Týden v Británii

Sobota 19. ledna 2002

předcházející

Princova aféra s marihuanou rozpoutala diskusi o užívání drog mezi mládeží

Připravil Julek Neumann

Počasí se nám tenhle týden nijak dvakrát nevyvedlo, a meteorologové nám navíc slibují na příští týden podstatné zhoršení, prudké vichry a bouře. Ale v týdnu, který právě uplynul, ani sychravá úterní nepohoda, ani přeháňky, místy spojené se sněhem, nezabránily stovkám skotských rybářů, aby se zhostili jedné ze svých hlavních tradic.

Devítiměsíční sezóna chytání lososů na řece Tay začíná každoročně 15. ledna a patří k nejvýznamnějším datům britského rybářského kalendáře. "Na některých menších říčkách začali už o něco dřív," říká správce řeky Tay ve Skotsku, doktor David Summers, ale Tay je první opravdu velká řeka - a tak je možné považovat oficiální zahájení rybolovu za celobritský začátek lososové sezóny.

Lov lososů zahájen

Pro britské rybáře je lov lososů svátek - a není to svátek levný. Nejjednodušší lososový prut stojí kolem šedesáti liber, americké grafitové pruty stojí desetkrát tolik, a pokud nás poslouchá nějaký rybář, který by si to rád sám vyzkoušel: rybářský lístek stojí od dvaceti liber po několik stovek liber denně - takové horentní sumy se platí v letních měsících za nejlepší a osvědčená místa.

A pokud nás opravdu nějaký rybář poslouchá: lososi se v Británii nesmí lovit na žížaly, protože úlovek se hází zpátky do řeky, a lidumilným Britům dělá starosti lososí trávení.

Sólo na dudy tedy provázelo v úterý slavnostní zahájení, pak doktor Summers obřadně vylil na příď člunu, který na jednu z největších britských řek letos vyrazil na lososy jako první, láhev whisky - dřív se láhev s tradičním skotským elixírem života o příď lodi rozbíjela, ale ekologové si stěžovali na střepy ve vodě - a sezóna, která potrvá do poloviny října, začala.

Lososi ovšem ve Skotsku nejsou jenom pro rybáře, je to také zdroj obživy pro místní obyvatele nejen díky rybářské turistice, ale také díky potravinářskému průmyslu s obratem přes 70 milionů liber.

Oficiální konec slintavky a kulhavky

Po deseti a půl měsících byla na britském venkově vymýcena slintavka a kulhavka

"Máme za sebou deset a půl měsíců absolutního pekla, počínaje tím, že jsme nemohli převážet zvířata, a konče neuvěřitelnými restrikcemi a licenčním řízením. Teď konečně jsme se ocitli v situaci, kdy sice budeme i nadále potřebovat koncese, ale úřad pro obchodní standardy je bude vydávat, a bude je vydávat rychle."

Pravil pan Gordon Meek ze Svazu britských farmářů. Trvalo to jedenáct měsíců, ale od pondělka je to oficiální - slintavka a kulhavka byla vymýcena.

Všeobecně se předpokládalo, že absolutní konec nejhorší epidemie tohoto onemocnění dobytka nejen v dějinách Britských ostrovů, ale vůbec na světě, bude oznámen na Nový rok, ale asi by to nevypadalo úplně jako čistě symbolické gesto, vláda nové Labour Tonyho Blaira si počkala a počkala si přesně čtrnáct dní.

Optimistické vyhlídky

Kruh se uzavřel. Northumberland, první hrabství, odkud byla slintavka a kulhavka vloni v únoru hlášena, bylo také posledním, kde hrozilo riziko nových ohnisek nákazy. Teď byl rizikový status úředně zrušen. Předseda Svazu farmářů Ben Gill je optimista:

"Je to vynikající zpráva. Je to začátek konce, něco, v co jsme ještě v srpnu nemohli ani doufat. Ukazuje to jenom, že všichni ti pesimisté, kteří v srpnu a září předpovídali trvalou katastrofu, že se tihle pesimisté strašlivě pletli."

	Dopady epidemie
		Potvrzené případy nákazy: 2,030 ks
		Poražený skot: 595,000 ks
		Poražené ovce: 3,306,000 ks
		Poražená prasata: 142,000 ks
		Ostatní poražená zvířata : 4,000 ks
		Celkový počet poražených zvířat: 4,047,000 ks
		Náklady farmářů 2.4 miliardy liber
		Ušlý zisk v turistice 2 až 3 miliardy liber

Potrvá sice ještě několik týdnů, než budou zrušeny všechny restrikce na pohyb dobytka, ale britský venkov teď konečně po roce tvrdé devastace, po roce, symbolizovaném hranicemi, na nichž dnem a nocí hořela těla stovek a tisíců poražených zvířat, dostal novou naději.

Šest milionů kusů hovězího, vepřového a skopového dobytka padly za oběť rozhodné vládní politice - nakažených kusů bylo mezi únorem a zářím loňského roku dva tisíce a třicet. Zákaz exportů masa řadu farmářů zruinoval, stoupla sebevražednost, mnozí zemědělci své farmy sami zavřeli, někteří hazardovali, založili nová stáda a čekali.

Vyšetřování postupu vlády

Evropská unie tento týden zahájila vyšetřování postupu britské vlády při boji proti epidemii, vedle toho probíhá několik dílčích vládních šetření, i když se vláda Tonyho Blaira zpěčuje vyšetřit celý případ komplexně.

Opozice požaduje veřejné a komplexní vyšetřování přístupu britské vlády k epidemii a postih ministrů a úředních činitelů, zodpovědných za - jak tvrdí - nekompetentní přístup.

"Musíme z toho vyvodit řadu strašně důležitých ponaučení, v neposlední řadě ze způsobu, jímž vláda přistupuje k epidemii tohoto typu. Mnoho otázek zůstává nezodpovězeno. Myslím, že na většinu z nich může dát odpověď jenom nezávislé a veřejné vyšetřování takového druhu, jaký nám vláda odmítá poskytnout," řekl Peter Ainsworth, mluvčí opoziční konzervativní strany pro otázky venkova.

Mezi nezodpovězenými otázkami, o nichž mluvil Peter Ainsworth, je mimo jiné ta, zda příkazy ministerstva zemědělství k utracení chovných zvířat vůbec byly platné z hlediska britských zákonů. Vláda totiž na podzim prohnala parlamentem nový zákon o potírání epidemií, v němž toto opatření zakotvila jaksi se zpětnou platností.

Obvinění labouristé

Kdyby se ukázalo, že ministerstvo postupovalo protizákonně, mohlo by to rozpoutat lavinu soudních pří a sporů, které by britskou vládu mohly přijít po čertech draho. A tak není divu, že se vláda snaží manévrovat, a že ministryně pro životní prostředí a venkov Margaret Beckettová tvrdí, že probíhající trojí vyšetřování je sdostatek nezávislé a postačující, a že konzervativní strana sleduje cíle ošklivé a nekalé:

"Konzervativní strana se prostě jenom zoufale snaží vyvolat dojem, že to celé bylo tak nějak chyba labouristických ministrů."

Další kapitola v dějinách katastrof, jež v posledních letech postihly britské farmáře, se tedy tento týden uzavřela. Jakým směrem se budou ubírat vyšetřování, jaké lekce z ní budou vyvozeny, a jestli se britský venkov bude schopen opět postavit na nohy - to ukáže teprve budoucnost.

Premiér Blair na pranýři

Zdravotní péče je jedna z mnoha oblastí, za jejíž stav je premiér Blair kritizován

Když se britský premiér a vůdce nové Labour Tony Blair před více než deseti dny vrátil ze svých cest po světě, čekal ho doma chaos na železnicích a ve zdravotnictví, bouře v Severním Irsku a v Dolní sněmovně parlamentu výčitky, že si pro svou úlohu mírotvůrce neudělá čas na vnitřní záležitosti vlastní země.

"Dokonce i ti nejvěrnější fanoušci připouštějí," píše tento týden vážený časopis Economist, "že nejcitlivější z celé anatomie Tonyho Blaira jsou ony jemné anténky, které se zachvějí při sebemenší změně politické atmosféry a poručí jeho mozku, aby přikročil k únikové akci."

Tony Blair tedy nemeškal, vystoupil na veřejnosti a slíbil, že si konečně vyhrne rukávy a zjedná nápravu v oblasti veřejných služeb - zejména pokud jde o nemocnice, školy nebo třeba železnice.

"Nevěřím, že by byla jiná alternativa, než říct firmě Railtrack - chápete, v době, kdy požadovali další a další peníze a kdy bylo zcela zřejmé, že stav tratí je mnohem horší, než se předpokládalo - než říct jim, pardón, ale takhle to dál nejde."

A tak dále - o školství, o referendu o vstupu Británie do jednotné evropské měny, k tomu všemu se předseda britské vlády stačil během uplynulého týdne vyjádřit.

Plán na zlepšení zdravotní péče

Dokonce i o zdravotnictví se stačil zmínit. Tady mu trochu přihrály sdělovací prostředky, když na případě smrti jedné matky při porodu demonstrovaly nedostatky soukromých britských zdravotnických zařízení, i když tady přenechal hlavní slovo svému ministrovi zdravotnictví.

Bylo na Alanu Milburnovi, aby parlamentu vysvětlil, že plán na vytvoření systému samosprávy pro nejlepší státní nemocnice bez státních zásahů a kontroly se nerovná privatizaci státního zdravotnictví.

"Pacienti zůstanou pacienty státního zdravotnictví, budou se léčit podle jeho zásad, s lékařskou péčí dostupnou zdarma a podle potřeb, nikoli - jak žádají někteří v této komoře - podle schopnosti platit. Nepotřebujeme měnit hodnoty státního zdravotnictví, musíme změnit jeho struktury."

Týž týden, kdy ministr zdravotnictví pronesl tato slova, odcestovali první pacienti britského státního zdravotnictví do Francie: devět jich na náklady zdravotního systému podstoupí operaci v soukromé nemocnici v Lille.

Znepokojení Britů nad zajatci

Ale vraťme se k Tonymu Blairovi a jeho nové ofenzivě slibů v britské domácí politice. Také tentokrát se dočkal útoku, a byl to útok z překvapivé a zcela nečekané strany: týkal se Blairovy úlohy mírotvůrce a osudu vězňů z Afghánistánu, převážených na americkou základnu Guantanamo na Kubě.

"Sdílíte obavy mnohých lidí v této zemi, že by Západ mohl ztratit mravní převahu kvůli zacházení a nepřátelskému přístupu k soudu s těmito zajatci?" Zeptal se Blaira ve středu při interpelacích předsedy vlády poslanec jeho vlastní labouristické strany Kevin Macnamara.

	Velice nás znepokojují zprávy o podmínkách jejich sedmadvaceti hodinového převozu na Kubu, do Guantanama - zprávy, podle nichž byli vězni pod vlivem sedativ, měli na hlavě kápě a cestovali v poutech.
	Angela Wrightová

Mezi britskými politiky se šíří nepříjemný pocit, že Spojené státy nezacházejí se zajatci z afghánského konkfliktu jak by měly. Americké úřady jim odmítají přiznat postavení válečných zajatců, ale chtějí je soudit před válečnými tribunály - a britští politici mají pocit, že tak vzniká precedent, který by v budoucnu mohl ztížit prosazování mezinárodních právních norem.

"Velice nás znepokojují zprávy o podmínkách jejich sedmadvaceti hodinového převozu na Kubu, do Guantanama - zprávy, podle nichž byli vězni pod vlivem sedativ, měli na hlavě kápě a cestovali v poutech."

Říká mluvčí organizace pro ochranu lidských práv Amnesty International Angela Wrightová a Charles Kennedy, vůdce liberálních demokratů, třetí největší politické strany v Británii. Jen na okraj budiž řečeno, že se tento týden zasnoubil a oznámil, že se bude v létě ženit se svou dlouholetou přítelkyní.

Nehumánní přístup

Charles Kennedy opakoval, že jedna sprcha denně a minimální lékařská péče nejsou důkazem humánního zacházení, jak to tvrdí premiér Blair:

"Přiznává pan ministerský předseda a zdůrazní to znovu před americkou stranou, že k tomu, abychom si udrželi přízeň veřejného mínění na celém světě, které nám tolik pomohlo v boji proti terorismu, že k tomu musíme názorně předvést, že naše hodnoty jsou i nadále vyšší než hodnoty těch, kdo se je snaží zničit?"

Jedním z hlavních důvodů téhle vřavy je skutečnost, že mezi americkými zajatci jsou také britští muslimové, kterým zatím americká strana nedovolila spojit se s představiteli britských zastupitelských úřadů.

Tony Blair to všechno pochopitelně nesl velmi nelibě a když hájil své spojenectví s Amerikou, hrot jeho hněvu zamířil k cíli nejpohodlnějšímu: k žurnalistům.

"Novináři mají své vlastní cíle a myslím, že by bylo nešťastné, kdyby se silná stránka této země, a to je náš vztah ke Spojeným státům, na který jsem velmi hrdý a který je pro nás tolik důležitý - kdyby novináři chtěli tuto silnou stránku proměnit ve slabinu."

Mezitím se dále zamotal příběh britského muslima Reida, který byl zadržen na palubě letadla s výbušninou v botách. Teď mu hrozí ve Spojených státech soud a zřejmě také trest smrti. Britští novináři přišli s další podivuhodnou hypotézou - že k výbuchu nálože v páně Reidových botách na palubě letadla nedošlo z jednoduchého důvodu: prostě se mu potily nohy, a tak mu v botách zvlhnul doutnák.

Obroda konzervativců

"Osobně si myslím, že tohle není ta strana, kterou vedu. Strana kterou vedu je strana slušných lidí, je to tolerantní strana. Je v podstatě prostě stejná jako Britové. Chce jít dopředu, chce to nejlepší pro tuto zemi."

Pravil relativně nový vůdce loajální konzervativní opozice Jejího Veličenstva Ian Duncan Smith, když reagoval na výrok svého kolegy, že jeho strana je rasistická, sexistická, že je proti homosexualitě i proti mládí.

Tenhle týden se Duncanovi Smithovi sdělovací prostředky ho začaly označovat zkratkou IDS, která komentátorům připomíná nejrůznější choroby - tedy Duncanu Smithovi se podařil bravurní politický kousek - postavil konzervativní stranu, kterou už pomalu všichni odpisovali, na nohy. Ne úplně - ale přece trochu.

"Rozhodli jsme se, že se soustředíme na otázky, které jsou pro život lidí nejdůležitější. Takže se soustředíme na krizi veřejných služeb. Zdravotnictví, kvůli kterému se lidi bojí onemocnět. Školy, které zbavují miliony dětí příležitostí, v prvotřídním školském systému. Systém dopravy, který dělá z cest do města a z města hotové utrpení."

Obrat o sto osmdesát stupňů

To nejsou jen populistická slova, v nichž se zrcadlí současná krize služeb, jež labouristická strana po pěti letech u moci pro samé manévrování ještě ani nezačala řešit. Je to zásadní obrat, obrat politického programu strany toryů skoro o sto osmdesát stupňů.

"Lidi nechtějí velké plány a elegantní teorie. Lidi od naší demokracie chtějí - a očekávají - něco jednoduššího, i když mnohem obtížněji uskutečnitelného. Chtějí od nás svobodu, aby byl jejich život lepší, chtějí, abychom jim pomohli, když nás potřebují a abychom jim nestáli v cestě, když nás nepotřebují," řekl Smith.

Nová ofenzíva toryů je zatím jen obecně a mlhavě formulovaná, ale konzervativní strana zjevně začíná ustupovat od svých dosud neporušitelných dogmat. A jestli se Duncanu Smithovi opravdu podaří prosadit novou politiku v praxi, budeme v Británii v nejbližší době znovu svědky tvrdého boje o politické centrum.

Výchovný krok prince Charlese

A pak je tu ta spousta rodinných melodramat, která jsme tenhle týden sledovali. Devítiměsíční dítě, rodiči opuštěné v Portugalsku, jakoby vypadlo z nějakého viktoriánského románu - kdyby ovšem v době Viktoriánské znali letadla a letiště.

Anebo jiná starost - to když se typický britský teenager chová špatně, kouří hašiš a chlastá, zkrátka - ocitne se na scestí. Rozhodně v tom není sám, ale jako jediný v celé Británii má tu smůlu, že je bedlivě a pod drobnohledem sledován.

Princ Charles si vedl se svým mladším synem rozhovor, jakého se musí děsit snad každý rodič v Británii. Princ Harry se mu přiznal, že kouří kanabis a že hodně pije, a že s tím chce něco udělat.

	Tohle je naprosto běžné chování sedmnáctiletého hocha a celé je to nějak divné. Buď provedl něco mnohem závažnějšího, nebo Buckinghamský palác zareagoval příliš přemrštěně.
	Polly Toynbee

"Ano, lidé s Charlesem obrovsky cítí. Podařilo se mu přivést syna na správnou cestu." Pravil redaktor bulvárního plátku News of the World pro otázky monarchie Clive Goodman, který informaci o neřestech prince Harryho, druhého syna následníka trůnu, přinesl jako první.

Princ Charles zareagoval obratem - nasadil taktiku šoku, poslal Harryho na jeden den na protidrogovou kliniku, aby se přesvědčil na vlastní oči, jak drogová závislost končí.

Ministerský předseda Tony Blair vychválil jeho postup do nebe - koneckonců, ví o čem mluví: jeho syn Euan byl v sedmnácti zatčen na náměstí Leicester Square, kde se válel opilý na zemi.

Je to divné...

Ale jakmile příběh opustil stránky bulváru a stal se předmětem seriózních komentářů, začal tisk čout čertovinu. Polly Toynbee patří ke smetánce komentátorů britské smetánky:

"Jestli je skutečně pravda, že se prostě napil, ačkoli je nezletilý a že kouřil kanabis, tak je to naprosto bizarní záležitost, a já bych moc ráda věděla, jaký typ programu drogového léčení by ho vzal. Tohle je naprosto běžné chování sedmnáctiletého hocha a celé je to nějak divné. Buď provedl něco mnohem závažnějšího, nebo Buckinghamský palác zareagoval příliš přemrštěně.

S tím do jisté míry souhlasí také živopisec královské rodiny - Penny Junorová. Důvod je nabíledni, tvrdí. Princ Harry prožil před necelými pěti lety velké trauma, a protože mu nekyne příliš velká naděje na královský trůn, hledá si v pubertě jen obtížně roli pro příští život.

"Měl velmi těžký život, vyrůstal s problémy. Jeho matka, princezna Diana, zemřela, a před její smrtí neměli zrovna tu nejšťastnější domácnost. Život byl k němu tvrdý, a navíc - není to následník trůnu. Bude vždycky číslo dvě."

Soutěžní otázka

Existují dvě verze původu pojmenování jedné z věží budovy britského parlamentu Big Benu

Zvon na jedné z věží budovy britského parlamentu je vůbec nejtěžší ve Velké Británii. Měří v průměru dvě celé, sedm desetin metru a váží celých třináct tun. Od počátku se obru na parlamentní věži neřeklo jinak než Big Ben. A my jsme se ptali:

Po kom nebo po čem byl pojmenovám slavný londýnský Big Ben?

A správná odpověď zní: Londýňané používají výraz Big Ben jak pro zvon, tak pro věž britského parlamentu, na níž je umístěn - i když striktně řečeno se dotyčná věž správně jmenuje Svatoštěpánská - St Stephen’s Tower.

Zvon byl odlit roku 1858 v londýnské čtvrti Whitechappel a na věži poprvé zazněl jedenatřicátého května roku následujícího. O původu jména Big Ben existují dvě verze, ale ani jednu nedokládají dobové dokumenty.

Podle té první dal zvonu jméno Sir Benjamin Hall, který dohlížel na průběh stavebních prací, druhá verze tvrdí, že se jedná o lidovou metaforu, v níž se odráží typicky britský smysl pro sport a pro fair play - Big Ben prý svými mohutnými údery připomínal obyvatelům hlavního města Británie populárního boxera těžké váhy Benjamina Caunta.

Odborníci se dodneška přou o to, která z těchto verzí platí, a oba tábory mají své vášnivé zastánce.

Ve svých odpovědích jste se většinou přikláněli k první variantě, ale několik z vás uvedlo obě možnosti. Ze správných odpovědí jsme vylosovali výherce Jaromíra Dostála z Havlíčkova Brodu. Výherci blahopřejeme, a posíláme mu odměnu.

Skoncujme s falešným uměním!

Ivan Massow stojí v čele jedné z nejprestižnějších londýnských galerií - ICA, neboli Ústavu pro soudobé umění. A tenhle týden se rozhodl, že už to s konceptualismem - s těmi rozestlanými postelemi, které symbolizují sexuální život umělkyně, s blikajícími žárovkami, které symbolizují blikající žárovky, tedy s hlavními uměleckými díly, která rok co roce dostávají či nedostávají prestižní Turnerovu cenu.

Už dlouho nikdo v britském výtvarném establišmentu nepřišel s tak pohrdavým odsudkem jako Ivan Massow:

"Je o tolik jednodušší, vézt se s konceptuálním uměním, protože je chrání tolik různých guruů. Prostě by to tak být nemělo. Já bych některým z těchhle konceptualistů doporučil, aby se začali hledat a aby sami sebe znovu objevili jako amatérsko filosofické týmy, protože často nám nabízejí jenom podtext a amatérskou filosofii."

Ti guruové, o nichž Massow mluví, jsou většinou mecenáši, kteří podporují skupinu nepříliš mladých mladých umělců - jako je Damien Hirst nebo Tracey Eminová - tučnými dotacemi. Massow je označuje za nafoukané kulturní cary, kteří rozhodují o umění a předkládají světu falešnou vizi umění.

Zlí jazykové ovšem tvrdí, že je to proto, že Massow od firmy Saatchi and Saatchi a dalších mecenášů nedostává peníze pro svou vlastní galerii - i když ty peníze vlastně nepotřebuje, protože je sám milionář. Peníze si ovšem vydělal poctivou prací - prodejem pojistek a hypoték.