Týden v Británii

Sobota 20. duben 2002

předcházející

Ministr financí Gordon Brown představil rozpočet na příští rok

Připravil Julek Neumann

"Musel jsem udělat rozhodnutí pro letošní rok v otázce piva, lihovin a vína. Rozhodl jsem se daně zmrazit."

Mohutný aplaus kvitoval toto rozhodnutí britského ministra financí Gordona Browna, když v poněkud okleštěném sice, ale přece jenom tradičním rituálu předvedl představení, které celá Británie každoročně sleduje se zatajeným dechem.

Jednání o rozpočtu přenáší televize v přímém přenosu, o jeho obsahu se týdny předem spekuluje, po jeho vyhlášení v Dolní sněmovně parlamentu následují politické interpretace a výklady o tom, nakolik rozpočet svědčí o proměně politické rovnováhy uvnitř vlády. V tomto případě, nakolik se Gordon Brown pokouší vzít vítr z plachet ministerskému předsedovi Tonymu Blairovi v naději, že časem nastoupí na jeho místo.

Více peněz do státní kasy

Nová Labour si své masivní vítězství v posledních i předposledních volbách vydobyla především u britských středních vrstev, a to hlavně díky slibu, že nebude zvyšovat daň z příjmu.

Ačkoli se už od počátku ledna, kdy v nemocnic zemřela Brownova sotva narozená dcera, proslýchalo, že ministr financí v novém rozpočtu navrhne větší investice do státního zdravotnictví, když Gordon Brown oznamoval, odkud na to chce vzít peníze, většině poslanců to okamžitě nedošlo.

"Od dubna příštího roku bude příspěvek pro národní pojištění zvýšen o další jedno procento, od zaměstnavatelů, zaměstnanců a svobodných povolání, u všech příjmů, které přesáhnou 4 615 liber."

V roce 1192 stála tahle časovaná puma labouristy vítězství ve volbách. Jejich pověst strany, která na jedné straně vybírá vysoké daně a na druhé rozhazuje veřejné prostředky, byla v živé paměti, stejně jako byl v živé paměti chaos a anarchie vlny stávek, které v polovině sedmdesátých let ochromily Británii a které přivedly k moci Margaret Thatcherovou.

Rizika návrhu

Ministr financí Gordon Brown, a částečně také ministerský předseda Tony Blair, tedy na sebe s tímto rozpočtem vzali velké riziko. Koneckonců, labouristická vláda se snažila posledních pět let podkuřovat středním vrstvám a pohřbívat image své socialistické minulosti.

Teď ale chátrající systém státního zdravotnictví a veřejných služeb vůbec vyžaduje investice: v současné době jde na britské zdravotnictví méně než sedm procent rozpočtu - v Německu je to deset procent, a ve Spojených státech čtrnáct.

Daně se od nástupu labouristů k moci zvýšily - ale většinou skrytě, tak, že si toho voliči příliš nevšimli. Tentokrát váhu berního úřadu pocítí na svých výplatních páskách. Koneckonců, i když se na papíře nejedná o zvýšení daně z příjmu - tenhle slib labouristé ještě výslovně neporušili - de facto tu stát nepřímo zvýšil daně skoro o tři procenta.

Brown tvrdí, že daně jsou nejlepší způsob, jak zdravotnictví financovat.

"Zásadní dlouhodobé rozhodnutí, jež naše generace musí učinit, je, zda se má celonárodní konsensus posledního půlstoletí o nutnosti bezplatné zdravotní péče pro všechny obnovit také pro příští léta. A to, jak se rozhodneme, neovlivní jenom stav našich veřejných služeb - ovlivní to charakter celé naší země."

Promarněná příležitost

Vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva a vůdce konzervativní strany Ian Duncan Smith nesouhlasí. Labour jenom promarnila další příležitost, tvrdí.

"Tak k čemu vlastně Nová Labour je? Až někdo sepíše dějiny téhle vlády, hlavním tématem budou příležitosti, jež promarnila. Měli všechno - zdědili nejlepší ekonomiku, jakou kdy předchůdce svému nástupci odkázal, měli masivní většinu v parlamentu, měli důvěru britského národa, slibovali reformu a měli mandát k uskutečnění změny. A přesto přese všecko, za pouhých pět let a šest rozpočtů to všechno promrhali."

Zatímco konzervativní strana volá, že labouristé kradí zvyšují daně a že se služby zhoršují, druhá hlavní opoziční strana, liberální demokraté, si ohřívá zcela jinou polívčičku. Mluvčí strany pro otázky financí Matthew Taylor praví: tohle říkáme odjakživa.

"Tohle jsou návrhy, za něž jsme bojovali ve dvojích všeobecných volbách - říkali jsme, něco se za nic jen tak nekoupí. Když chcete vyřešit problém zdravotního sektoru a školství, je nutné trochu zvýšit daně. A právě to teď ministr financí udělal."

Neutěšený stav zdravotnictví

Že britské zdravotnictví investici potřebuje, to nikdo nezpochybňuje. Třeba v královské nemocnici v Hullu. Thelma Grayová je tu ošetřovatelkou už přes dvacet let. Stojí pevně za vládnoucí Labour, má radost, že se zdravotnictví konečně stává jednou z hlavních priorit, ale politici podle ní ještě nepřišli s žádnými podstatnými výsledky.

"V téhle nemocnici máme systém, kterému říkáme "Rudý poplach". Zpravidla ho vyhlašujeme v neděli, pondělí a úterý, skoro každý týden. V zásadě to znamená, že v nemocnici nejsou volná lůžka, a noví a noví pacienti přicházejí na pohotovost, takže jejich pojízdná lůžka zaplňují chodby a resuscitační oddělení - prostě všechno, kam se dají odložit."

Gordon Brown chce nápravu - ví, že pokud se situace radikálně nezmění, labouristé příští volby nevyhrají, a jeho šance na to, aby se stal Blairovým nástupcem, prudce klesnou. Teď tedy odložil svou příslovečnou opatrnost a vsadil mnohé na jednu kartu. Ale vyjde mu? Může si vláda dovolit tak velké zvýšení výdajů?

"Ministr financí udělal jednu věc - předpokládá prostě, že tempo ekonomického růstu bude v budoucnu z dlouhodobé perspektivy vyšší než dosud. Tak získá koncem tohoto daňového období pět miliard liber navíc - takže Gordon Brown je i nadále opatrný, ale mnohem méně opatrný, než byl v minulosti," uvedl Carl Emmerson z Ústavu pro fiskální studie.

Zklamaní podnikatelé

Nová daň postihne nejvíc podnikatele - budou platit o procento víc pojištění za každého zaměstnance, a tak není divu, že se jim nový systém příliš nezamlouvá. Ruth Leeová pracuje v nadnárodním podnikatelském sdružení Institute of Directors:

"Myslím, že je to jednak překvapí a jednak zklame. Mluvíme tu o nějakých čtyřech miliardách nákladů navíc ke všem ostatním výdajům, které podniky nesou. Vím dobře, že ministr financí přišel s celou řadou různých daňových úlev - jako jsou úlevy v případě výzkumu a rozvoje a nejrůznější iniciativy, které mají pomáhat drobným podnikům - ale to není nic ve srovnání se zvýšením příspěvku na národní pojištění. Takže opakuji - jsme překvapeni a zklamáni."

Antisemitská kampaň?

Vrchní rabín v Británii Jonathan Sacks se obává násilí vůči Židům

"Lidi jsou tady na jedné straně plní hněvu vůči Izraeli a na druhé plní sympatií k Palestincům. Vidí, jak jsou před očima celého světa masakrováni, a jak nikdo ani nehne prstem. Doufáme, že tak pošleme Palestincům signál, že s nimi cítíme, a že chceme, aby pokračovali ve svém odporu, protože nemohou přijmout ponižující situaci, která jim je vnucena. A chceme také poslat signál britské veřejnosti - chceme jí říct, že se jedná o spravedlivou věc, která si zaslouží jejich pozornost," prohlašuje Azam Tamimi, mluvčí Muslimské asociace, která zorvanizovala minulý týden v Londýně protiiizraelskou demonstraci.

Tisk, především ten levicový, píše jednoznačně protiizraelsky, a začínají se objevovat obavy z antisemitismu, jaký Británie nezažila přes šedesát let, zvlášť, když velvyslanec Saúdské Arábie v Británii, jinak známý arabský básník Ghazi Algosaibi, zveřejnil v londýnském listu al-Hayat verše, v nichž oslavuje palestinské pachatele sebevražedných teroristických útoků jako mučedníky.

"Spáchala jsi sebevraždu?" klade básník řečnickou otázku palestinské dívce, která se minulý měsíc vyhodila do povětří. "To my jsme spáchali sebevraždu, tím, že jsme žili jako mrtví. Dveře nebes jsou ti otevřeny."

Ministerstvo zahraničí sice vyslovilo Algosaibovi důtku, ale zároveň prohlašuje, že nechystá žádný další postih. Tyto verše vyšly krátce poté, co v Saúdské Arábii jeden deník zveřejnil jednu z hlavních antisemitských pověr - že Židé zadělávají velikonoční těsto krví těch, kdo nejsou jejich souvěrci, a tak není divu, že britští Židé nemají příliš velkou důvěru v úlohu Saúdské Arábie jako zprostředkovatele míru mezi Palestinci a Izraelem.

Novodobé obavy Židů

A vrchní rabín Británie, doktor Jonathan Sacks tvrdí, že v Británii slouží konflikt na Blízkém Východě jako zástěrka pro novou kampaň nenávisti vůči Židům - politická levice a sdělovací prostředky podle něj o konfliktu mezi Palestinci a Izraelem referují neobyčejně jednostranně a zaujatě, a zpochybňují tak právo Izraele na existenci.

"Myslím, že Británii nedošlo, že Izrael byl v posledních osmnácti měsících zemí doslova ve stavu obležení. My všichni jsme vloni pocítili šok z jednoho jediného teroristického útoku jedenáctého září. Ale od září dva tisíce Izrael postihlo 12 500 teroristických útoků. A když si to spočítáte, tak je to jeden útok každou hodinu každého dne a každého týdne."

A Jonathan Sacks žádá, aby britská vláda přestala měřit dvojím metrem.

"To, co se tu děje, je přesná obdoba toho, co dělá Amerika v Afghánistánu, a pokud podporujeme to druhé, měli bychom chápat také to první. Je to tatáž politika."

"Poprvé od doby, kdy vůdce britských fašistů Sir Oswald Mosley řádil v ulicích londýnského East Endu," čteme ve čtvrtečním Express, "začínají mít Židé pocit nejistoty v zemi, kterou považovali za svůj přirozený domov. Poprvé od druhé světové války je znovu v módě říkat, že nemáme rádi Židy."

Spor o kouření ve společném obýváku

Paní Hilda Goodwinová, vůdkyně nekuřáků v Domově důchodců v Lostock Court v Manchestru, se rozhodla, že pasivní kouření by mohlo jeho obyvatelům zkrátit život, a proto navrhla zákaz kouření ve společných prostorách domova důchodců.

To se ovšem nelíbilo kuřákům, a tak úhlavní sokyně paní Goodwinové, jistá Peggy Greenová, navrhla hlasování. Vzhledem k absolutní většině nekuřáků by se mohlo zdát, že výsledek hlasování bude daný předem - ale chyba lávky.

Stoupenci čistého vzduchu ke svému úžasu zjistili, že pro zákaz kouření hlasovalo jenom osm dědečků a babiček, proti jich bylo devatenáct, a zbytek se údajně zdržel hlasování, nebo k odevzdávání hlasů nebyl přizván.

"Tahleta paní Peggy Greenová se mi pokusila podrazit nohu holí," tvrdí vůdkyně nekuřáků Hilda Goodwinová.

"Mávala mi pěstí před obličejem," stěžuje si čtyřiaosmdesátiletý James Harper.

Peggy Greenová obě nařčení popírá - hlavně to ze strany dědy Harpera. "Chtěl mi jednu vrazit. Tak jsem si sundala brýle a řekla jsem, jen do toho."

Hlasovat či nehlasovat o zdraví?

Do věci se vložila policie, promluvila s vůdkyněmi obou frakcí, navrhla, aby se k sobě příliš nepřibližovaly, a založila případ ad akta. "Nedošlo k žádnému trestnému činu ani přestupku a není tedy zapotřebí žádných dalších opatření," praví závěrečná zpráva.

"Tohle je vážná zdravotní otázka," opakuje paní Goodwinová, kdysi sama náruživá kuřačka, která přestala kouřit před čtvrt stoletím.

"Bylo to seriózní hlasování - kdo nechtěl, nemusel se zúčastnit," říká paní Greenová, která vykouří deset cigaret denně, a její spojenec, sedmašedesátiletý Ray Murphy, který kouří přes padesát let, přizvukuje: "Bylo to demokratické rozhodnutí, a verdikt zněl: kouření ve společenské místnosti nelze zakázat."

Hilda Goodwinová se teď obrátila na svou poslankyni Beverley Hughesovou, která je náměstkyní ministra vnitra, a místní rada se snaží vyřešit otázku, zda má paní Hughesová pravdu, když tvrdí: "Tohle je otázka zdraví, a proto není nutně správné, rozhodovat o ní na základě hlasování." Což vrhá poněkud zvláštní světlo na přístup nové labour Tonyho Blaira k demokracii.

Soutěžní otázka

City, pojem, který se většinou pojí k finančnímu gigantu v historickém Londýně, v angličtině ve skutečnosti znamená jenom město s královskými privilegii.

Londýnská City získala královské privilegium od Viléma Dobyvatele roku 1066 a staroslavný York, který většina lidí považuje za nejstarší královské město v Británii, až roku 1396.

Královna každoročně titul královského města uděluje čtyřem až pěti kandidátům. Letos kýženou chartu získal Newport ve Walesu, skotské město Stirling a překvapivě dvě města v Severním Irsku - Lisburn a Newry.

Velmi dlouho se královským městem mohlo stát jenom to, které mělo katedrálu - první velké město bez katedrály, jemuž titul propůjčila královna Viktorie, byl Birmingham, a psal se rok 1889. Ale vůbec první královské město v Anglii získalo své privilegium o tisíc a tři roky dříve. A my se ptáme:

Které anglické město získalo titul city, tedy královského města jako první?

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu - kapesní oxfordský slovník.