Týden v Británii

Sobota 15. prosince 2001

předcházející

Připravil Julek Neumann

Nebýt zlodějů, snad bychom se to ani nedověděli. Ano, Velký Londýn, nikoli tedy londýnská City, si i dnes žárlivě střeží středověkou instituci městského vyvolávače. Je jím Peter Moore, který už dobrých šestadvacet let vykonává počestné řemeslo vyvolavače páně starostova a četných "boroughs", čili vsí, vesnic a lhot, navzájem propojených podzemní drahou, které Velký Londýn tvoří.

Tedy s těmi zloději to bylo takhle. Součástí vybavení takového "town crier", městského vyvolávače, je velký zvonec, kterým se pan Moore v ruchu velkoměsta snaží upoutat pozornost kolemjdoucích. A minulý týden si pan Moore jen na chviličku nablýskaný mosazný zvonec za dobrých třista liber odložil na chodník před Downing Street, ulicí, v níž sídlí ministerský předseda, aby mohl rukama nohama vysvětlit turistům, jak se dostanou k parlamentu - a když se pak pro odznak svého úřadu zase sehnul, zvonec jaksi chyběl.

Pohotoví a drzí zloději, bez ohledu na policejní hlídku před přísně střeženou Downing Street, se zvonce zmocnili a zmizeli. Vše, jak říká klasik, bylo dílem jediného okamžiku. Londýnský městský vyvolavač bez zvonce je něco jako býval ponocný bez halapartny - je to hanba a potupa, která snižuje vážnost tohoto ctihodného a tolik potřebného povolání.

Nebohý pan Moore musel zrušit několik důležitých vystoupení, a několik jiných musel absolvovat se zvoncem náhradním, menším. A nebýt sítě samoobsluh Tesco, byl by devětapadesátiletý Peter Moore stále ještě bez zvonce, ale protože pro Tesco několikrát otvíral obchody, dalo mu vedení podniku vyrobit kopii. Podobně jako ukradený originál je vysoký dvacet centimetrů, a je na něm vyryt citát anglického klasika:

"Když člověka unaví Londýn, je znaven životem, neboť v Londýně je vše, co si život může dovolit".

Ministr Blunkett volá po asimilaci menšin

Výzva ministra vnitra rozpoutala v Británii živou diskusi o soužití Britů s menšinami

"Lidi potřebují mít pocit, že se ztotožňují se svou komunitou a zemí, že k nim patří a že jsou pro ně prospěšní. A to se nedá prosadit silou, stejně jako nemůžete prosadit silou, aby se Britové na Costa del Sol cítili jako Španělé. Ale můžeme říci, že konsistentní společenství, v němž jedna generace předává jak svou kulturu, tak svou zodpovědnost vůči novému domovu a nové zemi, té další, nám pomůže dosáhnout náš cíl. Musíme se těm věcem podívat do očí."

Řekl ministr vnitra David Blunkett, když den před zveřejněním zpráv o letních rasových nepokojích v Oldhamu, Bradfordu a Burnley navrhoval, aby si národnostní menšiny v sobě pěstovaly pocit sounáležitosti se svou novou vlastí.

Ačkoli několik souběžně zveřejněných zpráv o postavení menšin v Británii hovoří především o vytváření ghet, o rozdílném přístupu ve financování národnostních skupin a o politice, která se za tímto přístupem skrývá, David Blunkett se ve svém projevu soustředil na zcela jiný aspekt národnostní politiky - na odmítavý přístup menšin k myšlence integrace do britského způsobu života.

Důkazy britství

David Blunkett v rámci svého tažení navrhuje pro přistěhovalce a žadatele o azyl také jakousi přísahu věrnosti Británii, a zkoušky z angličtiny - tedy formální důkaz, že noví či příští poddaní Jejího Veličenstva jsou ochotni skutečně akceptovat britský způsob života.

V podmínkách Británie, která po 11. září letošního roku zažila skupiny muslimů, kteří se postavili zcela jednoznačně na stranu Usámy bin Ládina, nezní tento požadavek ani zdaleka tak vyhroceně, jak by se mohlo na první pohled zdát. A také politicky korektní debata o multikulturnosti dostala nový impuls.

"Pojem multikulturnosti v této zemi degeneroval, protože někteří lidé, kteří si dnes stěžují na Blunkettovy výroky, mají zájem na politické kultuře, která vyloženě škodí asijské a afrokaribské komunitě v této zemi."

Pravil Mansúr Moghul, předseda muslimských organizací v hrabství Leicestershire, podle něhož kontroverzní výroky ministra vnitra Blunketta představují "závan čerstvého vzduchu" v britské politice.

Šokovaní "noví" Britové

Na nesouhlasném pólu debaty jsou především Britové asijského původu, které požadavek přísahy loajality a zkoušek z angličtiny pro přistěhovalce zaskočil a zřejmě šokoval. Šaid Malik je prominentní člen labouristické strany, je to člen jejího výkonného výboru a zároveň působí v Komisi pro rasovou rovnoprávnost.

"David mluvil o nutnosti citlivého přístupu. Myslím, že spousta lidí má pocit, že jeho slova jsou nepříliš citlivá, a že rozhodně věci neprospívají. Naneštěstí, jsem přesvědčen, že jeho výroky potěší rasisty, a že je budou považovat za zelenou pro vlastní činnost."

A opravdu - proto, že Blunkettovy výroky o menšinách jsou tolik kontroverzní, mohou nahrávat extrémní pravici. Třeba nacionalistické Britské národní straně, která se už teď pokouší využít Blunkettových výroků jako potvrzení své politiky. Vůdcem Britské národní strany je Nick Griffin:

"Jsem si jist, že budeme Davida Blunketta citovat. Tyhle věci jsme říkali už dávno, totiž, že součástí problému je diskriminace bělochů v těchto oblastech, třeba ve způsobu, jakým místní rady distribuují finance - a my to budeme citovat, abychom dokázali, že jsme měli pravdu od samého počátku."

Citlivé téma

Blunkettovy výroky britskou společnost silně polarizovaly - ale zdá se, že se britskému ministrovi vnitra podařilo otevřít problém, který byl až dosud tabu a jemuž se hlavní proud britské politiky vyhýbal. David Blunkett je zjevně přesvědčen, že je nesprávné, o určitých otázkách nemluvit, a bývalý náměstek ministra vnitra, Mike O’Brien s ním zjevně souhlasí.

"David se tady snaží o dospělou debatu o tom, jak posílit britský aspekt v naší multikulturní společnosti. Žijeme ve společnosti, která je mnohonárodní, mnohorasová a polykulturní. A my teď musíme diskutovat jako dospělí o otázce, jak docílit, aby tato společnost byla úspěšná."

Ale co je ve skutečnosti multikulturní společnost? Rasově motivované nepokoje v Bradfordu, Burnley a Oldhamu z letošního léta, při nichž se vytloukaly výlohy, pálila auta a při nichž byly zraněny stovky policistů, anebo poklidná a trochu fingovaná atmosféra indických restaurací, které navštěvují Britové bez rozdílu náboženského vyznání, barvy pleti či pohlaví? A co je nutné, aby se proměnila, aby zmizely rasistické podtóny?

Chybějící dialog

Ted Cantle, předseda komise, která v úterý zveřejnila svou zprávu o letních nepokojích, vidí řešení jasně - je nutné zahájit dialog:

"Když jsme chtěli mluvit s mladými lidmi v těchto městech, a konec konců také se starými, byla tu spousta obav z rozhovorů o těch věcech, a to je to první, k čemu musí dojít. Potom budeme muset definovat několik velmi jasných zásad různorodé komunity, a to znamená, že bělošské společenství bude muset akceptovat multikulturní společnost. A to zákonitě povede také ke změnám v černošských a asijských komunitách."

Takže - existuje nějaký model tolerance, který by Británie a ostatní země mohly využít?

"Je řešení v multikulturní společnosti, akceptování a přijímání rozdílných světových názorů a rozdílů mezi národnostními skupinami, nebo v integraci - jestli chceš žít tady, s námi, pak se musíš řídit našimi pravidly."

Claude Moraes, labouristický poslanec evropského parlamentu, pracoval donedávna pro organizaci, jež pečuje o přistěhovalce.

"Je to pořád ještě problém na některých místech v Anglii, ve Skotsku a Walesu. Ale podstatná část asijské komunity, a myslím, že okolní svět tuto skutečnost nevnímá, ve skutečnosti rychle proniká do vyšších vrstev britské společnosti. Londýn, střední Anglie mají řadu komunit sikhů, gudžaratů a muslimů, kteří si vedou velmi dobře jak ze sociálního hlediska, tak z hlediska vzdělání. Takže se jedná o relativně malé oblasti, kde jsou menšiny sociálně vylučovány - a z toho snadno vznikne dojem, že se jedná o celobritský problém. Oldham nebo Burnley ve skutečnosti představují lokální problém, je to mnohem provinčnější forma rasové segregace, kocovina po přístupu šedesátých a sedmdesátých let."

Viník železničního neštěstí odsouzen

Se zatajeným dechem sledovala britská veřejnost v uplynulých týdnech několik soudních procesů.

Ten první se týkal jarního železničního neštěstí v Selby - výsledek oné neuvěřitelné a nepravděpodobné souhry náhod, kdy Land Rover, patřící jistému Garymu Hartovi sjel ze silnice těsně před místem, kde na mostě přes železniční trať začínala svodidla. Land Rover zastavil na kolejích, po nichž přijížděl rychlík, a přes zoufalý pokus pana Harta, neštěstí na poslední chvíli zabránit voláním na nouzové číslo devět devět devět, vlak vykolejil a dostal se do cesty v protisměru přijíždějícího nákladního vlaku, a výsledkem bylo deset mrtvých, mezi nimi strojvůdci obou vlaků.

Soud v severní Anglii tento týden rozhodl, že se řidič provinil nebezpečnou jízdou, a ačkoli rozsudek bude vynesen až v lednu, už teď je jasné, že asi příliš měkký nebude.

"Gary Hart byl dnes odsouzen na základě jednoznačných důkazů. Byl osobně katastrofou na kolech, která čekala na svou příležitost. Mohl těm úmrtím předejít, ale neudělal to. Způsobil železniční neštěstí," uvedl Pater McKay, superintendant policie.

Doživotí pro vraha Sarah Paynové

Roy Whiting byl odsouzen na doživotí za vraždu osmileté Sarah Paynové

Mnohem kontroverznější je další případ, který se tento týden dočkal soudního rozuzlení: vražda devítileté Sarah Paynové a středeční rozsudek nad Royem Whitingem, který ji unesl a pak zabil, vyvolaly novou vlnu požadavků, aby se změnily zákony o boji proti pedofilii.

"Rozsudek nás nenaplňuje štěstím, prohlašuje matka zabitého děvčete, rovněž Sarah, ale aspoň bylo učiněno zadost spravedlnosti. A Sarah Paynová starší vyzývá vládu, aby vydala nové zákony, které by zabránily předčasnému propouštění lidí, odsouzených za pedofilii, na svobodu," řekla po vynesení rozsudku matka zavražděné dívky.

Rodiče by podle ní měli mít přístup k rejstříku sexuálně úchylných lidí, žijících v okolí jejich bydliště. Na své straně má matka Sarah největší bulvární a senzacechtivý list v Británii, News of the World, který v době, kdy byla malá Sarah zabita, zahájil velkou kampaň, v jejímž rámci zveřejnil jména osob, podezřelých z pohlavních přestupků. To vedlo k násilným bouřím, při nichž lůza chtěla vzít zákon do vlastních rukou a lynčovat údajné zvrhlíky.

Kontroverzní kampaň

Demonstrace na sídlišti v Porstmouthu vyvolalo takové veřejné označení jednoho pedofila - ale vzápětí potom na základě fám vznikl seznam dvaceti dalších pedofilů. V některých případech se podezření nepotvrdilo.

Barbara Pageová, její partner Luke a šestiměsíční syn Harry bydleli v bytě, který podle fám měl údajně být bydlištěm známého pedofila. Dav jim vytloukl okna, když syna kojila, a oba rodiče pak museli spát na směny, aby ochránili vlastní dítě.

"První, co si pamatuji, vypráví Barbara Pageová, bylo, jak na nás řvali schránkou na dopisy a jak kopali do dveří., Jednomu z nich bylo sotva dvacet, pokračuje, a ten byl nejhorší, protože se pustil do dveří sekerou".

Bylo tu také pět případů záměny totožnosti, které vedly k útokům na nevinné. Stewart Kuttner, redaktor News of the World, ovšem rozhodně nemá pocit viny:

"Policie rychle doznala, že tyhle lidi nemůže monitorovat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Zákon, který požadujeme, by prostě rodičům dal právo, vědět, zda je někde v jejich nejbližším okolí někdo jako Roy Whiting, a tyhle informace by měly být k dispozici."

Nevinné oběti honu

Ovšem vláda tvrdí, že jakmile rodiče získají informace o lidech, kteří se dopustili sexuálních zločinů, pak přestane existovat jakákoli kontrola nad tím, jakým způsobem se tyto informace využijí, či zneužijí. Náměstek ministra vnitra požaduje ostřejší první tresty, ale nevinné oběti se nadále obávají honů na čarodějnice. Tento muž se stal obětí jednoho z nich jen proto, že má stejné jméno

"Sousedům posílali dopisy, v nichž mě obviňovali z dlouhé řady případů zneužívání mladistvých. Jsem docela obyčejný člověk, nikdy jsem neměl žádné problémy, a když mě z toho obviňuje někdo, kdo mě nezná, nějaká skupina, která to dělá z nějakých jen sobě známých důvodů, je to pro mě otřesné."

Odchod labouristického poslance

Možná je nutné - na okraj britské politiky - zmínit se také o první velké dezerci z řad vládnoucí Labour Party. Poslanec Paul Marsden, týž Paul Marsden, který tak halasně vystupoval v parlamentu proti válečnému tažení v Afghánistánu, přeběhl k opozici - nikoli arci k opozici konzervativní, ale k liberálním demokratům, kteří ho přijali s otevřenou náručí.

Však se také díky jeho gestu počet liberálně demokratických poslanců v parlamentu zvýšil na 53 - tedy nikoli ještě na počet, který by mohl změnit rozhodovací procesy v Dolní sněmovně, ale přesto je tato dezerce pro novou labour Tonyho Blaira nepříjemná a tak trochu ponižující.

Marsden své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že se už nemůže svým voličům dívat do očí a prohlašovat, že věci budou lepší, protože po čtyřech a půl letech od nástupu labouristů k moci se ani ve zdravotnictví, ani ve školství ani v dopravě - to jsou tři Achillovy paty labouristické politiky - nic nezlepšilo. A tak Paul Marsden troufale přešel k liberálním demokratům - jeho nový politický život u nich bude pro něj podle jeho slov lepší.

Chvála liberálních demokratů

"Jasně to ukazuje, jak se labouristé snaží všechno kontrolovat, jak nejsou schopni snášet jakýkoli projev nesouhlasu, a to se týká celé řady problémů, v nichž jsem se neshodoval s Tonym Blairem. Ale já říkám, že to musí skončit. Myslím, že toho lidi v Británii mají až po krk, a že jsou teď připraveni na efektivní alternativní opozici, kterou jim mohou zaručit liberální demokraté," uvedl odpadlík.

Labouristé se snaží tuhle první velkou dezerci tak trochu minimalizovat a rozhodně nemají radost, že jim pan Marsden ukázal záda, tvrdí předseda stranického aparátu nové labour, Charles Clarke:

"Rozhodně nejsem rád, že je pryč. Nemám radost, když někdo odejde z labouristické strany. Ale je to jeho věc a věc jeho voličů. Myslím, že jeho odchod způsobily události po jedenáctém září - rozešel se s vládou v otázkách politiky boje proti terorismu, jak v mezinárodním tak britském měřítku, a v otázce zákonů o boji proti terorismu, které teď řeší britský parlament."

Soutěžní otázka

A teď už je také čas, vylosovat dalšího výherce naší řady hádanek. Jak si jistě vzpomínáte, naše hádanka zněla takhle:

Ačkoli John Lennon, Paul McCartney a George Harrison hráli společně už koncem padesátých let, roku padesát osm založili skupinu s názvem Quarrymen. V roce 1960 přibrali kytaristu Stuarta Sutcliffa a Peta Besta, který hrál bicí, a vytvořili novou skupinu s novým názvem.

Tato skupina hrála s nepříliš velkým úspěchem po barech v německém Hamburku a pak v liverpoolském klubu Cavern, a roku 1962 si dala jméno, které ji proslavilo - The Beatles. Jenomže v roce 1960 se nová skupina ještě nejmenovala Beatles, a my jsme se ptali:

Pod jakým původním názvem vystupovala skupina the Beatles v roce 1960?

A správná odpověď zní: Název skupiny se mezi šedesátým a dvaašedesátým rokem postupně zkracoval. The Beatles začali jako Long John and the Silver Beatles, pak jméno Dlouhého Johna vypadlo, a zůstali Stříbrní Brouci, the Silver Beatles, a nakonec slavné čtyřce zřejmě přišlo i to stříbro zbytečné, a od roku 1962 se skupina jmenovala už jen The Beatles.

Dlouhého Johna neuhádl nikdo, ale protože Beatles toto jméno měli ve svém názvu opravdu jen krátce, rozhodli jsme se, že na něm v poslední předvánoční hádance nebudeme bazírovat, a tak dnes losujeme z odpovědí, které mluvily aspoň o tom stříbře. Vylosovaným vítězem se stává Jaroslav Mazur z Brna. Vítězi blahopřejeme a posíláme mu odměnu.

Obavy z výkonu v kuchyni

Jistý doktor Warburton z univerzity v Readingu přišel na jednu novou chorobu, a protože je doba vánoc a tedy intenzivního vaření, nebylo by správné, abychom vám ji tajili. Nemoc má zkratku KPA, kterou dešifrujeme slovy Kitchen Performance Anxiety, neboli obavy z výkonu v kuchyni.

Každý osmý Brit je prý postižen symptomy, k nimž patří zvedání či svírání žaludku, nevolnost, bušení srdce, citlivost na zvuk a roztržitost takové míry, že postiženému překáží v dalším vaření - a to ještě předtím, než hosté ochutnali jejich majonézu.Důvodem prý jsou televizní kuchařské programy, v nichž se předvádějí celebrity - posledně jsme třeba jmenovali Delii Smithovou.

Jednu věc ovšem nový výzkum nevysvětluje - zda příznaky nemoci náhodou nezhoršuje přítomnost týmu psychologů z Readingu ve vaší kuchyni, a zda citlivost na zvuk zcela náhodou neprohlubuje přítomnost partnera či partnerky v blízkosti rendlíků a hrnců.

Turnerova cena udělena

Madonna předala kontroverzní cenu minimalistickému umělci Martinu Creedovi

Tento týden byla znovu udělena kontroverzní Turnerova cena - a znovu vyvolala kontroverzi. Cenu prezentovala známá zpěvačka Madonna a dostal ji jistý Martin Creed z Yorkshiru, který sám sebe označuje za minimalistu v umění. Oceněné umělecké dílo se jmenuje "Dílo číslo 227 - světlo se rozsvěcí a zhasíná".

A přesně v tom Creedův výtvor spočívá. V obrovské místnosti se v pětivteřinových intervalech rozsvěcí a zhasínají dva světelné panely. Má to nějaký hlubší smysl? Odpovídá autor, Martin Creed:

"Vysvětlit to nedovedu - jen to, že se světlo rozhodně rozsvěcí a zhasíná. Myslím, že si to lidi můžou vyložit, jak chtějí. Nemyslím, že je na mně, abych něco vysvětloval. Mně se to prostě líbí. Je to pro mě plné života. Není důvod, abych někomu nařizoval, co si má myslet."

O díle, které Martinu Creedovi vyneslo cenu dvaceti tisíc liber, si své rozhodně myslela jistá Jacqueline Croftonová, která se do Tateovy galérie vydala s košíkem vajec. Creedova práce je podle ní obyčejná elektrikařina a žádné umění a hodila na umělecké dílo dvě vejce.

Zbytek proběhl přesně podle scénáře, jaký jsme viděli před dvěma lety v souvislosti s postelí Tracey Eminové: paní Croftonovou zatkla policie, personál v Tate Gallery umyl žloutky a bílky, autor vyjádřil politování a policie propustila pachatelku, malířku z Hampsteadu, která prý své obrazy prodává lidem jako je herec Michael Caine.