Týden v Británii

Sobota 6. duben 2002

předcházející

Nejvíce lidí - 70 tisíc - se přišlo do Westminsteru v neděli

Připravil Julek Neumann

Před sportovními zápasy, před dostihy, před divadelními představeními se v Británii v těchto dnech hraje britská hymna a diváci i účinkující uctívají památku královny matky minutou ticha. Po celé Británii budou vlát až do úterního pohřbu britské vlajky na půl žerdi.

Sdělovací prostředky se snaží vytvořit zdání celonárodního smutku, ale kameramani před branami Windsorského zámku měli minulý týden tak trochu potíž, když měli prezentovat hromadné truchlení - pro své záběry si opatrně vybírali úhly, z nichž nevyčteme, kolik že lidí tam vlastně doopravdy stálo.

Teatrální loučení

Navenek se ovšem královské truchlení rozehrává s veškerou pompou, vždyť matka Jejího Veličenstva královny Alžběty patřila po celý život k nejoblíbenějším členům královské rodiny. Královna matka navíc představovala iluzi kontinuity, pojítka mezi dávno zaniklým světem viktoriánského impéria, v němž královský majestát byl pořád ještě královským majestátem.

Princ Charles a William ve smutečním průvodu

Koneckonců se narodila rok před smrtí královny Viktorie, před začátkem moderního světa, plného počítačů, kanabisových kaváren a moderních médií, v němž je královská rodina především zdrojem skandálů.

Snad právě proto Buckinghamský palác a s ním celá britská politická elita trvá na tom, že se zármutek nad skonem populární sto jeden rok staré královské prababičky musí teatralizovat, že všechny fáze státního pohřbu musejí být velkolepá podívaná, jakou Británie nezažila od pohřbu Winstona Churchilla roku 1965 a od svatby prince Charlese a princezny Diany před jedenadvaceti lety.

Poté, co byly tělesné ostatky převezeny z Windsoru, kde královna matka zemřela, do Královniny kaple v londýnském svatojakubském paláci, tedy poté, co proběhly všechny důležité obřady královského truchlení, odvolal ministerský předseda Tony Blair poslance z velikonočních dovolených a svolal je na mimořádné zasedání parlamentu.

Mimořádné zasedání parlamentu

Tento krok je značně neobvyklý, zpravidla se parlamentní prázdniny tímto způsobem přerušují jen tehdy, když hrozí válka nebo když dojde k nějaké přírodní katastrofě. Tentokrát byla důvodem jediná osoby, která zemřela ve vysokém věku.

Předseda parlamentu zahájil smuteční zasedání zákonodárců a začal rituál smutečních projevů a kondolencí. Vůdce nové Labour Tony Blair znovu opakoval mantru, jež dominovala uplynulému týdnu - královna matka byla po celé uplynulé století součástí života všech národů Británie, byla pro ně inspirací, a to zejména díky svému smyslu pro povinnost. A

"Ale musíme si ji zapamatovat také pro její velký smysl pro legraci a pro její životní energii. Její nadšení a humor prozařovaly všechno, co dělala, ať už předávala irské trojlístky Irské stráži na den svatého Patrika, nebo při inspekci domova pro vysloužilé vojáky v Chelsea, nebo když se oddávala své celoživotní a velmi vážné vášni pro dostihy. Nejenže sama plně vychutnávala svůj život, pomáhala v tom i ostatním. Její vitalita dávala naději starým lidem v celé Británii."

	Nejenže sama plně vychutnávala svůj život, pomáhala v tom i ostatním. Její vitalita dávala naději starým lidem v celé Británii.
	Tony Blair

Stejně jako při jiných podobných obřadech v britském parlamentu měla vystoupení politiků v podstatě rituální podobu. Poslanci labouristů, konzervativců, liberálních demokratů, nacionalistických stran a stran severního Irska jednohlasně pěli ódy na mrtvou královnu.

Vůdce toryů Ian Duncan Smith vzdal zesnulé hold a zdůraznil obrovský dluh vděčnosti vůči ženě, která sehrála významnou úlohu při obraně britské svobody a demokracie:

"Zpravidla považujeme za velké osobnosti našich dějin vítězné generály, vlivné myslitele a vůdce, kteří inspirují národ. To, čím královna matka přispěla našemu národu, bylo jiné a zcela jedinečné. Nevedla žádná úspěšná vojenská tažení, neinspirovala svými projevy, neproměnila Británii přímo. Ale tím, že stála tváří v tvář nebezpečí rozhodně po boku svého královského manžela, a tím, že vytvořila milující rodinu, v níž mohli vyrůstat její děti a vnoučata, přispěla k dějinám Británie nemenší měrou."

Vřelý projev prince Charlese

Mnohem citověji a vřeleji znělo pondělní vystoupení prince Charlese.

"Věděl jsem, co moje drahá babička znamenala pro ostatní, řekl následník britského trůnu princ Charles, a nakolik obohacovala jejich životy, byla to instituce sama o sobě."

Ale pak pokračoval v osobním tónu, který u členů královské rodiny není ani zdaleka běžný.

"A pro mě znamenala všechno, a já jsem se děsil tohoto okamžiku, stejně jako mnoho jiných, jak dobře vím. Nějak jsem si nikdy nemyslel, že k tomu dojde. Vypadala tak skvěle k nezastavení. Zbožňoval jsem ji už od dětství. Její domovy byly vždycky plné legrace, smíchu a citů, a naučil jsem se od ní spoustu věcí, které mají v mém životě obrovskou hodnotu. Ze všeho nejvíc - viděla komické stránky života, a smáli jsme se tak dlouho, až jsme z toho plakali."

Lidské vlastnosti

Tenhle lidský aspekt královny matky zdůrazňují také ostatní - ti, kdo nejsou členy královské rodiny. Třeba známý autor detektivek Dick Francis, někdejší žokej, který královně matce na Velké Liverpoolské v Aintree roku 1956 nevyhrál první místo. Dick Francis je hrdý na přízeň, kterou mu královna matka projevovala - a dává to najevo:

Rakev s královnou ve Westminterské katedrále

"Myslím, že měla radši žokeje na překážkových drahách než na obyčejných závodech. Závody byly spíš podnikání, překážkové dostihy byl sport. Měla ráda všechny, od kluků, co se starali o koně a kteří drželi při nasedání třmeny až po trenéry. Znala všechny v každém místě, kde jí trénovali koně. Stačilo, aby je viděla jednou, a pak už je pokaždé poznala."

I obyčejní Britové k ní měli po celý její život neobyčejně vřelý vztah - považovali ji zřejmě za svou zástupkyni lidí v královské rodině - zřejmě díky onomu světlému okamžiku za druhé světové války, kdy neopustila bombardovaný Londýn a sdílela s ním veškeré válečné útrapy. Proto také Britové tak snadno přijímali její slabosti - třeba to, že se ráda napila.

"Rozhodně si zavdala, ale věděla naprosto přesně, kolik snese, a to bylo podle normálních měřítek dost, ano, hodně. Ale přesto to s ní nikdy nic neudělalo. Milovala šampaňské, večer si dávala suché martini, Dubonnet s ginem před obědem - dělala si iluze, že Dubonnet není alkohol," tvrdí Frances Campbell-Prestonová, která byla dvorní dámou královny matky po třicet let.

Příprava na smuteční pochod

Ale tomuto týdnu dominovaly přece jenom hlavně pompa a velkolepá podívaná. O divadelní povaze těchto obřadů svědčí také to, že ve čtvrtek před východem slunce proběhla poloveřejná generálka pátečního převozu ostatků královny matky do parlamentu

Přes patnáct set vojáků z nejrůznějších královských pluků prošlo trasu mezi palácem svatého Jakuba a velkou síní parlamentu ve Westminsteru, kde jí mohou obyvatelé Británie vzdávat poctu až do úterního pohřbu. A páteční smuteční defilé skutečně proběhlo se vší důstojností a bez zádrhelů.

Tentokrát ovšem předposlední cestu královny matky lemovaly velké zástupy lidí, i když mnohé z nich sem přivedla zvědavost.

Budoucnost monarchie

Smrt královny matky ovšem vyvolává řadu otázek - v neposlední řadě, co to bude znamenat pro budoucnost britské monarchie?

Královna Alžběta II.

Královna matka byla posledním článkem, který pojil řetěz současné monarchie s monarchií viktoriánského typu, a pro hrstku stoupenců republikánského zřízení v Británii její odchod signalizuje nové příležitosti. Ale mají šanci na úspěch?

Jeden ze stoupenců myšlenky britské republiky, redaktor levicového listu Guardian Hugo Young, s tímto přístupem v zásadě souhlasí.

"Jsem přesvědčen, že královská rodina bude muset řešit věci, jako je otázka zeštíhlení monarchie, že si bude muset uvědomit, že země jako Norsko nebo Švédsko mohou mít monarchii bez všech těch ceremonií okolo. Připouštím, že republikánské argumenty nemají tu správnou váhu. Britové jsou velmi konzervativní, a představa, že by v referendu hlasovali proti monarchii a pro nějakého voleného presidenta je prostě pošetilá. Je to naprostá fantazie a mrhání časem."

Související odkazy:
BBC: Queen Mother's Funeral
Fotogalerie: Život královny Matky

Souboj mezi yardy a metry

Nejznámější bojovník za zachování tradičních britských jednotek Steven Thoburn

Britové s napětím sledují zápas mezi metry a kilogramy na jedné straně a mílemi, yardy a librami a uncemi na straně druhé.

Nejznámějším bojovníkem za tradiční britské míry je "metrický mučedník" Steven Thoburn, zelinář ze Sunderlandu v severovýchodní Anglii, který ve svém stánku vesele prodával banány v librách a uncích, jak to zákazníci požadují. Nachytal ho přitom úřad pro míry a váhy a byl z toho soud a dílčí kapitulace imperiálního systému měr a vah.

A stoupenci britské tradice vyrazili do protiútoku. To když na silnice poblíž Hadlow v hrabství Kent firma McAlpine pokládala kanalizační potrubí a rozestavěla kolem stavby výstražné značky - Jeďte opatrně 200 metrů, Porušená vozovka 50 metrů, Zúžená vozovka 100 metrů, a tak dále. Značky ale během čtrnácti dnů zmizely. Někdo je prostě ze silnice ukradl.

Krádež dopravních značek

Policie po zloději několik dní marně pátrala, ale vedení firmy vzápětí obdrželo dopis, v němž se k činu přiznával čtyřiapadesátiletý Tony Bennett. "Jsem ochoten značky vrátit, pod podmínkou, že na značkách změníte metry na yardy," napsal v úředně znějícím dopise.

Minulý týden se tento případ dostal k soudu. "Padesát značek po čtyřiceti librách bylo svévolně ukradeno ze silnice. Je to sprostá krádež, kterou je třeba potrestat," hřímala žaloba.

"Ano, vzal jsem ty značky ze silnice," přiznává obžalovaný Bennett, "ale to rozhodně neznamená, že jsem vinen. Prohlašuji, že jsem nevinen, nedopustil jsem se ani krádeže, ani zlovolného poškození věci. Bylo prostě mou osobní i občanskou povinností odstranit ze silnice dopravní značky, které porušují britský zákon".

A doložil, že britské zákony stále ještě ukládají povinnost užívat soustavně imperiální jednotky na dopravních značkách, takže vzdálenosti nesmíte uvádět v metrech a kilometrech, nýbrž výhradně v mílích a yardech.

Prozatímní výhra

Žalující strana nepřímo svou vinu uznala - ačkoli pana Bennetta zažalovala, o osmačtyřicet hodin později už stály na silnici značky nové, tentokrát s yardy a mílemi. "Chceme jenom, aby Británie zůstala i nadále britská," tvrdí pan Bennett, "nechceme, aby se britský způsob života jakýmkoli způsobem změnil".

Přelíčení bylo přerušeno a magistrátní soud vynese rozsudek až počátkem května - ale vzhledem k tomu, že Tony Bennett je advokát všemi mastmi mazaný, jeho věc má velkou naději na úspěch. "Jestli vyhraje, bude to významné vítězství imperiálního tábora, Davida, proti němuž stojí Goliáš metrické soustavy a celé státní i parlamentní byrokracie," říká.

Soutěžní otázka

Mezi hlavní turistické atrakce Velké Británie rozhodně patří umělecké poklady jejích galérií a muzeí. Ať jste v Británii kdekoli, nikdy nejste od podstatné umělecké sbírky dál, než takových třicet pětatřicet kilometrů.

I když v Británii existuje celá řada soukromých sbírek a galérií, které vybírají vstupné, včetně královniných soukromých sbírek v Buckinghamském paláci, které jsou přístupné ponejvíce v létě, drtivá většina galérií je veřejná, a to znamená, že jsou pro poddané Jejího Veličenstva přístupné zdarma.

Umělecká díla, která patří státu, patří všem - tak zní oficiální doktrína. I když se britská vláda v poslední době několikrát pokusila, zavést vstupné třeba v takové Národní galérii na Trafalgarském náměstí, většinou neuspěla - a tam, kde se jí to povedlo prosadit, klesly návštěvy tak prudce, že bylo nutné volný vstup obnovit.

První taková bezplatná veřejná galérie v Británii otevřela dveře veřejnosti roku 1817, a je otevřena dodnes. Najdete v ní obrazy od Poussina, Hogartha, van Dycka, Canaletta a Rubense, i když nejvzácnějším objektem je nejspíš Rembrandtův Portrét mladého muže, který byl z galérie uloupen za posledních dvacet let nejmíň čtyřikrát. A naše dnešní otázka zní:

Jak se jmenuje nejstarší veřejná galérie
v Británii, která byla otevřena roku 1817,
a kde je?