k likvidaci onemocnění hovězího dobytka, a tato opatření, která jsou v platnosti dodnes, v podstatě pomohla dnešní Británii hravě překonat dvě vlny paniky, které v souvislosti s nemocí šílených krav proběhly Evropskou unií v posledním roce, a které se dotkly i České republiky.

Zároveň je ovšem třeba poznamenat, že se zatím pořád ještě nepodařilo spolehlivě prokázat souvislost mezi nemocí šílených krav a Kreuzfeldovou-Jakobovou nemocí, a ačkoli na CJD od roku 1985, kdy byla nemoc poprvé diagnostikována, v Británii onemocnělo sedmdesát lidí, mnozí na Britských ostrovech tvrdí, že se to s tou panikou trochu přehání.

"Statisticky vzato," tvrdí satirický týdeník Private Eye, "je mnohem pravděpodobnější, že vás zajede auto, než že se s vámi zřítí letadlo, ale je nesčíslněkrát pravděpodobnější, že s vámi spadne letadlo, než že chytnete lidskou variantu nemoci šílených krav. To byste museli mít moc velkou smůlu."

A my jsme mezitím z odpovědí vylosovali dnešního výherce, a tím se stává Radek Bezvoda z Prahy 4. Výherci blahopřejeme a posíláme mu odměnu.

Smůla starého mořského vlka

Smolný kapitán se svou "nezničitelnou" jachtou

Na Shetlandských ostrovech, daleko na severu, je městečko Lerwick, a v tom městečku stojí ponurá betonová budova Rybářské mise. A před tou budovou od úterka přes den vysedává osmapadesátiletý Stuart Hill, otec dvou dětí, dědeček několika vnoučat, donedávna jeden z šéfů softwarové firmy v Manningtree v hrabství Essex.

Sedí před domem a vypadá, jakoby ho někdo praštil pytlem nebo jakoby mu uletěly včely. A není to jenom jeho nové noční zaměstnání - Stuart pracuje v továrně na zpracování ryb - v jeho očích se mísí zvláštní nostalgie s výrazem poněkud nečekané euforie. Nečekané proto, že panu Hillovi v Lerwicku nikdo neřekne jinak, než - Captain Calamity, Kapitán Smolař.

"Vůbec mi nevadí, že mi tak říkají," prohlašuje, pokud to ovšem myslí žertem. A proč že mu takhle říkají? Kapitán Smolař se totiž letos na jaře vydal na cestu kolem Británie v člunu, který si sám zkonstruoval. "Ten člun je nepotopitelný, nepřevržitelný a naprosto, naprosto bezpečný," prohlašoval pyšně, než se vydal na svou pouť.

Pan Hill svým modelem adaptované veslice s plachtou ze surfovacího prkna chtěl dokázat celému světu, že prostý chlapík z Anglie je schopen postavit nezničitelné plavidlo, které je s to konkurovat těm nejmodernějším průmyslovým výrobkům. Ale jeho cesta nezačala dobře, a taky dobře nepokračovala.

Nezničitelný kapitán

Když v květnu vyrazil na svou pouť z Manningtree v hrabství Essex, měl měsíční zpoždění - dostal alergii na lak, kterým svou jedinečnou loď natíral. A to za ním ještě na poslední chvíli běžel kamarád se sedacím prknem, které zapomněl doma - sotva vyplul, narazil do džunky, která tu pokojně kotvila.

O něco později přelomil stěžeň, a pobřežní hlídka ho ponechala jeho osudu na pláži v Norfolku, a když pak pokračoval ve své kabotážní plavbě v těsném dohledu břehů Británie, pobřežní hlídky byly zaplaveny telefonáty SOS. Třikrát je Stuart Hill poslal zpátky - až napočtvrté musel uznat, že v jeho nepotopitelné lodi je díra, že nabírá vodu, a že se pomalu potápí.

Ale kapitán Smolař se nevzdal. Celé týdny svou loď opravoval a vylepšoval v Southwoldu v hrabství Suffolk, necelých sto kilometrů od startovní čáry. Když pak s plnou parádou vyrazil znovu na cestu, zazářil jako hvězda okurkové sezóny - to když dovesloval až k terči během cvičného bombardování Tornád britského královského letectva.

Ale Stuart Hill je vytrvalec. Nevzdal se, pokračoval ve své pouti navzdory protiproudům a bezvětří až do úterka, kdy musel být v noci rumpálem vytažen ze svého plavidla nedaleko západního pobřeží Shetlandských ostrovů.

Podivuhodný klid

Na člověka, kterého stihlo tolik pohrom a jehož loď, plná cenného vybavení, teď bezcílně bloumá někde u severního polárního kruhu, má kapitán Smolař pozoruhodně dobrou náladu. Tím spíš, že zatímco si na člunu sušil šaty ve vichřici o síle osmi podle Beaufortovy stupnice, jeho osobní život na pevnině se pomalu ale neodvratně rozpadal.

Nejdřív se dověděl, že se softwarová firma, kde byl provozním ředitelem, položila. Pak mu zavolala manželka Vi, že od něj po třiatřiceti letech odchází, že prodává jejich společný dům, že by sice počkala, až se vrátí, ale že ta jeho cesta nějak dlouho trvá.

Pan Hill nese všechny ty pohromy s hrdinným klidem a optimismem, hodným Polyanny: "Pozdě honit bycha. S manželkou jsme se rozešli v dobrém, byla dokonce tak hodná, že mi poslala čisté a suché šaty, než se vydala za novým životem do Francie. A ten dům? Stejně mi nijak nepřirostl k srdci."

Stuart Hill se tedy ocitl na konci prázdnin na životní křižovatce v městečku Lerwick, daleko na britském severu. Vzhledem k tomu, že je kovář-samouk, a že jeho nákresy jsou tak dobré, že zdobí umělecko-průmyslové muzeum Viktorie a Alberta, je možné, že nový život kapitána Smolaře nebude přece jenom zase taková smůla.

"Souboj o titánů" pokračuje

Finalisté souboje o křeslo předsedy konzervativců - Iain Duncan Smith (vlaevo) a Kenneth Clarke

V aukci na Orkneyských ostrovech se poprvé od začátku epidemie slintavky a kulhavky obchodovalo s hovězím dobytkem - znamení, že se situace pomalu začíná měnit, i když sem směli jenom obchodníci a veterináři a aukce probíhala pod přísnou kontrolou.

Katastrofa, která letos postihla britské farmáře a zemědělský sektor vůbec, byla další ranou, která je postihla. Tou hlavní předtím bylo onemocnění hovězího dobytka, které dnes začíná sužovat také Českou republiku - bovinní spongiformní encefalopatie, zkratkou BSE, a lidově "nemoc šílených krav". A k té se také pojí hádanka.

Původ BSE můžeme hledat v osmdesátých letech, a nemoc způsobuje přikrmování hovězího dobytka kostní moučkou semletou z nakažených ovcí - z nich se přenesla na krávy a z jejich masa pak v podobě Kreutzfeldovy-Jakobovy nemoci na člověka. Britská vláda po dlouhou dobu přímou souvislost odmítala a připustila ji teprve pod tlakem odborné veřejnosti.

V kterém roce britká vláda poprvé oficiálně připustila, že tak zvaná nemoc šílených krav je přenosná také na člověka?

Jde o stejný rok kdy země Evropské unie a také například Česká republika zakázaly dovoz britského hovězí z obav před šířením nákazy.

Své odpovědi nám zasílejte do pátku 31. srpna na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Čas, vyměřený pro tento pořad se pomalu chýlí ke konci, a tak se na závěr vrátíme k tomu, čím jsme začali, TUC k Bank Holiday, ROZ prodlouženému weekendu.

Zloba žen-kuchařek

Bank Holiday jsou spojeny s řadou aktivit, i když někde kalí jejich radostný průběh lidská zloba a nenávist. Jako příklad nám může posloužit nespravedlnost, která svědčí o tom, že se to s rovnoprávností obou pohlaví nemá přehánět.

Ta nespravedlnost se přihodila představiteli pohlaví, tradičně označovaného za silnější, jistému doktoru Davidu Harriesovi. Pan doktor vytáhl do boje proti slabšímu pohlaví v doméně, kde je slabší pohlaví nejsilnější - a zvítězil.

Vesnička Goodworth Clafford poblíž Andoveru v jižní Anglii se na první pohled jeví jako oáza starodávného klidu, jak ji známe z detektivních románů Agathy Christie - staré, dobře udržované domy s doškovými střechami, úpravné zahrádky, udržované květiny a vůně čerstvě upečených moučníků.

Ale podobně jako v románech Agathy Christie za tímto zdánlivým poklidem vřou vášně. Neboť každoročně o srpnovém bankovním svátku pořádají ženy Goodworth-Claffordské soutěž o nejlépe aranžované květiny a nejchutnější zákusky.

Nuže, sedmačtyřicetiletý doktor David Harries a několik jeho přátel se vloni do soutěže přihlásili - a doktor Harries, snad proto, že je geriatr a svým stařenkám rozumí, zvítězil na sto procent ve všech kategoriích.

Jím upečený chléb byl nejkřupavější, nad jeho viktoriánským nákypem tekly z úst proudem sliny, jeho slaný koláč quiche se jen jen rozplýval na jazyku a jeho perník a zavařeniny porazily na hlavu všechny místní kuchyňky. A to nemluvíme o efektně aranžovaných kyticích, jaké při takovém závodu nesmějí nikdy chybět.

Pan Harries si tedy jako vůbec první muž v dějinách soutěže odnesl domů předmět touhy místních - pohár Stana Ivatta - a celý rok se pilně připravoval na letošní kolo, které se koná v pondělí 27. srpna. Ale to nepočítal s místními.

Vyobcovaný muž

Rozlícené a zhrzené ženy ukuly spiknutí - svolaly tajnou schůzi a na ní prostě změnily pravidla soutěže. Nikdo, jehož kuchyně se nalézá za hranicemi naší farnosti, prohlásily, nesmí se zúčastnit soutěže v pečení či vaření, a to ode dneška až do konce času.

A vzhledem k tomu, že doktor Harries bydlí v sousední vesnici Longstock, může se podle nových pravidel přihlásit mezi drobné zahrádkáře se svými výpěstky, ale běda, jestli se pokusí něco zavařit či upéct.

Vesnice se hájí před nařčením z porušení zásad fair play. "Nechápu, jak to může zajímat někoho, kdo není odsud," praví Warner Hall, předseda místní Zahradní společnosti, "naše soutěž pochází z doby, kdy chlapi do kuchyně ani nepáchli a nerozeznali slaný koláč od štrůdlu. Považujeme za správné, hlídat si soutěž pro sebe. Muži se jí samozřejmě mohou zúčastnit - pokud bydlí tady."

Ale doktora Harriese příliš litovat nemusíte - bere to celé docela sportovně: "Objevil jsem venkovský jarmark ve vsi Shipton Bellinger, osm mil odsud," praví, "a tam je soutěž otevřená pro všechny zájemce. Takže to letos zkusím tam."