Týden v Británii

Sobota 11. května 2002

předcházející

Ve městě Potters Bar narazil vlak do mostu a několik vagónů vykolejilo a narazilo nástupiště

Připravil Julek Neumann

Poprvé od druhé světové války hrozí Británii invaze cizáků - nikoli snad invaze vojenská, ale vědci z Oxfordské univerzity přesto bijí na poplach.

Poté, co kanadské šedivé veverky zahájily rozsáhlou ofenzívu proti britským domorodým zrzavým veverkám, a když američtí norci vyhlásili válku na život a na smrt hryzcům neboli vodním krysám, se teď ve volné přírodě objevil další nepřítel britské zvířeny z ciziny - kuna americká.

Počet hryzců klesl v posledních letech podle odhadu až o devadesát procent a za všechno prý může politická korektnost a obavy z aktivistů práv zvířat, které vedou poslance britského parlamentu k tomu, že norky a kuny chrání a nedovolují jejich hubení.

Německá letadla nad Londýnem

Také další nepřítel se plíživě blíží. Poprvé od druhé světové války se na zatažené britské obloze objevila nepřátelská letadla.

V době, kdy si Británie připomíná obrovskou leteckou bitvu o Londýn, a kdy má v britských kinech premiéru český film Tmavomodrý svět, německá letecká společnost Lufthansa nabízí britským zájemcům jedinečný zážitek - letecký výlet nad Londýnem v německých bombardérech Junkers 52, tedy v těch, které v době nacistické bleskové války bombardovaly Londýn.

Hlas lidu není nadšený: "Myslím, že to je nechutné, a spoustě lidí, kteří válku zažili a viděli, jak bomby padají na Londýn, se to nebude ani zdaleka líbit. Podle mě to není šťastný nápad."

Některé hlasy pamětníků ale znějí smířlivěji: "Myslím, že to může být docela zábavné, když vás baví letadla. Z německých bombardérů si pamatuju jenom ten neskutečný rámus, který dělaly. Bylo to velké vzrušení - zvlášť když je člověk malý a nečeká, že na vás můžou každou chvíli shodit bombu."

'Národ přecitlivělých bačkor'

Naproti tomu se letu nad Londýnem v Junkersu 52 nemůže dočkat muž s nepravděpodobným jménem Dizzy Addicot, bývalý pilot Královského bojového letectva, který si nemůže vynachválit skutečnost, že nepoletí v bombardéru s jeho původním vybavením:

"Je to sice letadlo z doby války, ale modernizované. Má tři relativně nové motory. Originál měl motory BMW a vrtule, a brzdy, které v podstatě byly na houby, protože byly napojeny na akcelerátor, a pokaždé, když pilot spustil zpětný tah a začal brzdit, začal motor hořet."

A bývalý vojenský pilot tvrdí, že by Britové neměli být na minulost tak citliví:

"Bojoval jsem proti Japoncům a ne proti Němcům, ale co bylo, bylo. Dneska mám japonské hodinky, japonská rádia a televize a tak dále, a mám taky německé auto - takže si říkám, kdy už s tou protiněmeckou zaujatostí přestaneme? Je to až směšné, jak jsou lidi přecitlivělí. Jsme národ přecitlivělých bačkor."

Železniční neštěstí v Potters Bar

"Seděl jsem v autě v koloně vozů, a najednou jsem slyšel ten obrovský náraz. Trosky lítaly kolem nás, cihly, bůh sám ví co. Rozbilo mi to zadní okno v autě. Zábradlí se zkroutilo přes silnici, takže ji naprosto zablokovalo, a přímo přede mnou bylo auto mého švagra, které je naprosto odepsané, a švagr měl na čele krev."

Celý pátek odpoledne přicházely zprávy o dalším železničním neštěstí, k němuž došlo na nádraží v Potters Bar, severně od Londýna.

Vlak jedoucí z Londýna do Cambridge narazil na most u města Potters Bar. Několik vagónů vykolejilo a narazilo do nástupišť a nádražní čekárny. Při nehodě zemřelo sedm lidí, dalších 60 bylo zraněno. Jde již o šestou tragickou nehodu na britských železnicích od počátku 90. let, kdy je vláda privatizovala.

Špatný vtip ve špatnou chvíli

Mezi konzervativci není místo pro ty, kteří vyprávějí rasistické vtipy jako Ann Wintertonová

Toryové museli minulý týden odvolat členku svého stínového kabinetu. Pro nic, jak si nejeden z nich myslí, tedy pro špatný vtip. Inkriminovanou anekdotu řekla na banketu rugbyového klubu v Congletonu Ann Wintertonová, tou dobou ještě mluvčí konzervativní stínové vlády pro otázky venkova.

Vtip se řadí do dlouhé a v Británii nesmírně populární série typu To se sejde Angličan, Skot a Ir tam a tam. V mutaci, předvedené na večírku v Congletonu se jednalo o Kubánce, Japonce a Angličana, kteří jeli ve vlaku.

Kubánec otevře okno a vyhodí ven doutník. V naší zemi je jich spousta a jsou levné, říká. Japonec vyhodí z okna videokameru - v Japonsku je jich jako máku a jsou levné, prohlašuje. A Angličan z téhle anekdoty vyhodí z okna Pákistánce, protože - podle pointy, která na večírku sklidila velký úspěch - je Pákistánců v jeho zemi za groš tucet.

"No prostě to není k smíchu, ten vtip není legrační. Kdyby ten fór byl k smíchu, to by bylo něco jiného. A zadruhé uráží. Já jsem Pákistánka, a pro Pákistánce je to urážlivé, je to, jakoby říkala - v téhle zemi je vás zatraceně moc, tak vás pár vyrazíme," říká Šázia Mirzaová, hvězda mezi britskými komiky asijského původu.

Pobouření poslanci

Neboť ačkoli vtip na banketu vzbudil hurónský smích většiny posluchačů, řady přítomných se jeho nepokrytě rasistický tón dotkl. Následovala stížnost Komise pro rasovou rovnoprávnost, omluva paní Wintertonové.

Konzervativní strana omluvu napřed přijala, ale nejprominentnější černošský politik, Lord Taylor z Warwicku prohlásil, že paní Wintertonová byla pitomá, když s podobným vtipem přišla v době vítězného pochodu extrémní pravice.

Pak se přidali další asijští a černoští konzervativci, a tak toryům nezbylo, než poslat Ann Wintertonovou z předních lavic stínového kabinetu na lavice dozadu, mezi řadové poslance a poslankyně. Šázia Mirzaová říká, že právem:

"Kdyby byla Anna Wintertonová Pákistánka a kdyby ten vtip vyprávěla, bylo by všechno v pořádku. Já jsem původem z Pákistánu a můžu si dovolit dělat vtipy o své kultuře, protože jsem sama jejich terčem. Ale Anna Wintertonová je běloška a Angličanka k tomu, která dělá vtipy o Pákistáncích."

Vůdce Toryů Ian Duncan Smith ovšem odvoláním paní Wintertonové hrál především politickou kartu, která má posílit zatím pořád ještě žalostnou volební pozici konzervativní strany na britské politické scéně.

Politicky korektní Duncan Smith

Součástí této ofenzivy šarmu jsou také nepříliš tajné instrukce, které konzervativním poslancům nařizují vystupovat co nejvíc v televizi, a Duncan Smith se tu evidentně snažil prokázat, že jeho strana není rasistická a že nemá nic společného s extrémní pravicí.

"Když jsem se těmito poznámkami zabýval a když jsem o nich diskutoval s Ann Wintertonovou, byl jsem přesvědčen, že se jedná o urážlivé výroky, a i teď jsem přesvědčen, že jsou urážlivé pro celou řadu lidí. A proto jsem si jist, že moje strana nikoho neuráží a nesmí se tak okolnímu světu jevit, a proto jsou podobné výroky z úst stínové ministryně zcela nepřijatelné a nepřípustné. Je životně důležité pochopit, že můžeme a musíme jednat o významných otázkách, jako je přistěhovalectví, ale musíme přitom používat slušné a rozumné výrazy, snažit se, abychom razili některou skupinu v naší společnosti," řekl Iain Duncan Smith.

Jednoznačně a veřejně se tak přihlásil k myšlence politické korektnosti, k téže myšlence, která hájí cizácké norky proti domácí zvířeně, a která vydává charty práv zvířat, kvůli nimž mohou být majitelé čtyřnohých přátel posíláni do vězení.

Ale jak říká Šázia Mirzaová, politická korektnost dnes svazuje i profesionální komiky:

"Myslím, že je to opravdu škoda, protože když je člověk dost vtipný a dost chytrý, pak by měl mít možnost žertovat i o těch nejvážnějších věcech. Ale dnes jsou komici svázáni tolika různými věcmi - nesmíte mluvit o tomhle, nesmíte mluvit o támhletom, musíte se prostě držet toho, co znáte z vlastní zkušenosti."

Mladí Britové ctí tradice

Britové rádi lepí známky s podobiznou své královny

Za těchto okolností není divu, že asijská komunita ve východním Londýně připravila královně uvítání - s olbřímím mechanickým slonem a věží na kolečkách a s dítky školou povinnými, kteří provolávali královně slávu - tedy uvítání přímo královské.

Hledání nové britské identity evidentně vstoupilo do nové fáze a královnino zlaté jubileum je jasným prubířským kamenem této identity. A monarchie, Buckinghamský palác a další tradiční hodnoty zřejmě u mladší generace hrají významnější úlohu, než se myslelo - významnější, než je to, co Blairova nová labour prezentuje pod hlavičkou COOL BRITTANIA.

Tři čtvrtiny dotázaných jsou hrdí na to, že jsou Britové, rovněž tři čtvrtiny chtějí, aby královnina hlava byla i nadále ozdobou britských známek, a ačkoli plná polovina souhlasí s tvrzením, že Británie je hrdá na svou multikulturní společnost, pětaosmdesát procent respondentů vyžaduje, aby se přistěhovalci naučili mluvit plynule anglicky.

Vyplývá to z reprezentativního průzkumu tisíce mladých lidí mezi dvaceti a třiceti lety, který tento týden zveřejnila společnost Corporate Edge.

Kritici monarchie

Tedy monarchie je i nadále populární, i když rebelují známí republikáni, jako je výřečný labouristický poslanec Dennis Skinner, občas pokoušejí zpochybnit její zásady.

Třeba dohodu, podle níž královna neplatí dědickou daň, tedy otázku, která je po nedávné smrti Alžběty královny matky v současné době docela aktuální. Pan Skinner se při středečních interpelacích pana premiéra Blaira zeptal:

"Hovořil můj vznešený přítel v posledních dnech s ministrem financí aby, jak sám dříve prohlásil, zaručil, že všichni ponesou stejné břemeno? Změní pan ministr financí zákon z roku 1993, který některým osobám v této zemi umožňuje neplatit dědickou daň? Chytí královskou rodinu do daňové sítě v tomto jubilejním roce?"

Což dostalo pana ministerského předsedu na poněkud tenký led. V poslední době se snažil prezentovat jako přítel monarchie, a tak, protože ministr financí Gordon Brown seděl na lavici vedle něho, odbyl celou záležitost žertem:

"Jsem si jist, že pan ministr financí slyšel, co bylo řečeno, ale nemyslím, že bych v tomto okamžiku chtěl cokoli dodat, děkuji."

Tajemství kupy nádobí

Na schodišti ke galerii, z níž veřejnost může sledovat parlamentní debaty, se v poslední době stále častěji hromadí nádobí. Vyrovnány tu stojí pepřenky a slánky, talíře a talířky, na nich lžičky, vidličky a nože - vše s vyrytými či vypálenými nebo vylisovanými emblémy matky všech parlamentů.

Důvod je jednoduchý. Zvědavce, kteří se zajímají o britský parlament donedávna hlídači prohlíželi jenom při vstupu, aby se zjistilo, jestli nemají zbraně. Teď ale zavedla správa parlamentních budov prohlídky také na odchodu.

"Někteří návštěvníci Westminsterského paláce," praví parlamentní činitel, který si přeje zůstat anonymní, "si dají před parlamentní debatou něco na zub. A obávám se, že při té příležitosti podlehnou pokušení, odnést si domů nějaký suvenýr na památku".

Už jednou se podrobili osobní prohlídce při vstupu do budovy, takže nečekají, že je někdo bude prohlížet ještě jednou před odchodem.

"Suvenýry" z parlamentu

"Ale když si na poslední chvíli uvědomí," dodává jeho - rovněž nejmenovaný - kolega, "že je čeká ještě jedna prohlídka před vstupem do sněmovny, propadnou panice a kradí vyndavají ukradené nádobí z kapes a tašek".

A kam s ním? Nasnadě jsou schody - to je vlastně jediná možnost. A nám pak už nezbývá, než projít schodiště v uctivé vzdálenosti za nimi, sebrat nádobí do papundeklových krabic, a odnést je, kam patří.

Labouristický poslanec Dennis Turner, který má v na starosti proslulou síť parlamentních občerstvovacích zařízení, tvrdí, že se jedná o ojedinělé případy.

"Jako v každé restaurační síti, i tady s tím máme problém. Tisíce lidí projdou Dolní sněmovnou parlamentu, je tu rušno a velký provoz. Musíme návštěvníkům důvěřovat, že budou ctít majetek parlamentu."

A rozhodně se nejedná o nějakou epidemii zlodějny. Pravda ovšem je, že zákonodárci lovce parlamentních suvenýrů převezli až když jim přestali bezmezně důvěřovat.

Ostatně - v 70. letech se rozkrádání nádobí z parlamentu rozmohlo natolik, že zvláštní podvýbor nařídil, aby se ve vybraných kavárnách a barech podávaly nápoje a pokrmy výhradně v nádobí bez parlamentního emblému.

Soutěžní otázka

Když se dnešní britský ministerský předseda Tony Blair před deseti lety stal druhým mužem Labour Party, opoziční labourističtí poslanci ho zvolili mluvčím pro zahraniční záležitosti ve stínovém kabinetu, v čele stínové vlády stál tehdy dnešní ministr financí Gordon Brown.

Byla to ještě stará Labour, orientovaná především na socialismus a na odborové hnutí, které tak razantně zdecimovala Margaret Thatcherová.

Když se stal Tony Blair vůdcem labouristické strany, postupně socialistickou ideologii i závislost na odborech odboural ve snaze získat hlasy voličů, a to se mu také podařilo. Za pět let, jež minulý týden uplynula od jeho nástupu k moci, se slovo socialismus stalo výrazem doslova nepřístojným, který se nevyslovuje nahlas.

Jeden z nejvlivnějších britských spisovatelů dvacátého století byl přesvědčený socialista a společenský rebel. A ačkoli by s Tonym Blairem rozhodně nesdílel jeho dnešní ideologii, jedno s ním přesto měl společné - příjmení. A my se ptáme:

Jaký pseudonym používal jeden z nejvýznamnějších britských autorů 20. století, který s premiérem Blairem sdílel příjmení, nikoli však přesvědčení?

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu - kapesní oxfordský slovník.