Týden v Británii

Sobota 23. března 2002

předcházející

Připravil Julek Neumann

Ve čtvrtek nám oficiálně začalo astronomické jaro, i když nám to počasí zatím tak úplně nedává najevo. Květiny, které měly začít rašit a kvést až teď už vyrašily nebo rozkvetly před pár týdny a také stěhovaví ptáci se většinou vrátili o čtrnáct dní dřív, zato počasí nám signalizuje každý den něco jiného - jednou listopad, jindy leden, pak aprílové přeháňky, zkrátka, je v tom zmatek.

Ale o tom, že je tu skutečné jaro, nelze pochybovat. Příliv turistů v Lake District, STR oblasti plné jezer v severozápadní Anglii, jednoznačně svědčí o triumfu astronomie nad počasím.

Skoro 200 let stará báseň o polních narcisech jednoho z nejslavnějších obyvatel Lake District, Williama Wordswortha, je pro britské školáky něco jako Erbenova Mateřídouška - taky jim leze krkem, že se ji musejí učit zpaměti a recitovat ji při nejrůznějších příležitostech. Báseň opěvuje pole, údolí a kopce v Lake District, donekonečna ožívající tančícími a třepetajícími se žlutými květy rostliny narcissus pseudonarcissus. Jenomže teď se zdá, že narcisy, o nichž Wordsworth psal, jsou ohroženy.

Zlatavým narcisům páně básníkovým totiž hrozí soustředěný útok vytrvalejších a odolnějších pěstěných narcisů, převážně narcissus Carlton, a je tady nebezpečí, že jejich invaze postupně domorodý druh vytlačí.

Situace je natolik vážná, že Britský národní trust pro ochranu přírody zahájil kampaň boje proti vetřelcům a ujal se utiskovaných narcisů poetických. Judith Darbyshirová pracuje v Ullswater, oblasti, kterou Wordsworth opěvoval ve svých verších. Hlavní hrozba podle ní přichází od pěstěných odrůd z místních zahrad:

"Já vím, že narcisy, které vám kvetou na zahrádce, jsou velmi pestré a barevné, ale až uvidíte tyhle malé divoké narcisky, poznáte, že jsou mnohem jemnější a choulostivější. Řečeno s Wordsworthem - třepetají se ve vánku a tančí. Jsou mnohem ohebnější, mnohem, mnohem pohyblivější, než trochu méně pružné zahradní odrůdy. A jsou samy o sobě neobyčejně krásné.

Štvanice

"Pro miliony lidí, kteří žijí na venkově, a pro všechny, kdo milují štvanice a hony a venkovskou krajinu, je smysl britské vlády pro priority naprosto nepochopitelný a překvapivý. A dovolte, abych ctihodnému kolegovi řekl toto: britský venkov bude bojovat za svou svobodu, za svou obživu a za svou volnost. To co navrhuje je skutečně černý den pro svobodu v této zemi," pravil poslanec opoziční strany Toryů Nicholas Soames ve čtvrtek, kdy se horká brambora legislativy, již si přehazuje Dolní sněmovna se Sněmovnou Lordů už pátý rok, opět ocitla ve sněmovně demokraticky volených poslanců.

Nad jakým že to zákonem strávili páni poslanci a paní poslankyně za poslední léta více než sto třicet hodin času rokováním v době, kdy je nutné naléhavě řešit problematiku školství, boje proti kriminalitě, otázky zdravotnictví a chronicky nemocnou dopravu? Ano, jedná se o zákon, který má s definitivní platností zakázat štvanice na lišky, a vůbec hony všeho druhu s loveckými psy.

Pokud se vládě podaří prosadit svou, pak nás možná čekají poslední lovecké sezóny, a tahle štvanice byla možná jedna z posledních ve Snowdonii v severním Walesu. A ačkoli se nová labour ve svém politicky korektním tažení za blahobyt lišek snaží prezentovat štvanice a hony jako sport pro bohaté, Delan Davies rozhodně nesouhlasí:

"Je to venkovský styl života. Je to moje zaměstnání, je to můj domov, je to celý můj život, a tak to je už celé roky. V kraji, kde se pěstují ovce, jako tady, je to nezbytnoust. Farmáři tu tvoří jedno velké společenství, žijeme tu společně, jeden vedle druhého, a společně tu taky pracujeme. Jakmile z téhle venkovské skládačky vytrhnete jeden díl, všechno se začne bortit - a to by nemělo být."

Tahle štvanice se nekoná na koních - honci z Erroe Hunt Foot Pack pronásledují lišku pěšky, přes pole, kamenitým terénem, někdy se brodí vodou. A doufají, že do večera dopadnou aspoň jednu lišku - škodnou, která ohrožuje nejen jejich ovce, ale také jejich domovy.

Stoupenci štvanic na lišky tvrdí, že naprostý zákaz v Anglii a Walesu by vedl ke ztrátě čtrnácti tisíc pracovních míst, vládní zpráva mluví zhruba o polovině. Ale odpůrci vycházejí ze zcela jiné zásady - nejde o to, zachránit pracovní příležitosti, ale zakázat krutý a barbarský sport.

"Štvanice na lišky jsou mi z duše odporné. Jsou kruté, zbytečné, a je ostuda, že něco takového v moderní Británii ještě trpíme. Žádné kompromisy neuznávám - takzvaná třetí cesta je jenom licencí na krutost. "

V parlamentním přehazování zákona o štvanicích s loveckými psy z Dolní sněmovny do Sněmovny Lordů totiž sledujeme už pátý rok stejný scénář: Dolní sněmovna zákaz štvanic drtivou většinou schválí, Horní sněmovna návrh zákona stejnou většinou zamítne. Vznikne tak patová situace, z níž nikdo nezná východisko, a figurky téhle partie je třeba znovu postavit.

Zcela v souladu s uvedeným scénářem ve čtvrtek vláda obrátila - ale jenom trochu. Navrhla šestiměsíční období konzultací, ale ministr pro venkov Alun Michael zároveň pohrozil: jestli nám Sněmovna Lordů vrátí také příští návrh zákona, využijí labouristé práva, které jim zaručuje Zákon o parlamentu z roku 1911: "Pokud tu nebude schůdná cesta, pokud nový návrh zákona bude během debaty zase zamítnut a nikoli zkoumán a vylepšen, pak vláda nebude proti uplatnění zákona o parlamentu, a to bude zase záležitost této sněmovny."

To se ovšem opozici vzhledem k drtivé převaze labouristických poslanců ve sněmovně nelíbí. Je ovšem třeba spravedlivě poznamenat, že problém štvanic přepínají a zbytečně dramatizují obě strany. Pro konzervativní poslankyni Ann Wintertonovou se nejedná o nic menšího než o zachování britských svobod a tradic: "Musíme to poselství vyslat do celé Británie. Musíme bojovat za tradice a hodnoty naší země. A ten zápas začíná dnes - boj za svobodu a volnost.

Blair jako Tory na plný úvazek

Zatímco v pondělí rokovali poslanci o štvanicích na lišky, vydala se uštvaná slečna Rose Cottlová do čísla 10 Downing Street, kde sídlí britský premiér, a předala mu petici, v níž spolu s pěti tisíci dalších signatářů protestuje proti tomu, že ji samotnou a pětadevadesát dalších lidí vyhazují z domova na dlažbu.

Nebylo by na tom celkem nic divného - takových petic britský premiér dostává plno. Kdyby. Kdyby slečně Cottlové nebyly sto dva roky, a kdyby ji nevyhazovali z domova důchodců. Jenom v jihovýchodní Anglii je každoročně zavřeno na dvěstě domovů důchodců - provozovatelé tvrdí, že se nevyplácejí, a vláda odmítá poskytovat další prostředky.

Tony Blair ovšem na slečnu Cottlovou neměl v pondělí moc času. Jednak se trápil otázkou, jak se zachová při hlasování o štvanicích, jednak triumfálně prezentoval, co všechno dosáhl sumit Evropské unie v Barceloně: "Tohle všechno se nám podařilo: vytvořili jsme harmonogram v rámci většinového hlasování k dovršení jednotného trhu v oboru finančních služeb. Schválili jsme na pětadvacet různých libralizačních opatření, sedm dalších schválíme koncem roku."

A tak dále a tak dále. Tony Blair se i nadále snaží vystupovat jako politik především zahraniční, a nechtěně tak dává munici těm, kdo kritizují stav britského sektoru veřejných služeb. Třeba Ieuanu Wyn Jonesovi, který vede hlavní opoziční stranu ve Walesu, nacionalistickou Plaid Cymru, a který doufá, že se mu podaří přetáhnout Blairovy voliče.

Jako platforma mu posloužila jarní konference jeho strany. "Tony Blair prostě podpořil naše přesvědčení, že je v srdci obyčejný Tory. Ví, že by mohl prohrát příští volby, kdyby se veřejný sektor nadále zhoršoval, a jeho odpověď zní: privatizovat. Tony Blair už není konzervativec v převlečení, je teď Tory na plný úvazek."

A poprvé bylo veřejně vyřčeno, co se zatím jen kradí šeptalo v kuloárech - že by vůdce Nové Labour nemusel zůstat vůdcem na věky, a že by se jeho nástupcem mohl stát ministr financí Gordon Brown.

Ovšem Brown byl tento týden také vystaven prudkým útokům - v dubnu bude vyhlašovat nový rozpočet, a tlačí na něj ze všech stran ministři:
Ministr obrany, že válečná operace v Afghánistánu stojí peníze, a kde že je má vzít, ministr vnitra, že potírání kriminality stojí peníze, a kde že je má vzít - zvlášť, když na letišti v Heathrow už podruhé za poslední dva měsíce došlo k odvážné loupeži peněz, a v Severním Irsku ke vloupání do policejní stanice, během něhož zmizely seznamy policejních donašečů, ministr zdravotnictví, že zdravotní sektor stojí peníze, a kde že je má vzít.

A tady srdce Gordona Browna poněkud změklo, a v tomto jediném případě povolil: "Myslím, že se systém státního zdravotnictví může časem stát nejlepším pojištěním na světě, které bude zajišťovat největší sortiment služeb. Bude mnohem spravedlivější než v Americe, mnohem lepší než ve Francii nebo v Německu. To je náš test pro budoucnost."

Je v tom ovšem jeden malý háček, a toho se hned chytily sdělovací prostředky: Gordon Brown totiž poskytl bulvárnímu listu News of the World rozhovor, v němž vysvětlil, proč že je pro něj zdravotnictví hlavní prioritou. Těch deset mimořádných dní s naší Jennifer - připomeňme, že Jennifer byla jeho dcera, která se narodila o vánocích a záhy nato v nemocnici zemřela. - a listu Mirror to řekl ještě otevřeněji: STR Osobní zkušenost mě přesvědčila, že státní zdravotnictví patří k největším britským myšlenkám, a že je na ní třeba dále stavět.

Což vedlo Evening Standard k polemice: "Politik by se neměl ve své práci dát ovlivňovat osobní zkušeností," napsal. Ať už je případ jakkoli tragický, soukromé truchlení a zármutek by neměly ospravedlňovat vládní politiku.

Příběh Slečny B

"Je to velmi vyrovnané a uvážlivé rozhodnutí, výsledek tohoto případu mě velice potěšil. Zákon o souhlasu s lékařskou péčí je velmi jasný a tohle byl velice dlouhý, zbytečný a bolestný proces. Doufám, že se verdikt stane užitečným východiskem pro budoucí rozhodování. Nejpozitivnějším výsledkem pro tento konkrétní trust státní zdravotní péče by bylo, kdyby se rozsudku podřídil a definoval do budoucna řádné zásady řešení podobných případů," pravila právní zástupkyně Frances Swainová, když v pátek komentovala rozhodnutí soudu, které umožňuje jisté Slečně B - výhradně pod tímto jménem ji znají z legálních důvodů sdělovací prostředky - aby si zvolila, zda bude dál žít nebo zda dobrovolně umře.

Třiačtyřicetiletá Slečna B je už skoro celý rok ochrnutá, a jediné, co ji drží při životě, je dýchací přístroj. Slečna B opakovaně tvrdila, že nechce žít, ale když požádala lékaře, aby zařízení odpojili, doktoři odmítli - bylo by to proti jejich lékařské etice, řekli. Spor se rozrůstal, až se dostal k soudu. NEU Ale podle zákona má dospělá osoba, která je při smyslech, právo odmítnout lékařskou péči, a celý případ stál a padal s tím, zda slečna B byla duševně způsobilá o této věci skutečně rozhodovat.

Po měsících soudních stání, sporů a slyšení rozhodla jedna z nejvýše postavených osob britského soudnictví, Elizabeth Butler-Slossová, rozhodla, že slečna B má právo toto životně důležité rozhodnutí udělat. Je to poprvé v dějinách Británie, kdy se pacient obrátil na soud s touto žádostí - případ Diany Prettyové, která žádala o soudní beztrestnost pro svého manžela v případě, že by jí pomohl se sebevraždou, spadá do jiné kategorie - a případ vyvolal velký rozruch a diskusi o právech pacientů a úloze lékařů.

Doktor Richard Nicholson je šéfredaktorem Věstníku lékařské etiky:"U soudu bylo zcela zřejmé, že Elizabeth Butler-Slossovou pobouřily názory, jež předkládali právní zástupci nemocnice - totiž, že Slečna B není způsobilá rozhodovat jen proto, že nesouhlasí s doktory.

Angličan nebo Brit?

Skot je Skot, Welšan je Welšan, Ir je Ir - ale co Angličané, kdysi tolik hrdí na svou národní identitu? Minulou neděli oslavili Irové v Londýně velkolepým způsobem den svatého Patricka, a měli k tomu podporu londýnského starosty. Na den svatého Jiřího, patrona Angličanů, se nic podobného nechystá. A když se člověk zeptá Angličana, kam by se zařadil, odpoví se vší pravděpodobností - mezi Brity. "Angličani si říkali výhradně Angličani, a to strašně dlouho. Ale Britové si taky strašně dlouho říkali Angličani. Takže já opravdu nevím, kam se zařadit," říká hrabě Onslow o své anglickosti - neví kam patří.

To když se zeptáte Rhodriho Morgana, předsedy welšské místní samosprávy, zda je spíš Welšan nebo Brit, odpoví jednoznačně: "Řekl bych, že asi obojí. Zatímco všechny ostatní národy Britských ostrovů - s výjimkou snad Severního Irska - se více méně shodují v tom, že jejich identita a tedy loajalita patří jak jejich národnosti, tak Británii jako celku, Angličané ještě donedávna svou národnost skrývali.

"Ale také tento trend se teď obrátil," jak říká Gordon Heald, který organizoval výzkum o národní identitě:"Průzkum ukázal, že se dnes sedmadvacet procent lidí považuje za Angličany, zatímco před dvaceti lety to bylo jen osmnáct procent. V minulosti se většinou označovali za Brity - a to je teď taky na ústupu. Takže se pomalu z příslušnosti k anglickému národu stává norma.

Odpověď a výherce

Jak si jistě vzpomínáte, naše hádanka se vztahovala k britské hymně. A my jsme se ptali: Z které doby britská hymna pochází, a k jaké historické události se váže? A správná odpověď zní:

První záznam o veřejném provozování písně Bože, chraň krále, máme z roku 1745 - rozhodně se zpívala osmadvacátého září na jevišti divadla Drury Lane, a vyvolala obrovskou vlnu vlasteneckého nadšení. KYT V srpnu předtím se totiž u Invernessu vylodil - Bonnie Prince Charlie - Charles Edward Stuart, který se s pomocí stoupenců jakubovské větve pokusil vojensky znovunastolit vládu Stuartovské dynastie a nastoupit na britský trůn.

17. září prohlásil princ Charlie svého otce, za skotského krále Jakuba VIII, a 21. rozhodnou převahou zvítězil nad královskou armádou u Prestopansu, několik kilometrů východně od Edinburku. Není divu, že v Londýně vyvolala píseň, oslavující vládnoucího panovníka Jiřího II Hannoverského - na pořad večera ji zařadil kapelník jako přídavek s označením - stará vlastenecká píseň - tedy že v době nejistoty a hrozící války vyvolala patriotická a loajalistická skladba velké nadšení.

Trochu komplikovanější je vystopovat její původ. Řekli jsme, že v září 1745 zazněla veřejně poprvé. Jako autor byl uveden plodný skladatel Thomas Arne, který má na svědomí také druhou proslulou vlasteneckou skladbu - Rule Britannia - ta taky zazněla nejdřív z divadelního jeviště, i když její text o Británii, která bude navěky vládnout vlnám oceánu, byl v kontextu dobové operety míněn poněkud ironicky.

Mezi kandidáty autorství bývá uváděn také Henry Carey, který píseň údajně složil někdy v letech 1736 - 40, ale mnohem pravděpodobnější je, že se jedná o nápěv původně lidový, který během 17. až 18. století s oblibou citovala řada hudebních skladatelů. A stojí možná za zmínku, že melodii poprvé najdeme v hudebním rukopisu z roku 1619, a že je pod ní podepsán muž, který se případně jmenuje John Bull.

Většinou nám do této soutěže píšete odpovědi poměrně stručné, ale tentokrát jsme dostali řadu nečekaně obsáhlých pojednání se záplavou informací, takže se nám dnes losuje opravdu těžko.

A já jsem mezitím z odpovědí vylosoval dnešního výherce, a tím se stává Miroslav Kolár z Brandýsa nad Labem. Výherci blahopřejeme, a posíláme mu odměnu.

Zhrzená láska

Čas, vyměřený pro náš pořad se pomalu naplnil, tak na závěr jenom telegraficky, co dokáže zhrzená láska: Přes dvacet let byla paní Jane Garrityová jako ta příslovečná vrba - držela jazyk za zuby a dusila v sobě tajemství hříchu doslova viktoriánského. Ten hřích neměla na svědomí ona, ale její manžel - ona však, jakožto věrná manželka, mlčela i když ji zřejmě svědomí hryzalo nepřetržitě a její noci provázely noční můry.

Totiž, to bylo tak: 6. listopadu 1977 zavraždil tehdy jednadvacetiletý Brian Garrity starého majitele benzínové pumpy pro pakatel - dvěstě třicet tři libry. Toho večera si Brian vypůjčil od Janina otce kladivo a odešel z jejich společného domova v Prestonu v hrabství Lancashire v severozápadní Anglii. Vrátil se, zbrocen krví a s pytlem, v němž byly uloupené peníze.

"Byl jsem s tebou celou noc, neodešel jsem ani na krok," poručil své manželce. Pak spálil zkrvavené hadry, a driloval s Jane podrobnosti svého alibi, až je byla schopna opakovat, když ji vzbudili o půlnoci. A Jane, částečně, že se bála, částečně proto, že ho věrně milovala, mlčela plných třiadvacet let, a byla by mlčela dodnes, kdyby - kdyby Brian její věrnou lásku oplácel stejnou mincí.

Neboť ačkoli měl hrůzu z policie a přestože se bál, že manželka jeho krvavý zločin oznámí, jeho pudy byly silnější - a on nakonec podlehl krizi středního věku. Ta jeho nová byla vnadná a mladá - a jak už to tak bývá, postavila si hlavu, a že Brian musí být výhradně a jenom její. Nic nepomohlo přemlouvání té či oné strany, nic nepomohly hádky a trpké výčitky, které se sypaly na všechny tři zúčastněné hlavy ze všech tří stran. Nakonec zbylo jen jedno jediné řešení - rozvod.

Jistě už cítíte, že naše vyprávění směřuje k tragické katarzi: V den rozvodu se Jane dobře nasnídala, pak zašla k soudu, kde spolu s Brianem podepsala rozvodové listiny. Od soudu šla rovnou na policejní stanici, a tam svého nyní už bývalého manžela udala. Že jí byl nevěrný, že už nebyl její, necítila k němu už žádnou loajalitu.

Briana tento týden odsoudil soud v Prestonu k doživotnímu vězení, a královská prokuratura uvažovala o tom, že bude trestně stíhat také Jane Garrityovou. Ale nakonec pro ni vše dobře dopadlo - prokuratura uznala polehčující okolnosti jak pro to mnohaleté mlčení, tak pro závěrečné udání. O té vnadné dívce, která v Brianovi znovu rozproudila mladistvou mízu a dostala ho tak za mříže, nemáme další zprávy. Vlastně je to takový moderní morytát - tak se rozloučíme jedním starým, Ravenscroftovou baladou o třech krkavcích, zapsanou v Shakespearově době.