Sobota 29. září 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Poslední týden září na britských ostrovech začal prvními podzimními mlhami, a končil babím létem. Ale hlasité řinčení zbraní, které od jedenáctého září zabírá většinu hlavních stránek britských listů, zatím jak se zdá nedolehlo k sluchu poddaných Jejího Veličenstva.

Z všední, každodenní nálady a atmosféry v ulicích Londýna byste jen těžko vyčetli, že tato země stojí na prahu války - není tu ani ono zvláštní napětí před bitvou, ani ona nezvyklá vzájemná úslužnost a ochota, jakou jsme sledovali před jedenácti lety, když se schylovalo k válce v Perském zálivu.

Snad proto, že se Británie vzpamatovala z prvního šoku, jímž byl největší teroristický útok všech dob, který jedenáctého září hluboce zasáhl New York, snad proto, že v úterý skončil oficiální smutek za oběti teroristického útoku.

"Amerika a Británie truchlily společně," řekl americký velvyslanec William Farish, "teď stojíme společně tváří v tvář nové výzvě. Společnými silami zvítězíme."

Zájem o plynové masky

Britové v londýnských ulicích, se tváří, jako by se nic nestalo. Ale pod povrchem už nervozita a válečná panika začíná pomalu vřít. Projevuje se to zvláštním způsobem:

"Obvykle prodáváme něco mezi dvěma a třemi stovkami plynových masek ročně. Ale teď jsme prodali 300 respirátorů během pouhých tří dnů - je to pro nás obrovské zvýšení obratu," praví Mark Bullock, provozovatel obchodu s vojenskými přebytky v městečku Burton on Trent v hrabství Staffordshire.

"Většinou jsou to lidi, kteří bydlí v Londýně a nejbližším okolí. Jsou to většinou normální lidi s normálním životem, kterým dělá pochopitelné starosti, že by v jejich nejbližším okolí mohlo dojít k teroristickému útoku.

Klíčová svědkyně

V době jakéhosi ticha před bouří, v okamžiku bezvětří mezi newyorským útokem a odvetou, má svět sotva čas nadechnout se a rekapitulovat, co se to vlastně stalo. A jedním z klíčových svědků při vyšetřování útoků na Světové obchodní centrum a Pentagon bude právě bývalá britská ošetřovatelka Anne Greavesová, která absolvovala šestiměsíční pilotní kurs na Floridě se dvěma z únosců:

"Měla jsem z těch chlapů strašně, strašně nepříjemný pocit, bylo v nich něco, taková jako arogance, skutečnost, že byli skoro pořád spolu, bylo na nich něco hrozně zvláštního, terorismus bylo to poslední, co mě napadlo. Jednou dvakrát mi blesklo hlavou, třeba to dělají proto, aby mohli létat pro nějaký kartel pašeráků s narkotiky," říká Anne Greavesová a dále vzpomíná:

"Nikdy jsem s nimi nemluvila, protože nikdy neodpovídali, i když je někdo oslovil. Byli to divní lidé, jejich chování bylo neobvyklé, odmítali komunikovat i tam, kde byla komunikace zapotřebí. Rozhodně mě překvapilo jednak, že tihle dva muži byli tam, kde byli, jednak to jak se chovali - byli naprosto odcizení, chladní, bez zájmu."

Opomenuté Severní Irsko

Ulsterští unionisté (UDA) dostali poslední šanci zastavit pouliční násilí

Za normálních okolností by se politický vývoj v Severním Irsku, provincii, zmítané sektářským konfliktem, pral v britských novinách o přední místo se sezónou konferencí hlavních britských politických stran, kterou tenhle týden v Bournemouthu rozjeli liberální demokraté.

"Před jedenáctým listopadem měla Británie plno problémů," napsal k tomu čtvrteční Evening Standard. Byla to krize ve zdravotnictví, krize ve školství, otázka, zda máme vstoupit do jednotné evropské měny, Severní Irsko. Teď je v Británii o všech těchto otázkách ticho po pěšině.

Čtvrteční útok na policisty v ulici Crumlin Road v severním Belfastu znovu názorně připomněl zbytku Británie, že mírový proces je i nadále v krizi, že ta krize je v podstatě neřešitelná a že mírový proces, který vynesl protagonistům v obou nesmiřitelných táborech - Davidu Trimblovi a Johnu Humeovi - Nobelovu cenu doskřípěl a zasekl se.

Podivuhodné prodloužení lhůty

Skoro nepovšimnuta prošla před týdnem šestitýdenní lhůta, během níž se měly obě strany - loajalisté i nacionalisté - dohodnout na složení nové exekutivy. Pokud se nedohodnou, tak zněl verdikt britských zákonodárců, bude britská vláda nucena pozastavit mocenskou devoluci, pozastavit činnost regionální samosprávy a postavit Severní Irsko opět pod přímou vládu londýnského Westminsteru.

Tahle hrozba měla za následek spoustu štvavé rétoriky, špatně tajenou zášť a vzájemnou nedůvěru. A měla taky jediný výsledek - strany se nedohodly. Vláda, ústy svého ministra Reida, byla nucena svou hrozbu splnit. Ale protože má pocit, že v dané situaci není možné regionální samosprávu přerušit a zachovat přinejmenším zdání politického dialogu, uchýlila se k malému politickému triku. Pozastavila sice činnost místní exekutivy, ale na pouhých čtyřiadvacet hodin. Tím vznikla nová šestitýdenní lhůta a s ní prostor pro jednání.

Ale že tenhle kouzelnický kousek britská vláda udělala před šesti týdny už jednou, jsou protagonisté v Belfastu nespokojeni.

"Prodloužit tuhle situaci o dalších šest týdnů a doufat přitom, že se něco nakonec přece jenom objeví, je omyl. Podívejte, čekáme, že vláda bude mít dost odvahy řešit problémy, které tu máme," řekl David Trimble.

Násilné bouře loajalistů

A skutečně: pozastavení a nový odklad vyvolaly celotýdenní násilné bouře loajalistů, kteří mají už dlouho pocit, že Británie polovojenské organizaci IRA a jejímu politickému křídlu, straně Sinn Fein, příliš ustupuje.

Sinn Fein je ale v současné době mnohem nejistější než jindy. Proměna postoje jednoho z hlavních sponzorů proklamovaného boje IRA za sjednocení irského ostrova, irské menšiny ve Spojených státech, k terorismu, a skutečnost, že americký Kongres začal požadovat, aby vůdci strany Sinn Fein, Gerrymu Adamsovi, bylo po řadě let znovu odepřeno americké vstupní vízum - to všechno oslabuje pozici síly, z níž Sinn Fein zpravidla jedná.

Gerry Adams má tedy spíše silácká slova než skutečné přesvědčení, když mluví o tom, že jeho strana odolá každému tlaku:"Každý, kdo studoval tenhle zápas za posledních třicet let, nebo kdo pro tento zápas má cit, musí vědět, že nátlaková politika, ať už je tlak vyvíjen na kohokoli, je kontraproduktivní."

Taktika krátkodobého pozastavení samosprávy není bez rizika. Ulsterští unionisté teď mají zjevně pocit, že Sinn Fein znovu dostává příliš mnoho volného prostoru. Pokud se ten pocit nezmění, mohli by loajalisté odvolat své ministry z exekutivy a vyvolat tak v Severním Irsku další, mnohem vážnější krizi, s ještě menším počtem možných východisek.

Život muslimů ve strachu

Na některých místech byli napadeni muslimové i mešity, do kterých docházejí

Když vidíme, jak konflikt mezi protestanty a katolíky, tedy dvěma odnožemi jedné církve, v Severním Irsku, vytváří téměř nepřekročitelné zákopové linie, můžeme si snadno představit, co by se stalo, kdyby skutečně došlo ke svaté válce dvou náboženství, která vyznávají dva různé proroky - Ježíše a Mohameda.

Británie, která má velkou muslimskou populaci, by se v současném klimatu, které letos vedlo k řadě střetů mezi příslušníky řady náboženských a etnických komunit, mohla snadno změnit v explozivní směs, již by pak mohl roznítit sebemenší elektrický impuls.

Někdejší hvězda pop music Cat Stevens, jehož novou inkarnaci po přijetí muslimské víry, Yusufa Islama, varuje před unáhlenými závěry a zákroky.

"Co nám dělá starosti je dopad, který by měla nesprávná reakce. Tohle je slavnost pro rasisty, kteří teď nevynechají ani jednu příležitost k tomu, aby napadali nevinné muslimy a náhodné osoby, a právě to teď tady sledujeme - a nejen tady, na celém světě. Jsme přesvědčeni, že by reakce měla být umírněná, spravedlivá, mravní a zásadová."

Fórum proti islámofobii

Yusuf Islam alias Cat Stevens hovořil na Fóru proti islámofobii a rasismu, které se minulý týden sešlo, aby reflektovalo rostoucí rasové napětí v britských městech s velkou muslimskou populací. Jedním z takových měst je Birmingham - skoro milionové město s pětinou muslimů.

Šel jsem večer domů z práce. Slyšel jsem partu kluků, v té tmě jsem je neviděl, pokřikovali na mě rastistické nadávky. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Takových hlasů, plných obav, zmatku a hněvu, se dnes ozývá nejen v tomto městě mnoho. První generace muslimů v Birminghamu žila ve strachu - někdy se bála dokonce i na bohoslužby. Časem strach zmizel, muslimové se naučili žít s Angličany v jednom městě a v jedné ulici.

Dnes žijí birminghamští muslimové znovu ve strachu, a znovu se bojí do mešity na bohoslužby. Představitelé křesťanské komunity, vyděšení newyorským útokem, jsou přesvědčeni, že i tady se mohou skrývat potenciální teroristé nebo jejich pomahači.

Domov jako útočiště

Nedaleko hlavní mešity v Birminghamu je řeznictví, v němž se prodává maso, ze zvířat zabitých podle muslimského rituálu - halal. V řeznictví se všichni snaží předstírat, že je všechno jako obvykle a v naprostém pořádku. Ale jedna zdejší prodavačka říká, že sem od 11. září mnoho lidí nechodí a že musejí lidem rozvážet maso domů i tehdy, když je to nevýhodné - pokud nechtějí, aby jejich řeznictví zkrachovalo.

"Já osobně nosím závoj, a proto se hrozně bojím na ulici. Jsou tu také ostatní dívky, které mají tvář zahalenou, a ty se děsí, kdykoli mají jít ven, protože nikdy nevědí, co se stane. Musí s nimi vždycky někdo jít. Postihlo to spoustu lidí, nejen mě."

A zatímco svět s obavami sleduje, co se stane v Afghánistánu, muslimové v Birminghamu si dělají starosti s tím, že by se nálady v Británii mohly ještě dále zhoršovat. Ve čtvrtek se muslimy pokusil trochu uklidnit předseda vlády, vůdce labouristů Tony Blair - pozval si jejich představitele z Muslimské rady Británie do svého premiérského sídla v čísle 10.

"Dnes jsou všichni Britové ze všech komunit jednotni v tom, jak reagují na americkou tragédii. Rád bych hned na začátku udělal v jedné věci naprosté jasno. Co se stalo v Americe nebylo dílo islámských teroristů. Nebylo to dílo muslimských teroristů. Bylo to dílo teroristů beze všech přívlastků."

A Tony Blair prohlásil, že si muslimské víry váží jako tolerantního a mírumilovného náboženství, s nímž Osama bin Laden nemá nic společného. Blair, který se od atentátu britským voličům prezentuje především jako významný činitel na mezinárodní scéně a který se snaží Británii předvádět jako znovuzrozenou velmoc, se tady zjevně snažil zneškodnit tikající časovou pumu.

Britské kroky proti terorismu

"Musíme si uvědomit, že povaha, rozsah a význam této konkrétní změny jsou jako zemětřesení. Musíme se vrátit ke všem předpokladům, z nichž jsme po celá léta vycházeli při boji proti terorismu, a znovu je podrobit velmi, velmi přísnému zkoumání."

Tak pravil muž, který v Británii koordinuje vyšetřování teroristické činnosti, David Venness. Policie teď tvrdí, že jedenáct z únosců, kteří mají na svědomí sebevražedné útoky ve Spojených státech, žilo v Británii nebo zemí cestovalo. Podle Vennesse je navíc pravděpodobné, že bin Ladenovi spolupracovníci měli na Británii také podstatné finanční vazby.

Nejistota kolem pobytu teroristů v Británii vedla ministerstvo vnitra k pokusu o vzkříšení oblíbeného nápadu britských ministrů vnitra: že by se v Británii měly zavést průkazy totožnosti.

Skoro tři čtvrtiny lidí, jichž se dotázal bulvární list NEWS OF THE WORLD, nesouhlasí s tím, že by průkaz totožnosti byl v rozporu s osobní svobodou. V minulosti navrhovali ministři vnitra průkazy totožnosti jako nástroj boje proti fotbalovým chuligánům, proti zneužívání systému sociální péče, jako způsob, jak identifikovat nelegální přistěhovalce a pomáhat policii při potírání kriminality vůbec.

Opakovaná snaha

Jak tvrdí Mike Yardley, psycholog a někdejší důstojník armády, vláda prostě nezmešká ani jednu příležitost, aby se nepokusila doklady zavést:

"Myslím, že tady už dřív existovala agenda zavádění průkazů totožnosti v Británii, a že strašlivé události ve Spojených státech teď slouží jako legislativní záminka. Průkazy nezabránily organizaci ETA v teroristické kampani ve Španělsku, kde je jejich nošení povinné. Podobně ve Francii a v minulosti Rudé brigády v Itálii a Německu. Suma sumárum to všechno směřuje k jedinému - že jednotlivec ztratí kousek vlastní pravomoci, a že centralizovaný stát kousek takové pravomoci získá.

Princ William na univerzitě

O prince byl při příjezdu na univerzitu St Adrews velký zájem

Otázka průkazů totožnosti a práva na soukromí nás přivedla přímo k princi Williamovi. Toho jeho otec, Charles princ z Walesu, před týdnem s velkou slávou - i když trochu neobratným uměním řidičským, jak s úšklebkem zaznamenaly snad všechny noviny - dovezl z Glasgowa na staroslavnou svatoondřejskou univerzitu ve skotském městečku St Andrews, proslulém především zříceninou katedrály a pověstným golfovým hřištěm, kde teď druhý muž v řadě následníků britského trůnu začal studovat.

Sdělovací prostředky se zařekly, že princi Williamovi jeho studia nebudou ztěžovat zvýšenou mediální pozorností, a svůj slib dodržely - až nečekaně na televizní společnost Ardent. A protože Ardent patří Williamovu strýci princi Edwardovi, je z toho pořádný rodinný skandál.

Rodinná "zrada"

Rektorem univerzity je Andrew Neil, sám šéfredaktor novin - a ten se tomu nestačil divit. Čekal prý útok médií odjinud:

"Když jsme se k tomu zavázali, čekali jsme, že to někdo poruší, buď nějaký bulvární list nebo fotografové piráti, paparazzi ze zahraničí - ale že tohle tabu poruší společnost, která patří jeho vlastnímu strýci - to by si snad ani nikdo nevymyslel."

Mezi sídlem autora chystaného dokumentu o britské monarchie, vévody z Wessexu, který si vlastní soukromí žárlivě střeží, Buckinghamským palácem a princem Charlesem to teď jen jiskří. A teprve se uvidí, jestli celá rodiná aféra bude mít vážnější dozvuky pro Williama Walese. Pod tímto občanským jménem syn Diany, princezny z Walesu studuje. A občanské příjmení prince Williama nás také přivádí k naší obvyklé hádance.

Soutěžní otázka

Příslušníci panovnického rodu britská monarchie totiž vedle šlechtických přídomků používají také občanské příjmení. Mnozí proto argumentují, že Wales - sňatkem získaný šlechtický titul princezny Diany, která tragicky zahynula v jedné z nejproslulejších autonehod všech dob - princi Williamovi jako občanské jméno podle britského zákonodárství vůbec nepřísluší. A my se ptáme:

Jaké občanské jméno tedy používá královna Alžběta II. a její potomci?

Své odpovědi nám zasílejte do pátku 12. října na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Ovčí jarmark bez ovcí

Že si Britové potrpí na své tradice, to je posluchačům našich pořadů bezpochyby dobře známo. Jednou z takových tradic je velký jarmark v Mashamu v severním Yorkshiru - a obyvatelé města se rozhodli, že tuhle tradici tento víkend zachrání buď jak buď. On je to totiž jarmark, na kterém se obchoduje hlavně s ovcemi - v době své největší slávy v minulém století si tady vyměnilo ruce nebo skončilo na rožni přes 750 tisíc kusů skopového skotu.

V našem století trh postupně ztrácel na významu, skomíral až konečně během druhé světové války vymizel dočista. Žil pak po několik desetiletí jen ve stále matnějších a nostalgických vzpomínkách - až ta nostalgie vedla k tomu, že byl roku 1986 s velkou pompou vzkříšen. "Už nikdy nedopustíme, aby znovu zanikl," zařekli se Mashamští.

Až letos, kvůli omezením na pohyb ovcí kvůli slintavce a kulhavce, hrozilo nebezpečí, že se jarmark nebude konat - a to by zřejmě znamenalo jeho poslední hodinku. Nuže - důvtipní venkované přišli s nápadem, a tak mají jarmark jako každý rok, se stánky a stájemi - jenom ty ovce nejsou opravdové, ale z papundeklu nebo uplácané z hlíny.

"Jsou tu ovčí výběhy jako obvykle, ale místo živých ovcí v nich budou jiné - požádali jsme veřejnost, aby nějaké vytvořila na základě vlastní představy. Máme jedinou podmínku - aby se to aspoň trochu podobalo ovcím a ovčáčkům," vysvětlil jeden z pořadatelů jarmarku Brian Moore.

Je to prostě normální, tradiční ovčí jarmark - jenomže bez ovcí. Takže je vidět, že ani v téhle těžké době neztrácejí obyvatelé Británie smysl pro humor - poněkud pragmatický, ale přece jenom anglický.