Týden v Británii

Sobota 31. prosince 2001

předcházející

Británie v roce 2001

Připravil Julek Neumann

Byl to rok, kdy nová Labour Tonyho Blaira strana sice dosáhla nevídaného úspěchu - bylo to poprvé, kdy labouristický premiér vůbec poprvé dostal šanci, ukončit druhé funkční období. Ale tuhle šanci získal spíš díky neschopnosti konzervativní opozice a díky apatii voličů, než díky přitažlivosti svého programu nebo kvůli prokazatelným úspěchům posledních čtyř let.

Byl to rok, kdy britský venkov odrážel pohromu za pohromou, a kdy labouristický ministr zahraničí prohlásil, že typickým britským jídlem je indický pokrm chicken tikka massala. Rok, kdy ministr vnitra vyzval poddané Jejího Veličenstva z etnických menšin, aby složili královně přísahu věrnosti, a přistěhovalce, aby složili povinnou zkoušku z angličtiny.

Z Británie odcházeli britští muslimové do Afghánistánu, bojovat proti britským vojákům. Ve velkých městech vřelo napětí mezi novými generacemi v asijských menšinových komunitách a ostatními etnickými skupinami národnostních menšin. Británie prvního roku třetího tisíciletí celý rok hledala svou vlastní identitu.

Dóm milénia Leden

Světoznámý zvon jménem Big Ben na věži londýnského parlamentu přivítal nové tisíciletí - bez oslnivých ohňostrojů, bez pompy a ohnivých řek předšlého roku. A Británie konečně uznala, co se dosud jen šeptalo: že všechny ty obrovské projekty tisíciletí přišly o rok dříve, protože nové milénium z astronomického hlediska oficiálně začalo až prvního ledna 2001.

Triumfální aplaus uzavřel na Silvestra brány jednoho z největších projektů z mnoha takzvaných projektů tisíciletí - Dóm Milénia v Greenwichi, ale kontroverze kolem tohoto projektu neustaly.

Když se Dóm Milénia plánoval, organizátoři počítali s tím, že bude v provozu jeden rok, a že jej přijde shlédnout dvanáct milionů návštěvníků. Jak se ukázalo, tenhle předpoklad byl zcela nerealistický - nakonec přišla necelá půlka, podstatnou část tvořily neplatící školní výpravy, a z mamutího projektu se stala finanční katastrofa.

Labouristická vláda sice těsně před Vánocemi oznámila nového amerického kupce, firmu Meridian Delta Limited, která tu chce vytvořit sportovní a zábavní centrum. Jestli se však prodej opravdu uskuteční, to je zatím ještě velká neznámá. Jedno se ví jistě - na Silvestra se tu konal velký mejdan celebrit.

Rezignace Mandelsona

Kontroverzní ministr Peter Mandelson rezignoval

Dóm Milénia se mstil: hned v druhém lednovém týdnu způsobil druhou rezignaci Petera Mandelsona během pětadvaceti měsíců. Připomínáme, že Mandelson byl šedou eminencí Nové Labour a blízkým přítelem Tonyho Blaira.

Peter Mandelson, svého času ministr pro Dóm Milénia, jednal s jistým Sričandem Hindudžou, jedním ze tří indických bratří, kteří na Dóm věnovali milión liber. Sričand Hindudža si v té době žádal o britské občanství a sdělovací prostředky zjistily, že Mandelson zatelefonoval tehdejšímu náměstkovi ministra vnitra pro otázky přistěhovalectví, Mikeu O´Brienovi, a dotázal se, v jakém stádiu celý případ je.

Pod tlakem sdělovacích prostředků Peter Mandelson doznal, že uvedený telefonát skutečně proběhl. Mandelson však zároveň popřel, že by na ministerstvo vnitra vyvíjel osobní nátlak či protekci k vydání britského pasu. A protože je britské občanství valuta věru vzácná, útoky na Mandelsona sílily.

Mandelsonovi by to celé bylo zřejmě prošlo, kdyby to bylo první politické faux pas. Ale protože musel o dva roky dříve rezignovat kvůli nepřiznané půjčce na bydlení, musel udělat, co v Británii dělají čestní politikové: vzdal se své funkce.

Odstupení předsedy skotské vlády

Bratři Hindudžové se v březnu málem stali osudnými take Keithu Vazovi - prvnímu britskému poslanci indického původu. Jenomže Vaz není stejně prominentní jako byl Peter Mandelson, a tak se mu podařilo až do konce roku lavírovat, a také sám Mandelson se v britské politice poměrně brzy objevil znovu, byť v mnohem skromnější úloze jakéhosi Blairova vyslance v době tažení proti světovému terorismu.

Počátkem listopadu musel rezignovat na svou funkci první ministr edinburské exekutivy, tedy cosi jako skotský ministerský předseda Henry McLeish - to kvůli nepřiznaným příjmům 36 tisíc liber za pronájem poslaneckých kanceláří. Za své počínání přezval plnou odpovědost a bez dlouhého váhání oznámil ve skotském parlamentu svou rezignaci.

Tak se tedy i nové Labour Tonyho Blaira dotkla mravní pokleslost, již britští žurnalisté označují dnes již vžitým novotvarem "sleaze". O nedůtklivosti, kterou tato obvinění vyvolávají na všech stranách, svědčí obvinění, s nímž přišla v prosinci předsedkyně Komise pro normy parlamentního chování Elizabeth Filkinová: odmítla znovu kandidovat na svou funkci, protože - jak tvrdila v dopise předsedovi parlamentu - byla předmětem skrytých i otevřených útoků, šeptané kuloárové propagandy a zákulisních bojů. Ve svých útocích si prý počínala příliš horlivě...

Předvolební politické přestřelky

A hned od počátku roku také zněly první salvy, zvěstující nadcházející volby.

"Tony Blair, velký šarlatán a podvodník. Který předstírá, že nezvýšil daně, když každá rodina, jež musí vydělávat na živobytí, ví, že pod novou labour platí vyšší daně. A velký podvodník, který předstírá, že chce v boji proti kriminalitě postupovat tvrdě, když je každému jasné, že v našich ulicích je míň policistů a víc zločinců."

Tak volal tehdejší vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva William Hague už počátkem ledna, kdy volební termín třetího května ještě všichni brali jako veřejné tajemství, a kdy na něj sázkové kanceláře přestávaly brát sázky. Jak ještě uvidíme, prodělaly.

Hned po této první salvě proti vládnoucí labour padl první zásah - to když mladý muž, protestující proti Blairově politice vůči Iráku, zasáhl ministerského předsedu rajčetem. Ale předvolební boj neúprosně pokračoval.

Hague se pevně rozhodl, že to hlavní, co mu může získat hlasy voličů, je euro, a dotíral soustavně na ministerského předsedu, aby tedy řekl, kdy že se referendum o vstupu Británie do jednotné měny bude konat. Jak víme, hazard Haguovi nevyšel, a láska k libře šterlinků zjevně není tak zakořeněná, jak bychom si mohli myslet. Koncem roku se o euro začali zajímat i britští podnikatelé a mnozí z nich se závěrem roku rozhodli podnikat ve dvojí měně - euru a libře šterlinků.

Ale vraťme se k volební kampani: vedle poměrně abstraktní otázky jednotné evropské měny a britského členství v ní rozjel William Hague populistický a palčivý problém imigrace. Na vlastní oči se o tom přesvědčili na podzim Češi, cestující do Londýna, kteří procházeli britskou imigrační kontrolou už na pražském letišti. Celý spor se v Británii oficiálně točí kolem dvou nepříliš přesně definovaných kategorií: skutečných a falešných uprchlíků.

Všechny hlavní strany se ovšem rychle dohodly, že nebudou xenofobní ani rasistickou rétoriku používat ve volební kampani.

Morová rána pro britský venkov

Hořící hranice byla po šest měsíců součástí britského venkova

Mezitím ovšem do předvolební hry vstoupil nový faktor: britský venkov. V parlamentním procesu se sice už v lednu zadrhl jeden z hlavních politicky korektních labouristických zákonů, který měl zakázat štvanice na lišky, ale už v únoru si zákaz uložili sami lovci - to kvůli morové ráně, která postihla britský venkov.

"Úplně nejdřív ze všeho vidíte, jak jim teče z nosu, dělá se jim v chřípí pěna a kapky, jako by jim bylo strašně zima. Dělají se jim vřídky jako při neštovicích, a když prasknou, vypadá to, jakoby pod nimi byla propast. A z té propasti se hrnou spóry ve velkém množství. A totéž se děje mezi kopyty, takže kulhají a nemůžou jíst a dýchají jen obtížně," popsal projevy slintavky a kulhavky jeden britský farmář.

Když už se zdálo, že po odeznívající panice z tzv. nemoci šílených krav nemůže postihnout britské farmáře žádná další katastrofa, objevili státní veterináři u třiceti kusů vepřového dovezeného na jatka v hrabství Essex slintavku a kulhavku. Evropská komise vyhlásila téměř okamžitě zákaz dovozu britského masa a masných výrobků.

4 miliony poražených zvířat

Do poloviny srpna bylo kvůli epidemii slintavky a kulhavky vyhlazeno přes čtyři miliony kusů hovězího a skopového dobytka a vláda za ni zaplatila přes dvě miliardy liber. Po celé Británii plály zápalné hranice, které připomínaly Boschovy obrazy - pole, na nich hořící trupy poraženého dobytka, vepřů a krav, vytvářejí temně nachové pozadí, na němž se matně rýsují siluety bagrů a jeřábů.

A vláda se snažila farmáře koupit - kompenzacemi, které by mu pomohly získat voliče na jinak konzervativním britském venkově.

Posunutý termín voleb

Konzervativcům k úspěchu nepomohla ani Margaret Thatcherová

Za těchto okolností se nelze divit, že se stále častěji začaly ozývat hlasy, podle nichž by se měly odložit všeobecné volby. Opozice tvrdila, že omezení pohybu britských farmářů ohrožuje legitimnost volebního procesu.

Premiér Tony Blair odklad voleb nejprve odmítl: koneckonců, volební plakáty byly natištěny a bilboardy rezervovány na dubnovou volební kampaň. Nakonec ale rezignoval.

"Poté, co jsem důkladně zvážil všechny argumenty, rozhodl jsem se, že zájmům této země nejlépe poslouží, když tyhle volby odložíme na sedmého června."

Odklad voleb je krok v britské politice zcela nevídaný a neslýchaný - naposledy k němu předseda britské vlády přistoupil za druhé světové války. Ale slintavka a kulhavka Británii do značné míry ochromila, a tak Blair zjevně neměl na vybranou.

Politici začali dělat velká gesta - na velikonoční dovolenou se tentokrát nerozjeli do zahraničí, ale po britském venkově, do svých volebních okrsků.

Labouristé, kterým všechny průzkumy dávaly obrovský náskok, si byli zjevně jisti vítězstvím - ministr financí Gordon Brown se ve svém březnovém rozpočtu se ani nenamáhal slibovat snížení daní, i když ve svém eskamotérském projevu slíbil voličům víc prostředků ve třech hlavních oblastech, v nichž labour za první čtyři roky u moci nedosáhla výrazných výsledků - ve školství, ve zdravotnictví a v boji proti kriminalitě.

A když Tony Blair konečně ohlásil odklad voleb, politické strany byly jaksi bezradné: argumenty a protiargumenty vystřílely už v dubnu, a tak podle novinářky Jacky Ashleyové do volební arény nastoupila nová síla:

"Skoro byste mohli říct, že dalším kandidátem v těchhle volbách je apatie. Takže hlavní úkol, který je v příštích čtyřech týdnech čeká, zní: přesvědčit lidi, že to stojí za to, že se vyplatí jít volit."

Jediné rozptýlení v téhle apatii přinesly jenom ty momenty, kdy rozhořčení voliči přinutili politiky, aby se odchýlili od předem daného a schváleného textu.

Takovou reakci vyvolala další nepolitický zásah - tentokrát byl zasažen místopředseda vlády John Prescott, stalo se v severním Walesu v polovině května, a jako munice sloužilo vejce. Vicepremiér se zachoval zcela apoliticky - nenesl útok stoicky a důstojně, nevrhl na útočníka přezíravý pohled. Začal se docela sprostě rvát.

Historické vítězství labouristů

A pak přišly volby. Ve čtvrtek 7. června úderem desáté bylo dovoleno oznámit výsledky průzkumu mezi voliči a z obrazovek a z rozhlasových přijímačů zaznělo.

Podle průzkumů získala Labour Party další obrovské vítězství, vyhrála rozdílem 160 křesel v parlamentě, ve kterém má přes 659 poslanců. Labouristům se podařilo až na hrstku křesel udržet si v parlamentě zdrcující převahu - a to je v Británii pro vládu která vstupuje už do druhého volebního období je to úctyhodný výkon. Nejen to, je to historický výsledek, protože Labouristům se ještě nikdy nepodařilo vyhrát dvakrát za sebou.

Volební porážku přiznal za svou stranu lídr konzervativců William Hague a navzdory výzvám svých kolegů se zachoval jako džentlmen a - s trochou hořkého pesimismu - obratem ruky rezignoval.

S výsledkem byla naopak navýsost spokojena třetí hlavní britská politická strana, liberálních demokratů, kterou vedl do voleb nový mladý politik Charles Kennedy. Ta má v novém parlamentě nejvíce poslanců od roku 1929, o dvacet procent více než před volbami.

Z liberálních demokratů se stala významná politická síla, a koncem roku se zdálo, že by mohli na politickém žebříčku postoupit z třetího místa na druhé a vystřídat konzervativce v roli hlavní politické opozice.

Etnické nepokoje

Příčinou nepokojů je podle zprávy o násilnostech izolace jednotlivých etnik

A nastalo horké léto, během kterého se Británie začala zamýšlet nad vlastní identitou.

"Používám tenhle indický pokrm jako názorný příklad britské schopnosti, akceptovat různorodost, vstřebávat nové vlivy a absorbovat je do naší vlastní kultury. Všechny politické strany by měly vysílat toto pozitivní poselství o tom, jak obrovské silné stránky přinesly Británii nejrůznější komunity, které do naší země přišly, jak tyto komunity posílily naši ekonomiku, naše veřejné služby, naši kulturu a v neposlední řadě naši kuchyni. Je to všechno součást toho, proč je tak báječné žít v Británii."

Pravil tehdejší ministr zahraničí Robin Cook v dubnu v projevu o multikulturní společnosti v Británii. Chicken Tikka Massala je speciální britská varianta indického pokrmu - indického kuřete na způsob tikka s typicky britskou omáčkou.

Cookův projev měl být etickou kartou v boji proti rasismu ve volební kampani - jenomže v témže týdnu jsme viděli první prudké pouliční boje a šarvátky mezi černošskou a asijskou komunitou v Bradfordu, a první srážky bělošské a pákistánské komunity na sídlišti Oldham v Manchesteru.

Koncem května v Oldhamu proběhly nejhorší rasově motivované boje v Británii posledních let. Pouliční boje trvaly sedm hodin, během nichž na pět set lidí bojovalo s policií. Útočníci se opakovaně snažili prorazit policejní kordón a házeli po policistech cihly a zápalné lahve. Střetnutí si vyžádalo dvacet zraněných.

Bradford, Oldham, Leeds a teď Burnley - seznam komunit, které poznamenalo násilí, rostl a rostl. Ve všech těchto městech se nepokojů zúčastnili v Británii narození mladíci jihoasijského původu. Prohlašovali, že bojují proti rasistickým postojům, proti údajné diskriminaci ze strany policie a společnosti vůbec, kterou prý jejich rodiče jenom trpně a bez protestu snášejí.

Náboženská šarvátka v Belfastu

Těsně před atentátem na Světové obchodní centrum proběhly v Belfastu velké bouře. Kamenem úrazu byla Ardoyne Road - ulice, jež protíná převážně protestantské sídliště a kterou vede zkratka mezi převážně katolickou oblastí kolem ulice Berwick Road a katolickou dívčí školou Svatého Kříže.

Uprostřed Ardoyne Road protíná čára pomyslného příměří mezi oběma komunitami. Zdálo by se, že právo průchodu touhle ulicí je vlastně otázka malicherná, jenomže, podobně jako jiné sektářské konflikty, i tenhle žabomyší zápas přerostl hranice jakékoli racionality a stal se předmětem války.

Útoky na Spojené státy

Na útoky z 11. září premiér Tony Blair reagoval na útoky bleskurychle. A bleskurychle a bezvýhradně také přijal americkou tézi, že za nimi stojí Usama bin Ládin. Zároveň se však pokoušel uklidnit britské muslimy, kteří se okamžitě začali obávat, že se proti nim obrátí zbytek britské společnosti. To už se totiž začaly ozývat hlasy, volající po válce, dokonce se mluvilo o křížových výpravách.

Útok na USA velmi ovlivnil i britskou politiku

V Británii se totiž okamžitě začaly množit útoky na vyznavače islámu. Během prvního týdne po atentátu byl spáchán žhářský útok na dvě mešity a jedna muslimka byla napadena baseballovou pálkou. Ale zároveň se do povědomí širší veřejnosti dostala další fakta o práci řady radikálních organizací, které z Británie bin Ladina podporují.

V posledním zářijovém týdnu byste z všední, každodenní nálady a atmosféry v ulicích Londýna jen těžko vyčetli, že Británie stojí na prahu války. Ale pod povrchem už začínala vřít první nervozita a válečná panika. Projevovalo se to zvláštním způsobem...

"Obvykle prodáváme něco mezi dvěma a třemi stovkami plynových masek ročně. Ale teď jsme prodali třista respirátorů během pouhých tří dnů - je to pro nás obrovské zvýšení obratu," oznámil Mark Bullock, provozovatel obchodu s vojenskými přebytky v městečku Burton on Trent v hrabství Staffordshire. Plynové masky britské armády šly podle něj na dračku.

Stranické konference ve stínu

Blížící se válka a válečná rétorika odsunula na okraj pozornosti pravidelné události britského politického kalendáře. A tak dokonce i labouristická výroční konference proběhla jaksi bez povšimnutí - a i tady dominovala válka.

Za normálních okolností by ovšem labouristické konferenci dominovaly zcela jiné problémy: zdravotnictví, školství, doprava, železnice, londýnská podzemní dráha, kam se na vnitropolitické scéně podíváte, má Tony Blair plnou hlavu starostí, jakže se mu podaří splnit předvolební sliby, když jsou veřejné služby v takové krizi.

Válka proti mezinárodnímu terorismu Blairovi pomohla od těchto problémů uhnout, a přitom si uchovat popularitu v nové úloze politika světového formátu.

Odbrojení IRA

Po 11. září jsme mohli sledovat jeden z nejpozoruhodnějších etických kotrmelců novodobých britských dějin. Z vůdce strany Sinn Fein, politického křídla organizace IRA, která má na svědomí řadu teroristických útoků v Severním i Jižním Irsku i v celé Británii, se přes noc stal mírotvůrce.

"Terorismus je z etického hlediska neobhajitelný. Ti, kdo mají na svědomí krutý čin ve Spojených státech, musí být předáni spravedlnosti, to co se stalo v New Yorku a Washingtonu a Pensylvánii je zločin proti lidskosti," prohlásil Gerry Adams.

Hlavním důvodem tohoto obratu byl zřejmě obrat o sto osmdesát stupňů, který nastal v povědomí americké veřejnosti po útocích, kdy Američané na vlastní kůži poznali dosud téměř neznámou podobu terorismu, a kdy si uvědomila, že členové IRA nejsou neškodní, nevinní a romantickými brýlemi nostalgie a irského vlastenectví přikrášlení bojovníci za sjednocení irského ostrova, ale nemilosrdní teroristé.

A tak koncem října mezinárodní komise pro likvidaci zbraní oznámila, že organizace IRA zneškodnila určité množství zbraní ze svého arzenálu - zbraně, munici a výbušniny. Ale to už bylo pozdě - tři a půl roku, které organizace IRA na své gesto čekala, vyvolalo v provincii atmosféru podezřívavosti a nedůvěry.

Britové ve válce

Britští vojáci vstoupili spolu s americkými do Afghánistánu

Mírový proces v Severním Irsku se tedy vydal vratkými kroky znovu na cestu. Jak velkou vzdálenost ujde, to nám ukáže zřejmě už nejbližší budoucnost. To už ale Británie vstoupila do války.

"Jak už víte z prohlášení presidenta Bushe, vojenská akce proti cílům na území Afghanistánu začala. Mohu potvrdit, že se britské síly podílejí na této akci. Rád bych, když dovolíte, vzdal hned na začátku hold britským ozbrojeným silám. Není větší posily pro britského premiéra a pro celý britský národ v době, jako je tato, než vědět, že síly, které povoláváme do boje patří k nejlepším na světě.

Ale téhož týdne vyšlo najevo, že se labouristé pokusili americký útok využít k maskování nepříjemných zpráv - to když GUARDIAN zveřejnil krátký e-mail: "Dnes je báječný den na to, abychom zveřejnili všechno, co chceme pohřbít. Co třeba úhrada výloh pro pracovníky místních úřadů?"

Tenhle e-mail poslala spolupracovnice ministra dopravy Stephena Byerse 11. září ve čtrnáct padesát pět, pouhých několik vteřin poté, co druhé letadlo narazilo do druhé věže Světového obchodního centra.

Vzpoura poslanců

Mezitím se začaly množit ojedinělé hlasy labouristických poslanců, kteří protestovali proti tomu, že Tony Blair vyhlásil válku, aniž by se poradil s parlamentem, a rebelové v parlamentních lavicích nakonec hlasování prosadili. Skončilo podle očekávání jejich porážkou, a to v poměru tři sta tři a sedmdesáti ku třinácti hlasům.

A pak tu byla druhá strana mince. Válka proti terorismu a bombardování Afghánistánu měla v Británii mnoho ozvěn - čtvrt miliónu britských muslimů jimi nebylo nijak nadšeno. Oficiální představitelé britských islámských organizací se sice od celé záležitosti distancovali, ale objevily se zprávy, že mladí muslimové z anglického Lutonu odcházejí na pomoc bojovníkům Talibánu přímo do Afgánistánu.

Válka zřejmě vedla také k první velké dezerci z řad vládnoucí Labour Party - to poslanec Paul Marsden, přeběhl k opozici - nikoli ke konzervativní, ale k liberálním demokratům, kteří ho přijali s otevřenou náručí. Marsden své rozhodnutí zdůvodnil tím, že se už nemůže svým voličům dívat do očí a prohlašovat, že věci budou lepší, protože po čtyřech a půl letech od nástupu labouristů k moci se ani ve zdravotnictví, ani ve školství ani v dopravě nic nezlepšilo.

A pak tu byl návrh zákona o boji proti terorismu, který měl umožnit až půlroční internaci bez soudu a který si Dolní sněmovna a Sněmovna lordů přehazovali jako horkou bramboru, válka přehlušila jinak senzační zprávu o tom, jak vláda poslala do konkursu železniční společnost Railtrack, příběhy nelegálních imigrantů, kteří se pokoušeli tunelem pod průlivem La Manche proniknout z Francie do Británie.

A byly tu také Sophiiny pásky, podivuhodný podvod, kdy se jeden žurnalista převlékl za saúdského šejka a doloval z královniny snachy drby o královské rodině a politicích a v listopadu znovu začala létat přepychová nadzvuková cestovní letadla Concorde.