Týden v Británii

Sobota 13. duben 2002

předcházející

Přes milion lidí se přišlo do londýnských ulic rozloučit
s královnou matkou

Připravil Julek Neumann

Minulý týden jsme pochopitelně mohli sledovat velkolepou podívanou, jaká se vidí jednou za několik desítek let. Státní pohřeb, jaký královna Alžběta vypravila své matce, Británie neviděla od Churchillova pohřbu roku 1965, poslední srovnatelný obřad byla svatba prince Charlese a princezny Diany.

V předvečer pohřbu královna Alžběta vystoupila v televizi s projevem, v němž, podobně jako před pohřbem princezny Diany, jaksi ustoupila tlaku britského veřejného mínění.

"Doufám, že se při zítřejším obřadu k smutku přimísí také obecnější pocit díků, nejen za její život, ale také za dobu, v níž žila. Století, které pro tuto zemi a pro celý Commonwealth nebylo bez zkoušek a bez zármutku, ale které také zaznamenalo podivuhodný rozvoj, plný odvahy a služby, ale také legrace a smíchu. Právě to by moje matka jistě pochopila, protože vřelost a láska lidí všude kolem inspirovala její rozhodnost, cílevědomost a nadšení pro život."

Miliony lidí na celém světě viděly velký ceremoniál v televizi, statisícové davy sledovaly dokonale zrežírovanou podívanou přímo v centru Londýna.

Královská podívaná

Mnozí si předem vyhlédli místo, odkud chtěli pohřeb pozorovat, a čekali tu už od neděle od rána. Mnozí si postavili improvizované stany, spali ve spacích pytlích. V úterý brzy ráno byla trasa pohřbu plně obsazena - podle odhadu se tu sešlo skoro půl milionu lidí - a královský spektákl mohl začít.

Hrana na Westminsterském opatství odbíjela rytmicky - jednou za každý rok života královny matky, zvon zazněl celkem stokrát a jednou. Pak z mraků vykouklo ranní dubnové slunce.

Ve Westminsterském opatství se sešly na dva tisíce pozvaných hostí - bylo mezi nimi pětadvacet králů a královen z ciziny, současní i bývalí premiéři. Noviny se později obuly do ministerského předsedy Tonyho Blaira, že na sobě neměl předepsaný žaket jako ostatní.

Ale to už přijíždělo šest vraných koní s lafetou do Westminsterské síně pro rakev s tělem zesnulé královny matky. Cesta do Westminsterského opatství byla krátká - na cestě ji provázeli skotští dudáci a bubeníci, a bylo těžké neobdivovat preciznost a důstojnost, s níž osm plukovníků Pluku královny Alžběty sňalo rakev z lafety a přenesli ji do majestátního anglikánského kostela na bohoslužbu.

Poslední hold

Samotná bohoslužba dopadla tak, jak si královna přála, a pak nad Westminsterským opatstvím přeletěla letadla - veteráni druhé světové války, Spitfiry a Lancastery, a vzdali tak poslední poctu ženě, která za druhé světové války sehrála tak důležitou úlohu pro morálku válkou stíhané monarchie.

A pak už shromáždění jenom zazpívali britskou hymnu, a královna matka se vydala na svou definitivně poslední cestu zpátky do Windsoru.

Čtyři dny před pohřbem byly tělesné pozůstatky královny Alžběty královny matky vystaveny ve velké síni parlamentu ve Westminsteru a desetitisíce Britů čekaly ve frontě až osm a půl hodiny, aby se mohli poklonit památce jedné z nejpopulárnějších osobností britské monarchie.

Ačkoli tady Británie jednoznačně vzdala poctu své monarchii a prokázala, že ji pořád ještě považuje za součást své národní identity, pohřeb královny matky byl bodem zvratu.

Labouristická revolta

150 labouristických poslanců vystoupilo proti Blarovi kvůli jeho postoji vůči Iráku

Úterní pohřeb královny matky tak trochu zastínil, co by jinak bylo v centru pozornosti britské veřejnosti. Třeba revoltu, kterou proti ministerskému předsedovi a vůdci nové Labour Tonymu Blairovi vedou jeho někdejší labourističtí spojenci.

Důvodem je uvažovaný vojenský zásah proti Iráku a také skutečnost, že se Blair, jemuž se po 11. září loňského roku povedlo celkem úspěšně prezentovat se britské veřejnosti jako politik světového formátu, teď snaží někdejší britsko-americké spojenectví, jež tak dobře fungovalo v době politicky spřízněného Billa Clintona, zcela mechanicky přenést na Clintonova nástupce, George Bushe mladšího.

Proti tomuto postoji britského premiéra není jenom Bagdád, ale také jeho blízcí spolupracovníci a někdejší spojenci. A tak Tonyho Blaira, který se vrátil z návštěvy Spojených států a Prahy, čekala hned ve středu petice, v níž na 150 labouristických poslanců vyjadřovalo hluboké znepokojení nad podporou, kterou jeho vláda poskytuje Georgi Bushovi.

Bez nás o nás

Vždycky se najde skupinka levicově orientovaných labouristů, kteří jenom čekají na příležitost, aby mohli Blaira kritizovat, ale tentokrát se k nim přidalo také umírněné křídlo a mezi nimi například Graham Allen.

"Prezident Bush - nesnažím se nijak snižovat jeho důležitost - možná nemá v zahraniční politice tolik zkušeností jako náš premiér, a třeba si myslí, že se zahraniční politika provádí tímhle způsobem. Někdo vybočí z řady a dostane za to po hlavě. Obávám se však, že život je trochu komplikovanější. Labouristické poslance v parlamentu musí přesvědčit mezinárodní situace, a ne výzvy k loajalitě vůči Tonymu Blairovi. A v téhle chvíli nejsme ani zdaleka přesvědčeni, že je invaze Iráku nevyhnutelná," uvedl Allen.

Ale není to jenom odpor proti válečnému dobrodružství - labouristickým poslancům čím dál víc vadí, že Blair o věcech rozhoduje bez nich a že stále častěji zveřejňuje politická rozhodnutí nikoli v parlamentu, ale že je prezentuje na tiskových konferencích jako více méně hotovou věc.

"Jedna věc je stále jasnější - že labourističtí poslanci všech názorových odstínů mají pocit, že by o téhle záležitosti měla proběhnout řádná parlamentní debata - nikoli série prohlášení, ale debata, již by ukončilo hlasování, velmi jasné hlasování o tom, zda se tato země bude podílet na případné válce. Zda pošleme voliče v našich volebních okrscích a jejich syny a dcery do boje. A každý poslanec tohoto parlamentu by měl v tomto hlasování jednoznačně říci - ano nebo ne," prohlásil Tam Dalyell, nestor Dolní sněmovny britského parlamentu.

Originální projekt studentky
z Brigtonu

Jedné studentce hudby a vizuálních umění na Univerzitě v Brightonu se dostalo ve třetím ročníku do rukou hodnocení jejího prospěchu a píle. "Jo Slaserová má špatnou docházku a veškeré ročníkové i seminární práce odevzdává s velkým zpožděním," četla v ní.

Řečená dvaadvacetiletá studentka sice veřejně přiznává, že je flink a ulejvák, ale takovou skvrnu ve svém spisu nesla velmi nelibě a těžko. Ale že přece jenom nějakou tu uměleckou obrazotvornost má, přišla s originálním řešením.

Zjistila, že její závěrečnou práci ve třetím ročníku bude hodnotit jistý profesor Billy Cowie. A vymyslela si pro tuto klauzuru zcela nový a jedinečný projekt.

Zašla na úřad, a tam si nechala oficiálně změnit jméno - a z Jo Slaserové se stala obratem ruky Billy Cowie - protože angličtina jak známo nepřechyluje. Pak zašla do banky a dala si změnit jméno na účtu rovněž na Billy Cowie, zažádala si o nový pas na nové jméno a odjela s ním na prázdniny do Benátek.

Nová definice reputace

"Bylo to východisko projektu, v němž jsem nově definovala vlastní reputaci, abych s ní mohla absolvovat," praví dvaadvacetiletá Jo, vlastně Billy.

"Řekla jsem si, že když si změním jméno na jméno člověka, který už dobrou pověst má, bude ze mě prostě nová osoba, člověk, který bude přímo fantastický. Vypadá to skoro jako vtip - že chci učiteli podkuřovat a podlejzat, ale já ho tím nechci nějak vážně ovlivnit. A doufám, že mi tu zkoušku dá - koneckonců, mezi kritéria při známkování patří taky schopnost riskovat."

Billy Cowie se prý k celé záležitosti nechce vyjádřit. Jestli čeká až na výsledek zkoušky, nebo jestli má jiné důvody, to nevíme. Slyšeli jsme jen o jednom jeho komentáři.

"Nedělejte nic, co bych já sám neudělal," řekl Billy Cowie Billy Cowiové, když se o jejím triku dověděl. Jak to myslel, co tím chtěl říct, a jestli si to někdejší Jo celé nevymyslela vám nemůžeme říci.

Soutěžní otázka

I když v Británii existuje celá řada soukromých sbírek a galerií, které vybírají vstupné - včetně královniných soukromých sbírek v Buckinghamském paláci, které jsou přístupné ponejvíce v létě - drtivá většina britských galerií je veřejná, a to znamená, že jsou pro poddané Jejího Veličenstva přístupné zdarma.

Umělecká díla, která patří státu, patří všem - tak zní oficiální doktrína. První taková bezplatná veřejná galerie v Británii otevřela dveře veřejnosti roku 1817, a je otevřena dodnes. Najdete v ní obrazy od Poussina, Hogartha, van Dycka, Canaletta a Rubense, i když nejvzácnějším objektem je nejspíš Rembrandtův Portrét mladého muže, který byl z galerie uloupen za posledních dvacet let nejmíň čtyřikrát. A my jsme se ptali:

O kterou veřejnou galerii se jedná a kde ji najdeme?

Správná odpověď zní:

Je to poměrně nenápadná galerie
v Dulwichi.

Dulwich je v industriálním jižním Londýně místo skoro rustikálně idylické, které je dodnes hrdé na svou pověst vesničky uprostřed města, s krámky, venkovskými značkami a poslední zachovanou akcízovou branou v Londýně.

Do obecného povědomí se Dulwich dostal po roce 1610. kdy majitel Dulwichského panství, takto divadelní impresário a herec Edward Alleyn, konkurent společnosti Shakespearovy, zřídil z výnosů nevěstinců a medvědích zápasů na jižním břehu Temže školu pro chudé.

Také příběh další proslulé instituce této polovesnice, Dulwichské galerie, je zajímavý. Počátkem devadesátých let osmnáctého století pořídil francouzský obchodník Noel Desenfans uměleckou sbírku pro polského krále Stanislava, který chtěl ve Varšavě otevřít Národní galerii.

Jenomže roku 1795 Polsko zmizelo z mapy Evropy, Stanislav musel abdikovat, a Desenfansovi zůstaly obrazy viset na krku. Nejdřív se je pokoušel prodat, ale když ho odmítla napřed britská vláda a potom ruský car, Desenfans navrhl zřízení národní galerie v Británii.

Ale ani to nevyšlo, a Desenfans se nakonec splnění svého snu nedočkal - jeho myšlenku uskutečnil malíř Francois Bourgeois a vdova po Desenfansovi. galerie konečně otevřela brány roku 1817 a stala se první veřejnou galerií v Británii, a dodnes se pyšní sbírkou sice nepříliš velkou, zato ale mimořádně kvalitní.

Z odpovědí jsme vylosovali dnešního výherce, kterým se stává - pan Tomáš Kliegr z Pardubic. Výherci blahopřejeme, a posíláme mu odměnu.