Týden v Británii

Sobota 23. února 2002

předcházející

Spory o Gibraltar se táhnou už 300 let

Připravil Julek Neumann

Cvičné dobytí Gibraltaru

Když vám před dvěma týdny Ivan Kytka vysvětloval choulostivá britsko-španělská jednání o budoucnosti Gibraltaru, jistě netušil, že skála, která střeží přístup do Středomoří, povede o pouhý víkend později k velkému vojenskému faux pas, které bude výmluvným svědectvím upadající slávy postkoloniální Británie, neboť výsadek britské námořní pěchoty před týdnem v neděli omylem provedl pokus o invazi Španělska, a jeho útok odrazili dva, slovy dva, španělští policisté.

Britské ministerstvo obrany mělo v pondělí hodně práce, když se pokoušelo celý incident vysvětlit. Podle oficiální verze se dvacetičlenný výsadek vylodil na pláži u města La Linea de la Concepción.

Vojáci v plné polní a vyzbrojení samopaly vyskákali z obojživelných vozidel, rozvinuli se do rojnice a začali postupovat k městu. Obyvatelé se nestačili divit, ale nedostali se ani k tomu, aby z invaze dostali strach.

Dva místní policisté totiž přistoupili k veliteli čety, a zdvořile se přeptali: "Dobrý den, pánové. Copak to tady děláte?" Velitel stejně zdvořile odpověděl, že se jedná o cvičení, jehož cílem je dobytí Gibraltaru jen pro pořádek nutno připomenout, že tuhle skálu dobylo osmnáct set britských mariňáků roku 1704, a že ji Španělsko o devět let později postoupilo Británii na věky věků Utrechtskou smlouvou. Jjeden z policistů stejně zdvořile ukázal prstem na Gibraltar a jemně pana velitele upozornil, že britské území začíná zhruba o sto metrů dál.

Bylo to politováníhodné a trapné nedorozumění, komentoval incident mluvčí britského ministerstva obrany. Nepokoušeli jsme se dobýt Španělsko, a nic podobného nemáme v plánu. To jenom špatné počasí zavinilo, že se navigátor spletl při čtení mapy.

Vraťte nám Shetlandy a Orkneye

Gibraltar ovšem nebyl jediný teritoriální spor, který Británii přinesl uplynulý týden. Z Norska nám přišla žádost o vrácení Shetlandských a Orkneyských ostrovů, které někdejší norský král dal své dceři věnem, když se před pěti sty lety vdávala za skotského krále. Ale zdá se, že ani Peter Malcolmson z Rady Shetlandských ostrovů ovšem nebere celou záležitost příliš vážně.

"V patnáctém století chtěl Kristián druhý, král norský, dánský a švédský provdat svou dceru Margaretu za skotského krále Jakuba III. V té době k svatbě patřilo věno, a to bylo v tomto případě stanoveno na něco kolem šedesáti tisíc florinských zlatých. Chudák Kristián neměl v té době hotovost, a tak povídá Jakubovi - dám ti Shetlandy a Orkneye jako zástavu, a až seženu peníze, vezmu si je zpátky. Samozřejmě, že nikdy žádné peníze nesehnal. Zdá se, že nás teď Norsko chce zpátky, a my jsme ochotni vystupovat v úloze nápadníka. Když nám nabídnou sňatek, budeme o něm uvažovat. Není to nic vážného - rozhodně to nebereme vážně, a myslím, že ani norská vláda to vážně nebere," říká Peter Malcolmson z Rady Shetlandských ostrovů.

Rozporuplnost postavení vládnoucích labouristů

Studenti, kteří ve středu demonstrovali proti poplatkům za vysokoškolské studium a požadovali obnovení stipendií jenom akcentovali rozporuplnost současného postavení vládnoucí labouristické strany.

Ačkoli má Tony Blair za sebou dva politicky nejtěžší týdny od nástupu do funkce britského premiéra roku 1997, jeho popularitu to podle všeho nijak neohrozilo. Podle jednoho z průzkumů veřejného mínění z minulého týdne dokonce stoupla o dvě procenta, a náskok před opoziční konzervativní stranou se standardně drží na sedmnácti procentech.

Tony Blair je ve funkci premiéra od roku 1997

Ale Blairovou politickou pozicí tento týden i nadále vážně mával skandál, který jsme si v Británii zvykli spojovat s předchozí, konzervativní vládou, a který je typickým příkladem toho, co britští žurnalisté označují od počátku devadesátých let zvukomalebným novotvarem: Sleaze, neboli mravní bahno či mravní úpadek, politická úplatnost, absence morálních zábran - to všechno jsou synonyma tohoto jednoduchého a elegantního slova.

Pochopitelně, Tony Blair by nebyl lišák, mazaný všemi politickými mastmi, kdyby v parlamentu všechno nepopřel: "Tohle všechno je kupa naprostých nesmyslů od začátku až do konce - tohle není Watergate, to je žumpagate," prohlásil Tony Blair.

Střet zájmů ?

Když Tony Blair nastupoval do funkce, sliboval, že britskou politiku od tohoto politického marastu naprosto oprostí. O pět let později musí čelit nejrůznějším nařčením, že se sám pošpinil.

Před týdnem Blair potvrdil, že v červenci loňského roku skutečně poslal rumunskému premiérovi dopis, v němž podpořil indického podnikatele Lakšmiho Mittala, který chtěl koupit rumunskou státní ocelárnu Sidex. Problém je v tom, že Mittal pouhý měsíc předtím věnoval Blairově labouristické straně sto dvacet pět tisíc liber, a první, co napadne každého politika je možnost, že se tady jednalo o střet zájmů.

Opoziční strany se domáhají vysvětlení: jak je možné, že britský ministerský předseda podpořil firmu, která je registrovaná v Holandských Antillách, a která nemá v Británii ani jedno procento zaměstnanců. A je to zároveň zřejmě poprvé, kdy se vláda od Blaira decentně sice, ale přece jenom distancuje.

Ministerstvo pro zahraniční rozvoj podpořilo úvěr pro Mittala - ale tento týden zveřejnilo prohlášení, podle něhož se jednalo o dobrý projekt, ale ani ministři ani jejich náměstkové se nepodíleli na procesu rozhodování.

Vůdce opoziční konzervativní strany Iain Duncan Smith nelenil, a pokouší se ze situace vytěžit co největší politický kapitál.

Vůdce opozičních konzervativců Ian Duncan Smith

"Celý týden jsme slyšeli nejrůznější verze tohoto případu. Jednou to je britská firma, pak to najednou britská firma není. Pak se popírá, že financuje labouristickou stranu, a najednou zjistíme, že labouristy financují, a teď se zdá, že dostali sedmdesát milionů liber úvěru od vládního rezortu, který je podporuje. Tohle přece není britská společnost, tak proč to dělají?" ptá se Duncan Smith.

Opozice požaduje nezávislé šetření celého případu. Vláda tvrdí, že nic takového není zapotřebí - třeba ústy svého ministra pro Severní Irsko, Johna Reida.

"Nic takového vyšetřovat není nutné. Co byste chtěli vyšetřovat? Všechna fakta jsou naprosto známá," oponuje vládní ministr pro Severní Irsko, John Reid.

Rezignace Jo Moorové

To ovšem není jediná Jobova zvěst, kterou tento týden britské vládě přinesl. Před týdnem v pátek jsme se konečně dočkali rezignace Jo Moorové, téže Jo Moorové, která jedenáctého září loňského roku poslala svému nadřízenému, ministrovi obchodu a průmyslu Stephenu Byersovi e-mail s myšlenkou, že by teroristické útoky na Světové obchodní centrum mohly posloužit jako dobrý pláštík, pod kterým by se daly propašovat pro vládu nepříznivé zprávy.

I když rezignace Jo Moorové nebyla důsledkem poctivé a čestné úvahy, ale mnohem spíš zákulisních bojů, jimž padl za oběť také její kolega, bývalý zahraniční reportér BBC Martin Sixsmith. A to znovu obrátilo pozornost k problému takzvaných "spin doctors", což je výraz převzatý z golfu - instruktoři tu učí své adepty, jak dát odpálenému míčku tu správnou rotaci, aby dosáhli svého cíle. V přeneseném významu ovšem jde o to, jak prezentovat ten který politický problém či krizi tak, aby byla přijatelná pro veřejnost.

Jo Moorová rezignovala

Tito "spin doctors", šarlatáni britské politiky, mají výhodu: nejsou voleni a zodpovídají se vlastně jenom svým chlebodárcům, a ačkoli jejich hlas má oficiálně pouze poradní váhu, ve westminsterské politice je jejich slovo zákonem.

A tak Gwyneth Dunwoodyová, labouristická předsedkyně parlamentního výboru pro dopravu, tedy rezortu, který spravuje někdejší nadřízený Jo Moorové, Stephen Byers prohlašuje, že kancelář předsedy vlády musí postupovat rozhodně.

"Potřebujeme mnohem jasnější způsob uvažování. Jednotlivé odbory mají stále méně jistoty, co vlastně smějí dělat, protože premiérova kancelář do věcí zasahuje stále více a více, nikoli na základě rozhodnutí, k nimž dospěla vláda, ale protože lidé, kteří nebyli zvoleni a které nelze v žádném případě považovat za ministry nebo jejich náměstky řeknou: musíte udělat to a to, a přesně v tomhle okamžiku," říká Stephen Byers.

Případ také dále polarizoval vnitřní napětí mezi levým křídlem tradiční staré Labour, a mezi novou, centrističtější Labouristickou stranou, usilující o tradiční konzervativní voliče, napětí, které teď sledujeme už skoro plných deset let.

"Proč způsobil případ Jo Moorové tak obrovský povyk? Protože ji Byers měl vyrazit okamžitě, jakmile poslala ten pitomý e-mail. A proč ji nevyrazil? Protože je, podobně jako celá řada dalších členů nové Labour, závislý na poradcích. Když nejste vnitřně přesvědčen, pak se prezentace politiky stává mnohem důležitější, než politika sama," říká černošská poslankyně labour Dianne Abbotová.

Jsou Britové ochotni platit vyšší daně ?

Tony Blair koncem týdne vytáhl do protiútoku a vsadil hodně na silnou sice, ale přece jenom křehkou kartu. Labour vyhrála poslední dvoje volby díky slibu, že nebude zvyšovat daně.

Britové chtějí více policistů na ulicích - další veřejná služba

A důsledkem je, že se za posledních pět let nezlepšila situace ani ve školství, ani ve zdravotnictví, ani v dalších veřejných službách. Ministerský předseda Tony Blair tedy v pátek najednou obrátil o sto osmdesát stupňů a vypustil pokusný balónek, aby zjistil, odkud doopravdy fouká vítr. Jsou Britové ochotni platit víc na daních a mít za to lepší zdravotnictví?

"Myslím, že je nezbytné, uvědomit si, že máme před sebou těžkou volbu. Buď budeme investovat do našich veřejných služeb jenom málo, a platit za ně jiným způsobem, nebo můžeme investovat všeobecným zvýšením daní a zlepšit tak stav britského zdravotnictví. Anebo můžeme jít cestou, kterou se dala konzervativní strana a nutit lidi, aby si za zdravotní péči sami platili," prohlásil Tony Blair.

Jestli se Blairovi tenhle eskamotérský kousek opravdu podaří, nakolik seriózně uvažuje o zvýšení daní a nakolik jenom testuje situaci, se pochopitelně teprve uvidí. Jedno je jisté - Blair si je dobře vědom, že pokud v rezortu veřejných služeb nepodnikne radikální krok, pak jeho strana nemá v příštích volbách šanci.

Požár centra pro žadatele o azyl

Žadatelé o azyl budou ubytováni v nepoškozené části centra

Vrtulníky o minulém víkendu oblétaly velkým obloukem nejnovější sběrné středisko pro žadatele o azyl, jejichž žádost byla zamítnuta a kteří čekali na vyhoštění. Požár z minulého týdne změnil v doutnající trosky Yarl’s Wood, areál s knihovnou, obchůdky a tělocvičnou, který měl být klíčovou součástí strategie ministra vnitra Davida Blunketta při odsunu zhruba třiceti tisíc žadatelů o azyl, jejichž žádosti britské úřady ročně zamítnou. Část budovy se zhroutila, šest osob, z toho tři policejní důstojníci, bylo zraněno.

Osm zamítnutých žadatelů uteklo, ale policie tvrdí, že jsou všichni zpět pod dohledem. Bezpečnostní opatření v Yarl’s Wood byla neobyčejně přísná - ostnatý dár, stráže a život za zamčenými dveřmi.

"Lidi jsou naprosto zoufalí. Přišli sem ze zemí, kde byli vystaveni týrání a útrapám a pronásledování. Když se dostanou do Yarl’s Wood, vědí, že se blíží konec a že je pošlou zpátky," říká Keith Best, který je členem Poradní služby pro imigranty.

Záběry z hořícího centra pro uprchlíky soustředily pozornost britské veřejnosti na zásadní otázku, kterou si jinak neklade - co je to vlastně za život, který neúspěšní žadatelé v podobných zařízeních vedou?

"Zacházeli se mnou jako se zločincem - prováděli mi osobní prohlídku, nasadili mi želízka, a mně se to vůbec nelíbilo. Tohle mají dělat se zločinci, ne se žadateli o azyl," říká muž, který patřil v Zimbabwe k opozici.

Nafouklý problém imigrace

Britské sdělovací prostředky problém imigrace nafukují a zkreslují. V pátek dospěl apelační soud k závěru, že pokuty ve výši dvou tisíc liber pro řidiče kamiónů, kteří bez vlastního vědomí přivezou do Británie uprchlíky, nejsou spravedlivé, a vláda tento týden zveřejnila zprávu, z níž vyplývá, že přistěhovalci znamenají pro Británii ekonomický přínos, nikoli břemeno.

Řidiči tvrdí, že černých pasažérech nevědí

Při tomto postoji médií se nelze divit, že se veřejnost na žadatele o azyl dívá hodně skrz prsty.

"Vždycky jsme se báli, že odtamtud lidi utečou. Dokolečka nám opakovali, že žádné riziko nehrozí, že je areál dobře uzavřen ostnatým drátem, a že odtud nikdo nikdy neuteče. To ale nepočítali s takovým požárem, co?" stěžuje si Cliff Smith, který bydlí v bezprostřední blízkosti areálu, který padl požáru za oběť.

Británie nechce mít pověst země, kde se zachází tvrdě s těmi, kdo tu hledají útočiště - ale politika internování žadatelů o azyl patří k nejtvrdším v celé Evropě.

"Británie, Dánsko a Rakousko stojí v čele ligy zemí, které zavírají žadatele o azyl. Jiné evropské státy - především Itálie, Švýcarsko a Švédsko - žadatele o azyl zadržují jen výjimečně. Když přijedou, můžou si ověřit jejich totožnost, zjistit, jestli nepředstavují hrozbu pro bezpečnost státu, a držet je několik dní ve vazbě - ale ne moc dlouho po ověření těchto základních informací," říká Claire Doolová, která pracuje ve Vysoké komisi OSN pro uprchlíky.

Požár pochopitelně vede také k dalším otázkám, jako je problém požární ochrany v Yarl’s Wood - zvláštní komise teď vyšetřuje, proč v objektu nebylo instalováno hasící zařízení. A ačkoli se britská vláda snaží schovávat za nejrůznější eufemismy, podle Habiba Rahmana z Rady pro uprchlíky v Británii nesejde na jméně instituce, ale na signálu, který země tímto způsobem vysílá dál.

"Můžou tomu říkat jak chtějí - přijímací středisko, odsunové středisko, ubytovací středisko, to je jedno. V jádru téhle politiky, britské imigrační a azylové politiky je snaha, zavřít lidi do vězení, odradit je, aby nejezdili do této země," míní Habib Rahman z Rady pro uprchlíky v Británii.

Brit Music Awards

Dido upoutala pozornost, když její píseň použil Eminem

"Dido!" pokřikovali reportéři a fotografové na zpěvačku, která byla ještě před rokem zcela neznámá na obřadu Brit Music Awards, což je ekvivalent amerických cen za nejlepší desku pop music Grammy.

Hvězdou večera byla Australanka Kylie Minoguová, poněkud překvapená, že ji po deseti letech v Británii berou jako nedílnou součást britské scény.

Ale největší aplaus sklidila Dido, vloni ještě debutantka, jejíhož alba Thank You se prodalo přes deset milionů kusů.

"Ráda bych poděkovala mámě a tátovi za to, že jsou fantastický. Ale především chci poděkovat svému bratru Rollovi. Tohle všechno dělám společně s ním. Je to můj partner v muzice, je to můj nejlepší kamarád, a bez něj by to nebyla taková legrace. Děkuju, a dobrou noc," řekla Dido.

K dalším vítězům patřil Robbie Williams, dívčí skupina Destiny s Child a irská kapela Westlife. Cena Brits má dnes mnohem větší prestižní hodnotu, než ještě nedávno, a přesvědčivě stvrzuje druhé místo britských nahrávacích studií ve světové produkci. Ale ředitelům nahrávacích firem, jako je impresário Simon Cowell, příliš nezáleží na tom, kdo nakonec cenu dostane.

Hvězdou večera byla Kilie Minoquová

"V tomhle podnikání jde jedině o prodej desek a nahrávek, ne o to, co kdo považuje za dobré nebo špatné. Mně moc nesejde na tom, co si kdo myslí o mých interpretech, záleží mi jenom na tom, kolik kusů se prodá.

Podobně jako jejich americký vzor, cena Brits, udělovaná částečně na základě nominací gramofonových firem, částečně na základě veřejného hlasování, vyvolává velkou publicitu, ale uměleckou prestiž zpěvákům a kapelám příliš nepřináší.

Jiné ceny, jako Mercury Music Award, mají v posledních letech stále zvučnější a zvučnější jméno. Tuhle cenu uděluje odborná porota a zpěváci si jí váží, protože je pro ně důkazem jejich umění. Ale vykládejte to fanouškům, kteří se tenhle týden shromáždili ve West Endu, aby oslavili své idoly, a vykládejte to zpěvačce Dido, která se nepřestala šklebit.

"Jako by mě nezajímalo, jestli vyhraju, dokud jsem tu cenu nedostala. Ale teď mi na tom opravdu záleží a jsem vážně šťastná," prohlásila Dido.

Most přes rozbouřené vody

Most tisíciletí by se už houpat neměl ...

K tomu nešťastnému mostu ... vlastně lávce, která měla symbolizovat přelom tisíciletí, která byla s velkým halasem a tartasem otevřena rok před miléniem, pak zavřena, a teď konečně rok po miléniu a jaksi potichu znovu otevřena.

Most tisíciletí, oficiálně "světelná čepel" byl slavnostně inaugurován v červnu 2000 - ale protože se houpal a kymácel, museli ho po třech dnech uzavřít pro veřejnost, a ačkoli jsme ve sdělovacích prostředcích mohli sledovat nejrůznější experimenty -při jednom z nich na mostě všelijak poskakovalo a tančilo přes tisíc statistů - teprve tento pátek byla třistapadesátimetrová ocelová konstrukce, první most přes Temži po více než stovce let, opět zpřístupněna veřejnosti.

"Je to naprosto fantastické. Jsem v Londýně poslední den, byl jsem tu vloni v květnu, když měl most být otevřený, a nemohl jsem přes řeku. A podívejte se na to dneska - jsem tady poslední den, Londýn je naprosto báječný, a mně se to moc líbí," říká jeden z turistů.

Tower Bridge:kamenný a starší

A tak jsme se celkem náhodou dověděli, jakže se jmenuje městský vyvolávač z londýnské čtvrti Southwark - Peter Moore v pátek úderem desáté hodiny zvoněním na velký zvonec oznámil City i celému světu, že most je znovu otevřený pro veřejnost.

První osobou, která na most milénia vstoupila byla jistá Emme Drakeová - devadesátiletá důchodkyně ze severního Londýna, které se před dvěma lety na rozhoupané lávce zvedl žaludek. Ale i na svou první zkušenost vzpomíná s dojetím: "Byla jsem tu první den, když to tehdy otevřeli a hodně se to celé kymácelo, museli jsme se všichni držet jeden druhého. Ale mně se to docela líbilo."