Sobota 8. září 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Ať nám meteorologové říkají, co chtějí, s tím sluncem nad Británií to není nijak růžové, ačkoli nám prý letos celé léto svítilo v průměru o plných deset procent častěji a víc, než jiná léta.

A že se s počátkem září blíží podzim a zima, a s nimi dny tmavé a pošmourné, mají páni konšelé ve starodávném Nottinghamu plnou hlavu starostí. Protože motoristé v Nottinghamu neplatí za parkování, a není moci, která by je k tomu mohla přimět. A za to za všechno prý může slunce.

Parkování v Notinghamu zdarma

Totiž, to je tak: Když se páni radní z místního úřadu v Nottinghamu rozhodli, že městu opatří nové parkovací automaty, vrtěli mnozí skeptikové hlavou. Ale nottinghamští konšelé si postavili hlavu: "Když to funguje v Malajsii, když to funguje v Itálii a Španělsku, proč by to nefungovalo taky ve střední Anglii," prohlašovali. Teď se za tu hlavu chytají.

Nové automaty zatím ještě ani nezaplatily původní investici - milion a sto tisíc liber. Navíc už teď muselo být z dvouset patnácti přístrojů padesát vyřazeno z provozu, protože vydaly patnáct set parkovacích lístků zdarma, a ty ostatní jsou poruchové nebo vůbec ani nezačaly fungovat.

Důvodem je víra v novou technologii: Nejmodernější parkovací automaty jsou totiž koncipovány ekologicky - pohánějí je sluneční baterie. Jenomže Nottingham je město ponuré, a i když tam v srpnu bylo o plných šestnáct procent víc slunečního světla než obvykle, kolaboval pro nedostatek elektřiny jeden přístroj za druhým. Jiné selhaly pro neschopnost - nikoli ovšem techniky, ale odboru plánování - nefungovaly ani v tom nejlepším počasí, protože je před energií chránily svými korunami mohutné aleje.

A tak si v Nottinghamu konšelé rvou vlasy a motoristé si mnou ruce - jenom za léto ušetřili za parkování na čtyřista tisíc liber, a obrat zatím není v dohledu - a co se bude dít za dlouhých zimních večerů, hrůza pomyslet.

Ulice násilí před školou v Belfastu

Katolické děti a jejich rodiče čelili nadávkám od protestantů

"Každý, a především volení politici, by si měli klást otázku: Co mohu udělat, abych podal ruku druhé straně komunity, abych akceptoval celou komunitu v Severním Irsku, uklidnil její obavy a přiměl lidi, aby mluvili o svých starostech a nepokřikovali po sobě nadávky a urážky, nebo v tom horším případě neházeli bomby, jak jsme to viděli v případě těchto dětí."

Pravil pan John Reid, který tento týden musel přerušit svou dovolenou, a který se britské veřejnosti poprvé představil ve své poměrně nové úloze ministra pro Severní Irsko.

Poměrně malicherný důvod - kudy rodiče vodí své děti do školy - se počátkem září v Belfastu a rozrostl v tvrdou zákopovou válku mezi katolíky a protestanty.

"Člověk se s tím hrozně těžko vypořádává, protože kdykoli jdete touhle ulicí, lidi po vás házejí kamení a pokřikují na vás, a někdy z toho dostanete strašný strach a musíte zpátky domů," říká jedna z dívek,

	Členové organizace Prozatímní IRAna řešení nemají zájem. Mají zájem jen na svém velkém vítězství.
	Mark Coulter

Kamenem úrazu je Ardoyne Road - ulice, jež protíná převážně protestantské sídliště a kterou vede zkratka mezi převážně katolickou oblastí kolem ulice Berwick Road a katolickou dívčí školou Svatého Kříže.

Ardoyne Road tvoří přeponu pravoúhlého trojúhelníku, jehož dvě odvěsny tvoří další ulice, kde mají belfastští katolíci - a tedy v mnoha případech republikáni, kteří usilují o spojení Severního Irska s Irskou republikou - volný průchod. Uprostřed Ardoyne Road protíná čára pomyslného příměří mezi oběma komunitami.

Adoyne Road jako záminka

Zdálo by se, že právo průchodu touhle ulicí je vlastně otázka malicherná a že bychom se jí ani neměli zabývat. Jenomže, podobně jako jiné sektářské konflikty, i tenhle žabomyší zápas tenhle týden přerostl hranice jakékoli racionality a stal se předmětem války.

"Tohle by se v žádné jiné civilizaci nemohlo stát. Obviňují tyhle děti ze všech ostatních věcí, které se tu dějí. Není to přece jejich chyba." Tak praví hlas lidu - ale je to povýtce hlas lidu postiženého, tedy katolických rodičů, kteří své děti vodí do školy.

Jenomže Ardoyne Road je - jak už to bývá - jenom záminka. Obě strany si tu vyřizují zcela jiné účty. Protestanté - tedy převážně unionisté, kteří chtějí zachovat status quo státoprávního spojení Severního Irska a Velké Británie - tvrdí, že řada rodičů dětí z katolické školy jsou republikánští extrémisté. V jejich terminologii teroristé, kteří mají na svědomí řadu útoků na protestantské domovy.

Mark Coulter, představitel místních protestantů, tvrdí, že právě to a nikoli žáci, je skutečným důvodem prudké reakce jeho komunity: "Členové organizace Prozatímní IRA teď postávají v téhle ulici a zastrašují lidi. Nevidím žádnou jinou možnost, jak to vyřešit. Oni na řešení nemají zájem. Mají zájem jen na svém velkém vítězství."

Nadávky a odpadky

Hned první školní den, v pondělí, doprovázel rodiče s dětmi - některým byly sotva čtyři roky - Ardoynskou ulicí špalír policistů v plné polní, s ochrannými štíty a obušky. Rodiče i policisty provázely nadávky demonstrantů a déšť odpadků. Druhý den se situace dále přiostřila.

Pro žačky základní školy byl druhý den nepokojů potvrzením hloubky sektářšké nenávisti. Tentokrát je vedle ochranných štítů chránily také policejní vozy a vysoké improvizované hradby. Někteří tentokrát volili delší cestu, aby se vyhnuli konfrontaci, jiní prostě zůstali doma.

Vystrašené děti před školou v Belfastu

Jak už to v těchto střetnutích bývá, protest pomalu přerostl své bezprostřední východisko. Večer už v oblasti Ardoyne v Severním Belfastu probíhala pravidelná válka: linie policejních landroverů se ocitla v soustředěné palbě - dav protestantských demonstrantů je zasypal deštěm zápalných benzínových pum, cihel a lahví. Útočníci se zmocnili dvou vozidel, zapálili je a pokusili se jimi prorazit policejní linii.

Pak se ozvala střelba - varovná předzvěst příštího dne. Protože i když se v úterý večer policii podařilo obnovit částečný pořádek, klid byl jenom dočasný.

Pumový útok

Třetí ráno provázely děti po Ardoyne Road opět nadávky davu - ale když už téměř docházely ke škole, změnila se nervozita a napětí ve výkřiky, ječení a nářek. Po domácku vyrobená puma, kterou někdo hodil na policisty, vybuchla pouhých pár metrů od dětí - čtyři policisté byli zraněni, naštěstí z dětí nikdo.

Severní Irsko mělo pocit šoku. "Nikdo nemá právo útočit na dítě. Nikdo nemá právo vzít cizí život. Nikdo tím ničeho politicky nedosáhne. Viděli jsme už tolik ukrutností, útoků na tyhle malé děti, den za dnem, cestou do školy. Ani já, ani nikdo z mé komunity nemůže najít dost silná slova, jimiž by to odsoudili. Odsuzuji to bez jakýchkoli výhrad."

To není představitel katolické komunity v Severním Irsku, kdo takhle mluví, je to protestantský Primas všeho Irska, arcibiskup Lord Robin Eames.

Jeden z guvernérů školy Svatého kříže, katolický kněz Aiden Troy, vidí mnohem intenzivněji lidský aspekt sporu:

	Ani já, ani nikdo z mé komunity nemůže najít dost silná slova, jimiž by to odsoudili.
	Lord Robin Eames

"Myslím, že jsme se dnes ráno dostali do velmi smutné situace, nejde mi o nějakou politiku, mluvím jenom jako kněz a pedagog. Tahle děvčata dnes ráno šla rychleji než obvykle, aby si někdo jejich chůzi nemohl vyložit jako triumfalismus, a najednou na ně někdo hodil pumu. Ještě nikdy předtím jsem neviděl v dětských očích tak strašnou hrůzu."

A dokonce i řadoví protestanti se začali od celého problému distancovat. Billy Hutchinson je člen Progresivní unionistické strany - násilí podle něj zašlo příliš daleko.

"Stydím se, že jsem loajalista. Je mi hanba, že někdo může něco takového udělat, když katolická děvčata jdou do školy, hrozně se stydím."

Podivné příměří

Přesto, že ve středu došlo v Belfastu také k dalšímu incidentu - jedna katolička v autě porazila chlapce na kole a ujela, a protože chlapec podlehl zranění, je teď stíhána za vraždu - ve čtvrtek se situace relativně uklidnila - školačky na cestě osudnou zkratkou provázelo jenom pískání.

I když násilná střetnutí, v jejichž centru stojí děti, nejsou v Severním Irsku běžná, územní spor, který provázel incidenty v Ardoyne Road, není ani zdaleka výjimečný. Příměří, klid zbraní na obou stranách sektářského konfliktu v provincii, to všechno vytváří iluzi klidu a míru - ale neřešené, ne-li neřešitelné spory přetrvávají.

Obě strany mají nač si stěžovat, ale současná politika se příliš soustředí na otázky, jež se jich dotýkají jenom nepřímo. A stačí málo, a situace může hravě explodovat.

Odklon Britů od křesťanství

Ale nejsou to jen severoirští protestanti a katolíci, kdo měli tenhle týden problém se svým náboženským přesvědčením.

"Hluboce mě znepokojuje mnoho aspektů naší společnosti, a směr, jímž se ubírá. Ale měl bych také dodat, že s tím církev může něco dělat, že může něco dělat proti tomu a ukázat lidem správnou cestu."

Pravil Cormac Murphy O’Connor, nová hlava katolické církve v Anglii a Walesu. Kardinál O’Connor je přesvědčen, že křesťanství pomalu mizí z Británie, že je nahrazuje pop-music, film, okultní vědy, hnutí new age a ekologické problémy - církev, katolická i anglikánská, je podle něj v krizi a lidi k ní ztrácejí jakýkoli vztah.

Ostatně - anglikáni jsou ještě pesimističtější. Biskup oxfordský, reverend Richard Harries je předseda Rady anglikánské církve pro společenskou zodpovědnost.

"Myslím, že situace je v řadě ohledů ještě horší, než jak říká pan kardinál. Lidi nejenže opouštějí křesťanství jako zdroj morálního vedení a vyměňují je za alkohol a drogy, ale hledají a nacházejí vlastní formy duchovního života, alternativní základy pro své mravní přesvědčení, takže situace, kterou musí církev v Británii řešit, je mimořádná výzva."

Alternativní duchovní život

Ačkoli sdělovací prostředky tento týden výrokům páně kardinálovým věnovaly velký prostor a noviny je rozebíraly ze všech stran, obyčejným lidem náboženství zřejmě zase takové starosti nedělá. Je to pravda? ptáme se jednoho muže.

"Možná. Nevím, jestli je to nutně něco špatného. Myslím, že církev je dneska tak trochu anachronismus."

A na té zálibě v alternativních a okultních vědách něco je. Královská mincovna vyrazila tenhle týden zvláštní mince, které budou legálním platidlem na ostrově Man, který má vlastní měnu a vlastní vládu. Na rubu mince je hlava britské panovnice, královny Alžběty, toho jména druhé. Na líci je čarodějný kluk Harry Potter, hrdina románu, který jeho autorku, paní Rowlinsovou, proslavil po celém světě.

Ve středu byly mince vyraženy a jdou na odbyt - ačkoli jejich nominální hodnota je pět až dvacet pencí, prodávají se za deset až čtyřicet liber, a jsou už teď skoro rozebrány. A pak nemají lidi v Británii věřit na okultní zázraky.

Obavy z albánských fanoušků

O velkém fotbalovém vítězství anglického týmu nad Německem snad ani nemusíme mluvit - 5:1 - to je pro Angličany po třiašedesáti letech opravdu povzbuzení a v žilách fanoušků proudí naděje. A zejména po středečním druhém vítězství nad Albánií - 2:0 - mají Angličané pocit, že je nemůže nic zastavit.

Albánci ale mají pocit, že jsou diskriminováni. To proto, že albánským fanouškům Británie udělila celkem 40 vstupních víz. A nic nevadí, že se to albánský velvyslanec v Británii snaží minimalizovat.

"Pokud jde o víza, myslím, že tu byl malý problém. Ale nevím přesně, jak jej vyřešili. Jenom doufejme, že to nepoškodí fotbal. Třeba se Albánská fotbalová federace dost nesnažila."

Podezření je tady - britské ministerstvo vnitra se bálo, že Albánci v Británii požádají o azyl. Náměstek ministra pro přistěhovalectví, Lord Rooker, opakuje starou známou mantru: Británie je pro uprchlíky zaslíbená země.

"V Británii je jednodušší pracovat nelegálně, než ve většině ostatních evropských zemí. Snažíme se zkoumat možnosti regulace pracovních povolení, možnosti rozptýlení přistěhovalců po Británii, na systém podpory v poukazech a nikoli v hotovosti."

Nelegální zadržování uprchlíků

Ovšem populistická protiimigrační rétorika dostala v pátek vážnou ránu. To když nejvyšší soud v Londýně - i když je High Court oficiálně nejvyšší soud, není nejvyšší soudní instancí britské justice, tahle čest přísluší Sněmovně Lordů - potvrdil stížnost čtyř kurdských uprchlíků, kteří byli internováni ve vojenských kasárnách v Oakingtonu nedaleko Cambridge.

Kurdové argumentovali tím, že neměli důvod k útěku a že jejich násilná internace byla porušením jejich lidských práv. Vláda se zřejmě proti rozhodnutí odvolá - už proto, že je s ním spojena jednak možnost odškodnění, jednak možnost, že se rozhodnutí stane precedentem, který povede k propuštění stovek dalších internovaných žadatelů o azyl.

"Klíčové na tom je, že soudce rozhodl, že azylové procedury a politika v Británii musejí být v souladu s Evropskou konvencí o lidských právech. Konvence výslovně garantuje právo na svobodu, a specificky stanoví, že žadatelé o azyl mohou být zadrženi jenom ze dvou důvodů - jednak aby se předešlo nezákonnému vstupu, nebo při zajišťování deportace nebo vydání. Ani jedno v tomto případě neplatilo, proto rozhodnutí o nezákonném zadržování," uvedl Tim Otty, právník, který se specializuje na otázku lidských práv.

Odškodnění čtyř Kurdů

Právní zástupce čtyř kurdských přistěhovalců, Michael Hanley, tvrdí, že požadavek odškodného nebyl vznesen z chamtivosti, ale proto, aby si vláda uvědomila, že za nerespektování práv uprchlíků je třeba platit.

"Tohle je důrazné připomenutí britské vládě a celé britské společnosti, že žadatelé o azyl mají v této zemi svá lidská práva. Nejsou to zločinci. A kategorie lidí, kteří byli drženi v Oakingtonu, by neměla být stigmatizována vězněním."

Což jsou silná a dost odvážná slova do pranice v zemi, kde v současné době sdělovací prostředky halasně šíří protiimigrační rétoriku.

Soutěžní otázka

V tomto pořadu nezřídka mluvíme o problémech britské monarchie a o ústavní funkci britské panovnice, královny Alžběty II. Přes všechny spory o současnou modernizaci britského panovnického rodu a monarchie vůbec si málokdo uvědomuje, že samotný princip ústavní monarchie - tedy omezení moci vladaře psanou, nebo - jak je to v případě Británie - nepsanou ústavou - je britský vynález.

Dlouhodobý spor mezi parlamentem a panovníkem o exekutivní moc, jehož počátky lze vystopovat až někam do středověku, vyvrcholil v pozdním sedmnáctém století - po zániku zatím jediného pokusu o vytvoření republiky a po restauraci rodu Stuartovců a nástupu krále Karla II. - když britský parlament fakticky znemožnil koncepci abolutistické monarchie, vycházející z myšlenky "božského práva panovníkova" sérií opatření, zakotvených v Listině práv - Bill of Rights - z roku 1689.

Monarchie se ovšem nevzdala jen tak bez boje, a zápas o exekutivní moc mezi panovníky a panovnicemi na jedné straně a parlamentem na straně druhé pokračoval až do devatenáctého století, kdy Zákon o reformě z roku 1832 konečně poskytl parlamentu dostatečně silný demokratický mandát, s jehož pomocí mohl postupně erodovat úlohu britského monarchy.

I když si britští panovníci, třeba taková královna Viktorie, i potom zuby nehty bránili právo, zasahovat do záležitostí svého vlastního království. Ale reálná moc vladaře se postupně redukovala a redukovala, a dnes hraje panovník v britské politice už jenom převážně symbolickou úlohu.

Britské panovnici teď tedy zbyly z kdysi neomezené moci jenom tři skutečné úkoly, jimiž se přímo podílí na legislativní a exekutivní moci. A my se ptáme:

Jaké jsou tři úkoly, jimiž se britská královna za těch bratru dvacet milionů liber ročně oficiálně podílí na funkci britské legislativy a exekutivy?

Své odpovědi nám zasílejte do pátku 21. září na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Chytrý policista a hloupý lupič

Často slýcháme vtipy o hloupých policajtech, které přelstí chytrý lupič, či o tom, jak se takový hloupý policajt přelstí sám. Nejsou to vtipy nijak originální - v Anglii se vyprávějí o Skotech či Irech, v Německu o obyvatelích Friezenlandu, Vlámové si je vyprávějí o Valonech, a tak dále, a tak dále. Nuže historka, v níž se tradiční role obrátily a policista svým důmyslem a ostroumem zvítězil, se na mou duši tenhle týden přihodila.

Dějištěm našeho příběhu je starobylé městečko Hastings v hrabství Sussex, pověstné díky oné slavné bitvě z roku 1066, a třetím protagonistou je mobilní telefon. Jistě jste o tom už slyšeli přinejmenším vyprávět, pokud jste to nezažili na vlastní kůži - ztratí se vám mobil, nebo vám ho někdo ukradne, vytočíte vlastní číslo a ozve se vám cizí hlas.

Přesně tohle se stalo jisté paní Brownové, která v Hastingsu žije už řadu let: když jí ukradli kabelku s mobilním telefonem a peněženkou, zavolala z jiného mobilního telefonu na své vlastní číslo, a když se jí na druhém konci ohlásil cizí hlas, předala telefon policejnímu konstáblovi jménem Jason Tuck.

"Haló," řekl konstábl Tuck. "Haló," řekl neznámý pachatel na druhé straně étéru.
"Poslyšte, nechte si klidně peníze, ale mohl byste nám vrátit tu kabelku a mobilní telefon?" zeptal se konstábl Tuck.
"To by šlo," pravil zloděj.
"Mohl bych ho nechat třeba tady."
"Kde je to, tady?"
"No kde kde kde? Tady, vedle kina."
"Já nejsem odsud," pravil lstivý a všemi mastmi mazaný policejní konstábl, "jak se k tomu kinu dostanu?"
" To se musíte dát vlevo," začal vysvětlovat zloděj, a postupně panu Tuckovi vylíčil, jak se dostane ke kinu a ve které ulici je ten obchod, v jehož vchodu kabelku nechá.

"To je od vás opravdu velmi pěkné, ceníme si vaši ochoty," přerušil ho policejní konstábl Jason Tuck v tomto okamžiku, který stále ještě šel a stále ještě mluvil do mobilního telefonu.
"A mimochodem - mohl byste nám prokázat ještě jednu laskavost? Obraťte se, prosím, protože vás tímto jménem zákona zatýkám."

Jak říká reklama telefonní společnosti British Telecom, komentoval celý incident mluvčí policie v Sussexu, je dobré si pokecat po telefonu - pokud ovšem zrovna nekradete kabelky.

Smůla starého mořského vlka

Smolný kapitán se svou "nezničitelnou" jachtou

Na Shetlandských ostrovech, daleko na severu, je městečko Lerwick, a v tom městečku stojí ponurá betonová budova Rybářské mise. A před tou budovou od úterka přes den vysedává osmapadesátiletý Stuart Hill, otec dvou dětí, dědeček několika vnoučat, donedávna jeden z šéfů softwarové firmy v Manningtree v hrabství Essex.

Sedí před domem a vypadá, jakoby ho někdo praštil pytlem nebo jakoby mu uletěly včely. A není to jenom jeho nové noční zaměstnání - Stuart pracuje v továrně na zpracování ryb - v jeho očích se mísí zvláštní nostalgie s výrazem poněkud nečekané euforie. Nečekané proto, že panu Hillovi v Lerwicku nikdo neřekne jinak, než - Captain Calamity, Kapitán Smolař.

"Vůbec mi nevadí, že mi tak říkají," prohlašuje, pokud to ovšem myslí žertem. A proč že mu takhle říkají? Kapitán Smolař se totiž letos na jaře vydal na cestu kolem Británie v člunu, který si sám zkonstruoval. "Ten člun je nepotopitelný, nepřevržitelný a naprosto, naprosto bezpečný," prohlašoval pyšně, než se vydal na svou pouť.

Pan Hill svým modelem adaptované veslice s plachtou ze surfovacího prkna chtěl dokázat celému světu, že prostý chlapík z Anglie je schopen postavit nezničitelné plavidlo, které je s to konkurovat těm nejmodernějším průmyslovým výrobkům. Ale jeho cesta nezačala dobře, a taky dobře nepokračovala.

Nezničitelný kapitán

Když v květnu vyrazil na svou pouť z Manningtree v hrabství Essex, měl měsíční zpoždění - dostal alergii na lak, kterým svou jedinečnou loď natíral. A to za ním ještě na poslední chvíli běžel kamarád se sedacím prknem, které zapomněl doma - sotva vyplul, narazil do džunky, která tu pokojně kotvila.

O něco později přelomil stěžeň, a pobřežní hlídka ho ponechala jeho osudu na pláži v Norfolku, a když pak pokračoval ve své kabotážní plavbě v těsném dohledu břehů Británie, pobřežní hlídky byly zaplaveny telefonáty SOS. Třikrát je Stuart Hill poslal zpátky - až napočtvrté musel uznat, že v jeho nepotopitelné lodi je díra, že nabírá vodu, a že se pomalu potápí.

Ale kapitán Smolař se nevzdal. Celé týdny svou loď opravoval a vylepšoval v Southwoldu v hrabství Suffolk, necelých sto kilometrů od startovní čáry. Když pak s plnou parádou vyrazil znovu na cestu, zazářil jako hvězda okurkové sezóny - to když dovesloval až k terči během cvičného bombardování Tornád britského královského letectva.

Ale Stuart Hill je vytrvalec. Nevzdal se, pokračoval ve své pouti navzdory protiproudům a bezvětří až do úterka, kdy musel být v noci rumpálem vytažen ze svého plavidla nedaleko západního pobřeží Shetlandských ostrovů.

Podivuhodný klid

Na člověka, kterého stihlo tolik pohrom a jehož loď, plná cenného vybavení, teď bezcílně bloumá někde u severního polárního kruhu, má kapitán Smolař pozoruhodně dobrou náladu. Tím spíš, že zatímco si na člunu sušil šaty ve vichřici o síle osmi podle Beaufortovy stupnice, jeho osobní život na pevnině se pomalu ale neodvratně rozpadal.

Nejdřív se dověděl, že se softwarová firma, kde byl provozním ředitelem, položila. Pak mu zavolala manželka Vi, že od něj po třiatřiceti letech odchází, že prodává jejich společný dům, že by sice počkala, až se vrátí, ale že ta jeho cesta nějak dlouho trvá.

Pan Hill nese všechny ty pohromy s hrdinným klidem a optimismem, hodným Polyanny: "Pozdě honit bycha. S manželkou jsme se rozešli v dobrém, byla dokonce tak hodná, že mi poslala čisté a suché šaty, než se vydala za novým životem do Francie. A ten dům? Stejně mi nijak nepřirostl k srdci."

Stuart Hill se tedy ocitl na konci prázdnin na životní křižovatce v městečku Lerwick, daleko na britském severu. Vzhledem k tomu, že je kovář-samouk, a že jeho nákresy jsou tak dobré, že zdobí umělecko-průmyslové muzeum Viktorie a Alberta, je možné, že nový život kapitána Smolaře nebude přece jenom zase taková smůla.