Týden v Británii

Sobota 3. listopadu 2001

předcházející

Připravil Ivan Kytka

Nakonec se ukázalo, že letošní říjen byl vůbec nejteplejší od chvíle, kdy v Británii začala meteorologická pozorování, což bylo mimochodem už v roce 1659. Průměrná teplota dosáhla minulý měsíc podle britských meteorologů 13,4 stupně Celsia, což bylo právě o čtyři desetinky více než před dva a třiceti lety, tedy v říjnu roku 1969.

Mlhy ustupovaly slunečním paprskům ještě dříve, než se stačily vytvořit, a rozpouštěly se v subtropických vzdušných proudech, při kterých se dralo nad britské ostrovy teplo až ze Středomoří. A nejde jen o košile a trička s krátkým rukávem Pokud bude tento trend pokračovat, předvídají, britští odborníci na zemědělskou vegetaci, může to prý zcela změnit tvář anglického venkova.

Chmelnice v hrabství Kent nahradí výsadba vlašských ořechů, v Yorkshire se začnou pěstovat vybrané odrůdy vína a málo ušlechtilou řepku olejnou nahradí časem nejspíše slunečnice nebo sojové boby, tvrdí experti na zemědělské plodiny a dávají tento trend do souvislosti s globálním oteplováním planety.

Například v přímořském letovisku Bournemouth na jihu Anglie bylo počátkem týden ještě takové teplo, že plavčíci vytáhli ze skladu plážová lehátka. V Gloucestru byla taková horka, že ctihodní soudci a právníci odložili při jednáních své tradiční róby - paruky a dlouhé pláště.

Britští muslimové míří
do Afghánistánu

Někteří britští muslimové se chtějí připojit k bojovníkům Talibanu

Válka proti terorismu a bombardování Afghánistánu má v Británii mnoho ozvěn. Mezi čtvrt milionem britských muslimů pro ně existuje pramalé nadšení nebo podpora. Objevily se dokonce zprávy, že mladí muslimové z anglického Lutonu odcházejí na pomoc bojovníkům Talibanu přímo do Afgánistánu:

"Myslím, že dělají správnou věc. Chtějí bojovat za islám a konec konců vše se to točí kolem jedné jediné otázky: Šel bys do toho? Odpovím úplně upřímně: Já bych do toho šel."

Tento mladý muslim z Lutonu není ve svém přesvědčení sám, i když je těžké rozlišit, zda jeho slova nejsou spíše výrazem mladického chvástání a touhy po dobrodružstvé než přesvědčením.

"Bojují za svou víru. Moc rád bych se k nim připojil. Úplně upřímně, šel bych také bojovat za své přesvědčení, ale takhle jsem rád, že se k tomu odhodlali alespoň oni," říká jeden britský muslim.

Stovky mladých muslimů

K muslimské víře se hlásí ve Velké Británii téměř dva milióny lidí, asi čtyři procenta obyvatel. Většina z nich přišla z Pákistánu nebo z Bangladéše a dodnes mají úzké vztahy k zemím svého původu. Podle Abdula Rahima Malika z Asociace pákistánských muslimů v Lutonu by však mladí muslimové neměli odcházet do Afghánistánu, aby se připojili ke svaté válce, k džihádu.

"Podle mě to není správná věc. Ničemu to nepomůže. Pokud si myslí, že by měli věci muslimů pomoci, nejlepší je vybrat nějaké peníze a poslat je lidem, kteří trpí."

Podle tvrzení fundamentalistického sdružení Al-Muhajiroun jsou však připraveny odejít od Afghánistánu stovky mladých britských muslimů. Devatenáctiletý Anon z jižního Londýna už odcestoval do Pákistánu:

"Pro mě jako pro muslima je povinností postavit se nepříteli. Když Tě nepřítel napadne, chce Ti vzít majetek, půdu nebo Tě připravit o čest: muslim musí bojovat."

Muslimská povinnost

Anon má sice britské občanství, sám však popírá, že by cítil příslušnost k jakékoliv zemi:

"Vyznavači islámu nemají žádnou zemi, nepatří k žádnému státu. Patříme pouze Bohu. Nepovažuji se za člověka s nějakou národností. Jsem z Bangladéše, odkud pocházejí můj otec a moje matka. Já sám se však nepovažuji za Bangladéšana. Kdyby spolu válčily Bangladéš s Páksitánem, do takové války bych nešel. Ale pokud jde o islám, jsem připraven bojovat."

Vůdcem organizace Al-Muhajiroun v Británii je Amjam Choudhury. Tvrdí, že jeho organizace je založena na písmu z koránu a že jejím cílem je podporovat hodnoty islámu zakládání islámského zřízení kdekoliv ve světě:

"Povzbuzujeme muslimy k tomu, aby naplňovali svou muslimskou povinnost a pokud někdo na muslimy útočí, ať už je to v Palestině, Čečensku nebo právě teď v Afghánistánu, ostatní je musí podporovat. Mohou to dělat různými způsoby a někteří se mohou vydat i do míst bojů - spousta těch, kteří se k tomu rozhodnou skončí v Afghánistáni nebo v Páksitánu a zúčastní se toho osobně."

Dilema britské vlády

Pro britskou vládu představují mladí muslimové, kteří jsou ochotní jít do války, dilema. Ministr obrany Geoff Hoon soudí, že ti, kteří se vydají z Británie na pomoc Talibanu, by mohli skončit před soudem za napomáhání terorismu:

"Doufám, že každý kdo zvažuje, že odejde do Afghánistánu, důkladně zváží, jaké by to mohlo mít následky pro něj samotného a pro jeho rodinu, pokud jde o utrpení, které jí tím může přirpavit. Každý by měl navíc zvážit, že po návratu - pokud se vrátí - by mohli být trestně stíháni.

Objevil se dokonce návrh, že britské úřady by mohly odebrat mladým britským muslimům cestovní doklady a zabránit jim odcetovat ze země. Šéf vládnoucích labouristů v Dolní sněmovně Robin Cook by však považoval něco podobného za chybu:

"Už jsem to zažil několikrát, v jiných případech, když jsem byl ještě ministrem zahraničí. Jsme přece svobodnou zemí. lidé mohou bez omezení cestovat. Nemají povinnost, aby nám říkali, co jedou dělat, když odjíždějí a bránit jim v odjezdu by bylo velmi vážným krokem."

Velezrada?

Podle bývalé stínové ministryně vnitra Anne Widdecombové by však měl být každý, kdo se připojí k Talibanu souzen za velezradu:

"Každý britský občan, který jde do boje proti britským vojákům, se podle mého názoru, ať už říká právo cokoliv, dopustil zrady. A pokud by se vrátil ještě někdy do Británie, neměl by počítat s tím, že pak může užívat stejných demokratických práv a svobod té společnosti, proti které bojovali."

Sílící kritika akce v Afghánistánu

S bombardováním Afghánistánu nesouhlasí stále více Britů, i labouristických poslanců

Nesouhlas s vojenskou kampaní proti Afghánistánu a režimu Talibánu ovšem nezněl pouze s mešit a muslimské komunity. Odpůrci bombardování jsou i mezi poslanci vládní labouristické strany. K nejhlasitějším patří Paul Marsden. Když se chystal britský premiér Blair přednést tento týden v Cardiffu projev, který měl umlčet pochybovače a kritiky, komentoval ho Marsden takto:

"Britský premiér si už uvědomuje, že britské publikum nelze donekonečna oblbovat a místo války slov s Usámou bin Ládinem a Al-Káidou nebo Talibanem, by měl konečně začít naslouchat našim lidem. Zjistil by, že potřebujeme novou strategii. V tuto chvíli totiž nemá vláda mandát parlamentu, mandát Organizace spojených národů ani mandát britského veřejného mínění."

Nepřipravení spojenci

Debatu přiostřilo pondělní oznámení, že Británie vyčlenila pro pozemní operaci 200 příslušníků elitního komanda britského vojenského námořnictva. Budou rozmístěni na některé z lodí v Indickém oceánu. Do akce by měli být nasazeni po boku amerických vojáků přímo na afghánském území.

Velitel mariňáků, jak se ve vojenské hantýrce námořní pěchotě přezdívá, však vyjádřil v rozhlasovém interviewu otevřené pochyby, jak jsou spojenci na pozemní ofenzívu připraveni. Brigadýr Roger Land poukázal především na to, že jeho vojáci mají příáliš málo zpravodajských informací o území, na kterém by měli operovat:

"Postaráme se o to, abychom předem promysleli všechny eventuální varianty, které mohou během akce nastat. Jde o to, aby si každý, kdo bude pověřen nějakým úkolem, věřil. Co když však nepůjde všechno podle plánu? Jak se pak tam odtud dostaneme tak, abychom splnili úkoly mise, ke které jsme byli původně vysláni?"

Brigadýr Roger Lane dodal, že je k dispozici jen velmi málo ověřených a spolehlivých informací o tom, čemu budou jeho vojáci v Afgánistánu čelit.

Na tyto veřejné výtky reagoval náměstek ministra obrany Adam Ingram. Připustil, že Spojeným státům a Velké Británii by pomohla těsnější spolupráce se zpravodajskými službami ze zemí sousedících s Afgánistánem:

"Neustále se pokoušíme rozšířit naši zpravodajskou databázi a databázi vědomostí o tom, co se vlastně uvnitř Afghánistánu děje. Není to nijak přívětivé prostředí, spíše naopak - velmi nepřátelské. Dostat odtamtud jakékoliv informace je nesmírně obtížné. Potřebujeme proto rozšířit koalici založenou na společných zpravodajských zájmech a některé ze sousedních zemí by nám přitom mohly pomoci."

Nedostatek informací

Kromě sporů o vojenské aspekty chystané pozemní operace, pokračovaly ovšem dohady také o tom, zda a jak je o záměrech britské vlády informován britský parlament.

Někteři poslanci z vládních i opozičních lavic si stěžují na to, že Tony Blair využívá situace k tomu, aby posiloval svou osobní pozici, vládne podobným způsobem jako v jiných zemích prezident, aniž by v rozporu s britsko utradicí předem konzultoval Dolní sněmovnu.

Pochyby vzbudila také například skutečnost, že parlament vůbec nehlasoval o vyslání vojáků k vojenské operaci v zahraničí. Předeseda zahraničního výboru Donald Anderson se však odvolává na to, že v Dolní sněmovně vládne takový konsens, že něco podobného nebylo potřeba:

"Zatím jsme o válce nehlasovali, parlament byl ovšem svolán k sérii mimořádných zasedání po událostech z 11. září. Myslím, že hlasování nelze vyloučit, jsem si však jist, že uvnitř britského parlamentu převládá napříč politickým spektrem souhlas se současnou pozicí britské vlády. Dokáži si ovšem představit, že pokud by došlo k širšímu vojenskému zapojení, jednoznačná podpora by se začala vytrácet. Ti, kteří s vládou nesouhlasí, však zatím zastupují v parlamentu relativně malou menšinu."

Rebelové v parlamentních lavicích však nakonec prosadili hlasování už koncem tohoto týdne. Skončilo podle očekávání jejich porážkou, a to v poměru 373 ku 13 hlasům.

Rozprava k válce proti terorismu patřila k nejzajímavějším událostem právě končícího parlamentního roku. Jak poznamenal v londýnských Timesech autor pravidelných parlamentních črt Mathew Parris, pokud někdo utratí za oficiální přepis této debaty pět liber, budou to dobře vynaložené peníze.

Změna azylové politiky

Ministr vnitra Blunkett navrhl změny, které by měly urychlit rozhodování o udělení azylu

Ve víru dramatických zpráv o náletech a antraxu se ztratila informace, že francouzští pohraničníci zadrželi na své straně tunelu pod kanálem La Manche 150 uprchlíků, snažících se dostat skokem z náspu na projíždějící nákladní vlak směřující do Velké Británie.

Britský azylový systém tento příliv nezvládá, na vyřízení žádosti čeká v zemi 40.000 cizinců a další čekají za branami, na francouzském břehu. Britský ministr vnitra proto počátkem týdne oznámil sérii opatření, které mají proces schvalování urychlit a zpřehlednit:

"Mé azylové návrhy vycházejí z toho, že od okamžiku, kdy se cestující představí imigračním úředníkům jako žadatel o azyl, bude jednak pečlivě registrován, ale současně mu bude poskytnuta všestranná pomoc. Procedura se bude skládat ze tří hlavních prvků: poskytnutí základní péče a registrace, ubytování a povinnost pravidelně se hlásit na úřadech, a pak pomoc při integraci nebo naopak rychlá deportace."

Metoda cukru a biče

Britská vláda zavádí vůči azylantům přístup, který bychom s trochou nadsázky mohli označit za metodu cukru a biče. Vydá jim povinné průkazy totožnosti s fotografií a otisky prstů, ale současně zruší ponižující systém kupónů na potraviny, které nahrazovaly peníze na podpoře. Británie přestane zadržovat žadatelů o azyl ve vězeňských celách, ale budou se teď muset pravidelně hlásit na zvláštních registračních úřadech.

Ředitel britské Rady pro uprchlíky Nick Hardwick bez výhrad přivítal, že systém kupónů, kterými lidé platili ve velkých samoobsluhách, bude zrušen:

"Myslím, že to, že bude zrušen, je skutečně dobrá zpráva. Těší mě, že vláda naslouchá tomu, co říkají lidé, jako jsme by. Kromě toho, že uprchlíky rovno ucejchoval, byl také mimořádně nákladným byrokratickým selháním. Samozřejmě, že musel skončit. Otázkou však je, co ho nahradí? Myslím, že proti průkazům totožnosti nelze protestovat, protože v současné době musejí žadatelé o azyl stejně nosit u sebe různé dokumenty."

Pro Brity je veřejná debata o uprchlících a azylantech introspekcí jejich vlastní totožnosti. Obvykle se totiž neobejde bez důležité zmínky o tom, že bohatství a prosperita britských ostrovů souvisela v minulosti právě s přílivem nových pracovních sil z Evropy.

Výhody přistěhovalství

Světové finanční centrum, londýnská City, vděčí za svůj vzestup v minulých stoletích příchodu holandských protestantů, kterí z jejich rodné země vyhnala jedna z evropských revolucí a kontrarevolucí. Už od 12. století bývala Británie v pravidelných vlnách útočištěm evropské židovské komunity a dnes žije v Británii, především v Londýně nějpočetnější židovská komunita v Evropě.

Když potřebovali Britové v padesátých a šedesátých letech levné pracovní síly na obnovení válkou zničených měst, otevřely brány dokořán přístěhovalcům z bývalých kolonií.

A vztah Britů k přistěhovalcům zůstává dodnes diploamticky řečeno ambivalentní. Část tisku varuje veřejnost před záplavou uprchlíků, některým britským podnikatelům však nevadí jejich status v tom, aby je nelegálně zaměstnávali a platili jim méně, než stanoví minimálním mzda.

Zavedení zelené karty

Britská vláda tomu chce čelit tím, že poněkud uvolní imigrační politiku pro ty, kteří chtějí získat v Británii práci a zaměstnání. Podobně jako ve Spojených státech, chce vydávat takzvané zelené karty, které by měli žadatlů mve vybraných profesích umožnit do Británie přijet za prací.

"Je to racionální přístup k rychle se měnící sitauci. Soudím, že zbytku světa to vyšle signál, že azylový systém v naší zemi nelze zneužívat. Současně se však nejedná o jakousi "Pevnost Británie", neodmítáme ekonomické migranty, ty, kteří prchají před imigrací a ty, kteří chtějí navštívit naše území," říká ministr vnitra Blunkett.

Stížnost českých Romů

Poněkud jiného názoru je však londýnská charitativní organizace Liberty, která, jak se tento týden potvrdilo, podala k londýnskému soudu stížnost na postup britských imigračních úředních při kontrolách pasů na letišti v Ruzyni, které byly teprve nedávno znovu přerušeny.

"Je možné, že přítomnost britských imigračních úředníků v Praze byla naprosto legální a že české vládě to vůbec nevadí. My však protestujeme a chceme upozornit na rasovou diskriminaci a na skutečnost, že čeští Romové, kteří jsou držiteli českých pasů, jsou terčem zcela zvláštního diskriminačního přístupu a téměř všem ja zakázáno cestovat do Velké Británie. Přitom přihlížejí tomu, jak bílí cestující, kteří jsou majiteli stejného pasu, kontrolou procházejí bez problémů. Protestujeme proti rasové diskriminaci," říká právnička Šami Čarkrabratiová z organizace Liberty.

Liberty má prohlášení šesti českých svědků, které bude v této záležitosti u soudu zastupovat. Jak však její právnička odpoví kritkům, podle kterých čeští Romové zneužívají vstřícný britský azylový systém, že jsou ve skutečnosti pouze ekonomickými imigranty, kteří jdou do Británie za lepším na úkor lidí ze zemí jako je Afghánistán nebo Irák?

"Uvedla bych tři věci. Za prvé, jde o případ, který se nevztahuje pouze na Romy. Zdá se, že britská vláda poskytla imigračním úředníkům zplnomocnění vykonávat diskriminaci právě na základě rasy. Kromě českých Romů se to týká právě Afghánců, Kurdů a také Somálců. A to je opravdu znepokojivé. Za druhé: veškeré naše důkazy nasvědčují tomu, že čeští Romové měli ve vaší zemi opravdu těžké časy. A zatřetí: někteří z těch, kterým se podařilo dostat do Velké Británie, nakonec uspěli a azyl získali."

Výherce soutěžní otázky

Jak si jistě pamatujete, ptali jsme se, ve kterém roce britská vláda znárodnila ostrovní železnice. Odpověď zahrnovala celkem tři letopočty:

V roce 1946 přijal tehdejší labouristický kabinet zákon, který vytvořil právní rámec pro znárodnění. V roce 1947 s privatizací začala a v roce 1948 ji dokončila.

Abychom byli spravedliví do losování jsme zahrnuli jako správné odpovědi všechny ty, které zmiňovaly alespoň jeden ze tří zmíněných letopučtů. A výhercem se stává: Pavel Miškovský z Kladna. Výherci blahopřejeme a posíláme slíbenou odměnu.

Konec jedné velké legrace

James Crissp z bristolské univerzity si prodloužil školní prázdniny výletem do centra světového hazardu a sázek - do amerického Las Vegas. K hracím automatům a ruletě patří ovšem také nějaký ten drink, a tak není divu, že se James byl povětšinou v povznesené náladu.

Slovo dalo slovo a student ekonomie se rozhodl uprostřed bujarého popíjení uzavřít sňatek s jistou Kristy Ladzikovou z Austálie. Během 24 hodin se jim podařilo sehnat termín k svatebnímu obřadu a v jedné z místních kaplí pak řekli své "ano".

"V tu chvíli to byla velká legrace," svěřil se novinářům James, který se svou novomanželkou hned druhý den rozešel a každý odcestoval na druhý kones světa.

Studentu ekonomie však došel humor, když se vrátil domů do Anglie, kde ho čekala rozzářená přítelkyně. Pro humor svého snoubence neměla žádné pochopení…

"Už se mnou v životě nepromluví a má na to plné právo," postěžoval si posmutnělý novomanžel a dodal: "Je to skvělá story, ale nestálo mi to za ten smutek, který mě po návratučekal."

Podle posledních zpráv usiluje James Cripps, který se musel zapsat do nového ročníku jako ženatý student, o rozvod, který by byl stejně rychlý jako jeho svatba.