Týden v Británii

Sobota 9. března 2002

předcházející

Královna Alžběta ukončila pětidenní návštěvu Austrálie v Brisbane


Připravil Julek Neumann

Mimořádně teplá zima přilákala letos předčasně zpátky do Británie stěhovavé ptáky, a tak poddaní Jejího Veličenstva, pro něž je pozorování ptactva celoživotním posláním a řeholí hlásí, jak všude poletují a švitoří bělořiti šedí, rybáci, sýkorky, lendníčci menší.

Zatímco my ve městech sledujeme první narcisy a krokusy - sněženky rozkvetly už před vánocemi - z venkova se dozvídáme, jak skoro o měsíc dříve než jiné roky raší orsej jarní a lísky, a jak dochází k populační explozi nejmenších ptáčků Británie - králíčků obecných, a jak lejsci hnízdí a poletují o plných sedmnáct dní dříve, než jiná léta.

Politicky nekorektní aerolinky

A když už mluvíme o tom poletování: Air Wales, je doslova snad nejmenší dopravní letecká společnost na světě - má jen dvě letadla typu Dornier 228 - zahájila provoz tento týden, a zajišťuje přepravu mezi dvěma keltskými zeměmi - Irskou republikou a Walesem.

Ale zatímco jiné letecké společnosti najímají letušky urostlé a krásné - minimální výška, inzerovaná třeba u světoznámých British Airways je sto šedesát centimetrů - Air Wales touto cestou nejde. Pro Air Wales je metr šedesát absolutní maximum - a na kráse tolik nesejde. Proč?

"Když stojím v kabině, a musím sehnout hlavu, když tu procházím. Takže by to bylo hodně nepohodlné pro někoho nad metr šedesát," tvrdí Jane Clarková, personální šéfka Air Wales.

Letadlo má na palubě devatenáct míst a nízký strop, takže by palubní personál měl poněkud ztížené pracovní podmínky.

"Ze zákona pro nás nevyplývá povinnost zaměstnávat letušky nebo jiný palubní personál - děláme to jenom pro větší pohodlí pasažérů. Myslím, že mají lepší pocit, když s někým mohou během letu komunikovat," říká Jane Clarková.

Pochopitelně, že se ihned ozvaly politicky korektní hlasy, požadující, aby práce ve nových welšských mini-aerolinkách byla dostupná všem. Jane Clarková je s touhle výtkou rychle hotová:

"Inzerovali jsme místa pro palubní personál. Jediné kritérium byla výška do sto šedesáti centimetrů. Myslím, že je velmi obtížné najít stewardy, kteří by se do téhle velikosti vtěsnali. Máme radost, že jsme získali letušky tak vysokého kalibru."

Debata o podpoře akce proti Iráku

Tony Blair narazil na odpor svých poslanců, kteří odmítli podporovat akci USA proti Iráku

"Je jasné, že tenhle problém musíme řešit. Irák porušil všechny rezoluce OSN, které se týkají zbrojních inspektorů. Víme, že se pokouší hromadit zbraně hromadného ničení. Víme to, protože Saddam Husajn tyto zbraně nasadil proti vlastním lidem, a protože je připraven nasadit je znovu. Takže se jedná o skutečný problém. Ale jakým způsobem tento problém budeme řešit, o tom musíme debatovat a konzultovat to."

Pravil britský ministerský předseda Tony Blair na konferenci Commonwealthu, který se konal v Austrálii, v rozhovoru pro tamní program Šedesát minut. Jen na okraj budiž řečeno, že britská veřejnost se znovu dověděla o posunu v britské politice ze sdělovacích prostředků dřív, než o celé záležitosti rokoval parlament.

Ale zatímco tažení proti Afghánistánu prošlo v parlamentu poměrně hladce a bez problémů, náznak nového válečného dobrodružství, tentokrát v Iráku, narazil na odpor parlamentu. A nejen proto, že bezprostředním impulsem k útoku na Al-Káidu v Afghánistánu byly dramatické záběry letadel, bořících obě věže mrakodrapu Světového obchodního centra, zatímco v případě Iráku se jedná především o nedořešené účty.

Vzpoura labouristických poslanců

Mezi Evropskou unií a Spojenými státy totiž vře tichý spor o skutečnou povahu "Války proti terorismu". Američané jsou stále více rozčarováni tím, co považují za vlažný přístup Evropy k boji proti terorismu a k rozšíření konfliktu právě na Irák.

Zatímco Tony Blair přes svou pacifistickou minulost teď jednoznačně stojí za politikou amerického presidenta Bushe, uvnitř jeho labouristické strany doutná revolta. Přes padesát labouristických poslanců podepsalo rezoluci, v níž vyjadřují pocit hlubokého znepokojení nad možností, že by Británie podporovala Spojené státy v případném tažení proti Iráku. Ve středu se tento nesouhlas ozval halasně v Dolní sněmovně - a rozprava skončila chaosem.

"Myšlenka, bombardovat Irák, je jednak pitomá, špatně promyšlená, nerozumná jednak - jak si někteří z nás myslí - zlá," pravil nestor britských poslanců, labouristický poslanec Tam Dalyel.

Náměstek ministra zahraničí Ben Bradshaw kontroval: žádná vojenská akce se zatím nepřipravuje a vláda se pokusí všemi prostředky zamezit válečnému konfliktu, řekl, ale zároveň dodal:

"Irák jako stát sponzoruje terorismus, ale my se netajíme skutečností, že nás nejvíc ze všeho znepokojuje rozhodnost, s níž se Irák pokouší vyrábět zbraně hromadného ničení a hrozba, která z toho plyne nejen pro jeho sousedy, ale pro zbytek světa."

Hádka ctihodných džentlmenů

Zatím probíhala rozprava v duchu celkem civilizovaném a v souladu s parlamentní tradicí - touž parlamentní tradicí, která stanoví, že koberec, dělící obě strany Dolní sněmovny musí být širší, než je délka dvou mečů, aby se páni poslanci při debatě v zápalu vášně vzájemně neprobodli - až se o slovo přihlásil George Galloway, který nedávno do Iráku doprovázel nelegálně a v rozporu s rezolucemi OSN vypravené letadlo s humanitární pomocí:

"Tenhle Bílý dům není ani Clintonův Bílý dům, ani Bílý dům nějaké třetí cesty, ani sociálně demokratický Bílý dům. Tohle je rekonstrukce Bílého domu z éry Bushe a Reagana. A kdo z členů labouristické strany půjde a bude podporovat válku, již chtějí rozpoutat takhle divní patróni?"

A pak se opět přihlásil o slovo pan náměstek Ben Bradshaw - a začalo jít do tuhého. Pan náměstek Bradshaw totiž označil pana Gallowaye za mnohaletou hlásnou troubu iráckého režimu, a prohlásil, že by jinak působil mnohem důvěryhodněji, načež pan poslanec Galloway prohlásil zcela neparlamentně a méně než diplomaticky, že náměstek ministra zahraničí je sprostý lhář, což je výraz, který pravidla britského parlamentu výslovně zakazují.

Místopředseda parlamentu ho několikrát vyzval, aby svá slova odvolal, ale pan Galloway se důrazně dožadoval svých práv:

"Pane McWilliame, náměstek ministra mě obvinil z nepoctivého jednání. V této sněmovně se všeobecně a automaticky předpokládá, že poslanci a poslankyně jsou počestní a poctiví džentlmeni a dámy. Jeho tvrzení, že jsem hlásnou trobou diktátora jednoznačně navozuje dojem, že jednám nepoctivě. Odvolat by měl on, nikoli já."

A místopředsedovi sněmovny McWilliamovi nezbylo, než jednání rozpustit.

Urážky následovaly omluvy

Ovšem - britský parlament je místo, kde přece jenom ještě nakonec převládá fair play, přes noc horké hlavy vychladly - a obě strany sporu se omluvily:

"V zápalu debaty se na obou stranách Dolní sněmovny vyjadřují silné a vášnivé názory. Doufám, že jsem po dobu, co zde zasedám jako poslanec, patřičně respektoval předsedu sněmovny a dodržoval jeho rozhodnutí. Uznávám, že by bylo lepší, kdybych byl nebyl použil výrazu, kterého jsem použil ve vztahu k ctihodnému džentlmenovi, panu Kelvinu Gallowayovi, a lituji urážky, již jsem tak způsobil," řekl Ben Bradshaw.

Podobně jako on ustoupil také pan Galloway:

"Ve včerejší debatě ve Westminsteru se výměna názorů stala natolik otevřenou, až byla nepřijatelná, a rád bych se omluvil mému ctihodnému příteli panu místopředsedovi, vám, páni předsedové, a celé sněmovně za úlohu, kterou jsem v tomto sporu sehrál."

Prostitutky mají své odbory

Představitelky snad nejstaršího povolání v Británii, které až dosud sdružoval Mezinárodní svaz sexuálních pracovnic, si tento týden odhlasovaly fúzi se čtvrtým největším odborovým svazem v Británii, General Municipal and Boilermakers, zkratkou GMB - Všeobecným svazem komunálních pracovníků a kotlářů.

Myšlenka odborového svazu prostitutek není tak absurdní, jak to na první pohled zní - v poslední době se v Británii silně uvažuje o legalizaci prostituce - v neposlední řadě kvůli penězům, jež díky nepříliš jasně vymezenému postavení tohoto řemesla unikají výběrčím daní.

Kromě toho jsou prostitutky, které se kvůli svému nejasnému právnímu postavení pohybují ustavičně v šedé zóně na samé hranici zákona, předmětem tvrdého vykořisťování - ať už se jedná o zákazníky či pasáky.

Nebezpečné povolání

"Je důležité, aby každá skupina pracujících byla v odborech, protože odbory jsou kolektivy pracujících, zastupují vás a bojují za lepší podmínky na vašem pracovišti. Je nehorázné, že sexuální pracovnice jestě nikdy nebyly organizované v odborech, aspoň v téhle zemi ne a v povolání, které má tak blízko k vykořisťování. To je opravdu nepřijatelné," vysvětluje význam členství v odborech Anna Lopezová, generální tajemnice Mezinárodního svazu sexuálních pracovnic.

Není příliš pravděpodobné, že by členství v odborech britským prostitutkám zajistilo podporu v disciplínách, v nichž ji zajišťuje ostatním povoláním - řeč je třeba o výši mzdy a pracovní době. Ale mluvčí GMB Lisa Venesová tvrdí, že odbory přece jen mají co nabídnout.

"Myslím, že je tady velká poptávka. Sexuální pracovnice se na nás obrátily jako první kvůli všem těm problémům, jež ve svém povolání mají. Vykořisťování, s nímž musí zápolit, a problémy, jež mají v práci jsou stejně špatné, ne-li horší, jako ty, které musí řešit dělníci v továrnách. Je to nejstarší povolání na světě, které nikdy nemělo odbory, kde zaměstnanci nikdy neměli žádná práva, a je na čase, aby se věci změnily a aby ta práva získali."

Dudáci bijí na poplach

V týdnu, kdy první labouristický poslanec přeběhl ke konzervativcům, jsme také byli svědky dalšího nelidského diktátu Evropské unie, který ohrozil další odvěké povolání. Ve hře jsou proslulé skotské dudy a dudáci, neboť evropská unie navrhuje směrnici, která by mohla zničit celou skotskou kulturu.

Po předpisy EU ohrožovaných banánech, okurkách a brambůrcích teď přišla řada na dudy. Neboť dudy mohou dosahovat hlasitosti až sto třiceti decibelů, a dudáci by si měli podle bruselských byrokratů v rámci předpisů na ochranu pracujících chránit sluch vložkami do uší.

"Znamená to, že by každý dudák automaticky porušoval zákony. Museli by nosit na uších klapky, a představa velké dudácké kapely s bubny, kráčející edinburskou Princovou ulicí s tartanovými náušníky mě naprosto deprimuje," nechal se slyšet Struan Stevenson, konzervativní poslanec evropského parlamentu.

Australské faux pas prince Philipa

Princ Philip položil australskému domorodci nevhodnou otázku - zda stále po sobě házejí oštěpy

Na návštěvě Austrálie ale nebyl jen ministerský předseda Tony Blair navštívil. Na tento jižní kontinent se vypravila také královna Alžběta a jejímu manželovi, vévodovi z Edinburku, jinak též princi Philipovi, se opět povedlo jedno z těch neodolatelných faux pas, jimiž je stále proslulejší a proslulejší.

V záchvatu nepochopitelné politické nekorektnosti se totiž zeptal jednoho z australských domorodců, zda po sobě se sousedy ještě pořád házejí oštěpy.

Britské sdělovací prostředky to patřičně nafoukly - ale představitel australského kmene Tžapukaj, Willy Brim, v tom viděl jenom projev čiré naivity manžela a souputníka britské panovnice:

"Mluvil s mým otcem, který je v radě starších kmene Tžapukaj, a zeptal se, jestli ještě pořád házíme oštěpy. Táta odpověděl, že ano, trochu jsme se ušklíbli, a brali jsme to všechno s humorem. Nikdo se neurazil. Osobně jsem si pomyslel, že je to trochu naivní, že prostě nechápe kulturu, v níž tu žijeme. Sdělovací prostředky to prostě trochu nafoukly."

Soutěžní otázka

Punková skupina Sex Pistols Británii v 70. letech šokovala

Před pětadvaceti lety velmi volná parafráze britské hymny God Save the Queen, Bože, chraň královnu, v podání punkové skupiny Sex Pistols britskou veřejnost doslova šokovala. Nahrávka byla zveřejněna roku 1977, v předvečer stříbrného jubilea královny Alžběty II. na trůnu, řada rozhlasových a televizních stanic, včetně BBC, ji zakázala vysílat.

"Byla to ve své době jedna z těch velkých morálních panik. Skupina Sex Pistols už byla notoricky známá, byl to veřejný nepřítel číslo jedna, a když nahrávka vyšla, považovala to určitá místa za konec světa. Jeden komentátor prohlásil, že to není jenom velezrada, ale také rouhání. Ale jinde to přijímali s hlasitým jásotem a voláním "Ano!". Bylo na čase, aby to někdo řekl nahlas, a tohle byla dokonalá příležitost. Museli tehdy dokonce zmanipulovat žebříček deseti nejlepších skladeb, aby se tahle verze nedostala na první místo - ale pro veřejnost to ten týden byla rozhodně jednička, i když se skladba veřejně nesměla vysílat," vzpomíná hudební kritik a publicista Charles Shaar Murray.

Podle něj nešlo jenom o neškodnou provokaci: "Bylo to rozhodně politické gesto. V době, kdy se zdálo, že jedinou úlevu od infantilní pop music může přinést dospělá pop music, se najednou objevil pokus, promluvit o něčem důležitém, reagovat na veřejné oslavy a zajistit kontrapunkt všeobecně instrumentovaných projevů úcty královskému majestátu v rámci stříbrného jubilea."

Reedice šokující písně

Královna se teď připravuje na zlaté jubileum, společnost Virgin připravuje reedici nahrávky a doufá, že se tentokrát God Save the Queen dostane přirozenou cestou na první místo. NEU Ale vyvolá nové vydání podobný rozruch, jako před pětadvaceti lety? Charles Shaar Murray si myslí, že ne:

"Královská rodina se dnes netěší ani zdaleka takové úctě a obdivu jako tehdy, a skupina Sex Pistols se mezitím stala uznávanou součástí britského národního dědictví. Takže se dnes skupiny Sex Pistols bojíme mnohem méně, a jsme mnohem méně zamilovaní do královské rodiny. Ale bude to přesto přese všechno taková malá zkouška odvahy pro sdělovací prostředky, rozhlas a televizi."

Subversivní přístup skupiny Sex Pistols k britské hymně poněkud zastírá skutečnost, že - podobně jako v minulém století česká hymna Kde domov můj - také God Save the Queen má svůj původ v divadelní inscenaci, a byla původně součástí velké erupce anglického vlastenectví, ne-li přímo nacionalismu.A my se ptáme:

Rekordní smůla na svatební cestě

Dva novomanželé se vydali na svatební cestu - že si trochu zalyžují v Andoře. Dvaatřicetiletý John a čtyřiadvacetiletá Paula z Worthingu v hrabství Sussex, dnes oba Willardovi, se po devíti letech vážné známosti rozhodli, že do toho, jak se říká, praští.

Přátelé i příbuzní byli nadšením bez sebe, když sledovali, jak rozzářený a usměvavý novomanželský pár slavnostně stvrzoval podpisem v matriční knize sňatek. Ale úsměv se z obličeje rychle vytratil - to když je na svatební cestě stíhala jedna pohroma za druhou. Něco takového si jen tak nevymyslíte.

První varovné znamení se ukázalo, když jim nepřijel taxík, který je měl zavézt na letiště v Gatwicku. A kdyby na poslední chvíli nesehnali taxi náhradní, kdyby na poslední chvíli nedorazili na letiště s jazykem na vestách mohli si ušetřit nejedno pokoření a svízel. Neboť jakmile - ještě celí uřícení - nastoupili do letadla, ohlásila jedna z letušek, že let bude mít zpoždění, protože se kapitánovi jaksi neudělalo dobře, a náhrada že bude až za dvě hodiny.

O několik hodin později dorazili do francouzského města Toulouse a nastoupili do autobusu, který je měl zavézt do lyžařského centra v Andoře. Ale protože měl autobus poruchu, museli čekat na náhradu. Mezitím na letišti vyhlásili bezpečnostní poplach, novomanžele z letiště evakuovali, a tak museli čekat další dvě hodiny, než policisté odpálili dva podezřelé balíčky.

Špatné věci chodí po trojicích, vypráví dnes nepříliš šťastná novomanželka na potkání všem, kdo jsou to lamentování ještě ochotni poslouchat, a tak jsem si myslela, že to tím hasne. Ale chyba lávky! Když konečně nasedli do autobusu, řidič téměř okamžitě naboural při couvání.

Konečně, o mnoho hodin později, než plánovali, a zcela vyčerpáni novomanželé dorazili do Arinsalu, odpočinuli si a jali se lyžovat. A to neměli dělat, neboť John vzápětí upadl a zlomil si ramenní kost, což znamenalo, že z lyžování do konce týdne nic nebylo. Zatímco toto všechno se dálo, a zatímco Paula nevesele a sama sjížděla sjezdovky, smůla se plížila a hledala, odkud by ještě mohla udeřit.

A brzy našla: o den později telefonoval soused, že mají ve svém domku ve Worthingu rozbité okno a otevřené dveře. Nejdřív si mysleli, že se jedná o svatební kanadský žertík, za nímž stojí rodina či příbuzní či přátelé, ale nevěstin otec je brzy vyvedl z omylu.

"Z bytu nám zmizelo úplně všecko - veškeré elektrické zařízení, videopásky, hry a dokonce i všechny společné fotografie mladého manželského páru - až na pár kusů omšelého obstarožního nábytku," říká Paula a John se teď marně pokouší dostat zpátky aspoň kus peněz, když vyzývá náhodné známé a návštěvníky místního hostince k hazardu:

"Vsadím se s vám oč chcete, že v celé Anglii nenajdete novomanžele, kteří by měli na svatební cestě větší smůlu."