Týden v Británii

Sobota 18. května 2002

předcházející

Tony Blair dal v Newsnight interview BBC najevo, že je pro zavedení eura v Británii

Připravil Julek Neumann

Koncem týdne se v Británii listopadové počasí normalizovalo ke květnu, oteplilo se a britští zahrádkáři vyrazili okopávat záhonky a sázet zeleninu. A tak jsme si hned počátkem týdne položili otázku: Jakou barvu má mít mrkev.

Samozřejmě, že většina se ušklíbne a řekne - oranžovou, ale v době, kdy podle všeho Evropská unie Británii předepisuje, kolik parlamentů má mít Anglie, a jaké jsou přípustné obliny banánů, je mrkvová otázka pro anglické zahrádkáře i spotřebitele ožehavá.

Neboť společnost Isleham Fresh Produce přišla na trh s novou, nachově rudou odrůdou mrkve, a je na ni patřičně hrdá:

"Jsou úplně jiné. Jejich pěstování si vyžádalo zvláštní péči a pozornost, a jsou mimořádně sladké - chutí se docela podobají obyčejné mrkvi. Na příští rok chystáme pěstování mrkve všech duhových odstínů. Ale tyhle jsou zvenčí nachové a uvnitř oranžové," tvrdí vrchní pěstitel mrkví firmy Mark Spurdan.

Británie blíže k euru

"Myslím, že jedním z hlavních úkolů moderní sociální demokracie, a to se týká především Labour Party v její dnešní podobě, je to moderní sociálně demokratická strana - myslím, že jedním z hlavních úkolů je pomáhat lidem vstřebat změny, které přináší nová technologie, globalizace, a změny rodinného, společenského a kulturního života, a které mohou kolem sebe vidět."

Pravil ministerský předseda Tony Blair v jedinečném rozhovoru, který televize BBC k pátému výročí labouristické strany u moci odvysílala během tří večerů v pořadu Newsnight.

Vůdce nové Labour v rozhovoru obratně manévroval, hrál o čas, a řekl, jenom co chtěl, aby jeho voliči slyšeli. Zároveň ale vypustil několik pokusných balonků, aby zjistil, zda jeho voliči budou v nejbližší budoucnosti chtít poslouchat řeči o nepopulárních tématech, jako je třeba jednotná evropská měna.

Správný čas

I když hlavní ideologický nápor na propagaci eura svěřil svému ministru dopravy, téměř už odepsanému Stephenu Byersovi. Byers, který čelí od minulého pátku útokům kvůli železničnímu neštěstí v Potters Bar, tedy Byers se nechal slyšet, že královna zařadí myšlenku jednotné evropské měny do svého listopadového legislativního projevu.

A ačkoli se labour od takového závazku oficiálně distancovala, premiér Blair dal vůbec poprvé veřejně najevo, že je pro zavedení eura v Británii.

"Vůbec by mi nevadilo, kdyby o mě dějepis vyprávěl jako o člověkovi, který řekl Británii: je v našem zájmu, abychom byli klíčovým hráčem první ligy v Evropě, a tady je cosi - jednotná měna, která je v našem zájmu, a která nám to umožní."

Hořká pilulka

Tony Blair se ovšem na rozdíl do Stephena Byerse snažil hořkou pilulku dobře zabalit:

"Jestli se připojíme k euru nebo ne, záleží na ekonomice. Ekonomika musí být na správném místě, protože se jedná o hospodářskou unii. Ale nesmíme zůstat stranou jenom z politických důvodů, nemyslím že by to bylo v našem národním zájmu. Myslím, že by to byla doslova zrada na našem národním zájmu."

A zdálo se, že si je Tony Blair jist, že se většinou nepříznivě naladěná britská veřejnost nechá přesvědčit, že vstup do jednotné evropské měny je správný - pokud ovšem budou ekonomické podmínky příznivé.

Hra o čas

Opozice má samozřejmě právo přistupovat k těmto otázkám cynicky, a tak není divu, že si i proevropsky naladěný bývalý konzervativní místopředseda vlády Michael Heseltine myslí, že vláda hraje o čas:

"Neumějí se přemoci a rozhodnout - čekají, až se letos v létě dvacet milionů Britů vypraví na dovolenou do Evropy, až zjistí, že euro funguje, a snaží se posunout mantinely, aby konečně mohli udělat rozhodnutí."

Ale euro nebylo jediným úskalím, kterému se musel Tony Blair, jenž se Británii s oblibou prezentuje jako vikář-kazatel, a tak ho také zpodobňuje satirický čtrnáctideník Private Eye, ve svém interview opatrně vyhnout.

Nekřesťanská morálka

Právě na křesťanskou identitu Tonyho Blaira zaútočil moderátor Jeremy Paxman, když se zeptal, jak britský premiér slučuje své křesťanské názory s přijímáním peněžního daru ve výši sto tisíc liber od Dese Desmonda.

Ten je známým vydavatelem bulvárních listů a pornografických časopisů s názvy jako Chtíčem posedlá a v domácnosti, Veleprsa, Brilantní ženušky, Hubená a vrtohlavá. Moderátor se premiéra zeptal, zda zná jejich obsah.

"Ne, neznám, ale vím, že jestliže je někdo schopen vydávat a vlastnit jednu z hlavních novinových společností v zemi, pak není důvodu, proč bychom od něj nemohli přijmout peněžitý dar," řekl Blair.

Vězení kvůli záškoláctví

Patricia Amosová byla odsouzena k 60 dnům vězení za to, že její děti chodily za školu

Paní Patricia Amosová byla v pondělí odsouzena k šedesáti dnům vězení. Co provedla? Její děti chodily za školu. Zákon totiž tvrdí, že je na rodičích, aby zajistili řádnou školní docházku dětí školou povinných až do šestnácti let.

Nejstarší dcera paní Amosové, Kerry Cowenová, která má teď na krku na dva měsíce své dvě sestry, je šokována. Její matka neudělala nic špatného, tvrdí.

"Vzbudila je, zkontrolovala, že jsou oblečené, poslala je do školy. Nemůže za to, že se rozhodly jít za školu. Takhle to taky holky vnímají - jestli udělala nějakou chybu, tak na ně byla příliš měkká. Snažila se je dostat do školy, ale ony nešly. Nečekala jsem, že ji za to pošlou do vězení."

Kerry tvrdí, že musí existovat jiný způsob, jak přimět děti chodit do školy, než žalář pro jejich matku. Ale John Mitchell ze školského odboru pro hrabství Oxfordshire, tvrdí, že úřady zkusily v případě rodiny paní Amosové skoro všechno.

"V tomhle konkrétním případě jsme problém rodiny řešili skoro dva roky. Napřed jsme vyzkoušeli neformální metody, pak formálnější stratégie, a nakonec jsme skončili u soudního postihu. A magistrátní soudce, který vzal v úvahu zázemí celého případu, nakonec rozhodl, že je vhodnější žalovanou stranu poslat do vězení, spíš než pokutovat."

50 tisíc dětí

Každý den chodí v Británii za školu padesát tisíc žáků. Čtyřicet procent pouliční kriminality mají na svědomí děti, které ji páchají v době vyučování.

"Když pomyslím na ty spousty lidí, které denně potkávám a které bych na ulici raději nepotkávala, a když pak pomyslím na matku, kterou dětem sebrali na šedesát dní, tak mi to připadá jako naprosto špatné řešení. Selhal systém a nechápu, proč by za to měla být trestána celá rodina."

Marion Williamsová je mluvčí Britské konfederace učitelů a rodičů. Souhlasí s ní David Hart - generální tajemník Asociace ředitelů škol. Ale jeho argument je komplikovanější - rodina možná trpí, tvrdí, ale dětem mnohem víc škodí možný nedostatek vzdělání. Proto je zapotřebí akce.

"Školy si hlasitě stěžují, a je to pochopitelné, že záškoláctví a absence, které rodiče podporují, jsou endemickým problémem systému vzdělávání. Příliš mnoho žáků nechodí do školy, nedostane se jim vzdělání, trpí tím sami, trpí tím jejich rodiče, a něco se s tím musí dělat. Nemůžete obviňovat soud, že podnikne něco, co je podle jeho názoru správné. Může to být nesprávné, a pak budeme muset svůj přístup přehodnotit."

Emma a Jackie začaly znovu chodit do školy, a Patricia Amosová přestala pochybovat o tom, že by vláda svou školskou strategii myslela vážně.

Ale skutečností zůstává, že děti v Británii do školy nic nijak zvlášť netáhne. A skeptikové tvrdí, že případ paní Amosové - první ženy, která byla v Británii odsouzena na základě nových zákonů proti záškoláctví - jenom ukazuje, že systém základního školství selhal, a že labouristické řešení si vybírá pro své útoky nevhodné, zranitelné terče.

Britsko-francouzský spor o uprchlíky

Kdyby vám někdo tvrdil, že Británie nevede válku s Francií, berte ho s velkou rezervou. Válka je to zatím zákopová, diplomatická a doutnající pod povrchem - ale je tady, a jejím předmětem jsou, jak jinak, žadatelé o azyl.

Stará stížnost na neschopnost Francie, zabránit žadatelům o azyl v cestě na britské ostrovy, tento týden dosáhla nového vrcholu - poté, co britské místní a francouzské prezidentské volby skončily bez výrazného vítězství extrémní pravice, je problém přistěhovalectví opět volným polem pro politiky.

"Musíme napřed zkusit sednout s nimi za jeden stůl, a za druhé jasně říct, že nemůžeme pokračovat stejným způsobem jako dosud. A k tomu patří protiprávní přítomnost přistěhovalců ve Francii, těch, kdo ve Francii nežádají o azyl, ale k nimž zároveň francouzské úřady nepřistupují jako k nelegálním přistěhovalcům, a to znamená, že jenom čekají, až na ně přijde řada a dostanou se do Británie."

Francie: Británie přehání

Francouzská strana tvrdí, že Británie své obavy přehání. Její sběrný tábor v Sangatte je dobře střežen, a uprchlíci z něj nemůžou proniknout ani do vlaků Eurostar, ani do Eurotunelu, tvrdí mluvčí francouzských železnic Eric Martos.

"Situace je teď normální, od včerejška tu hlídkuje o šedesát žandarmů víc, ale situace se mění každý večer. Uprchlíci to často zkoušejí ve dvouset- třísetčlenných skupinách, a to ani francouzští četníci nemusejí zvládnout. Ale v tomhle okamžiku dělají svou práci."

To ovšem nijak neuklidnilo jeho britského kolegu Grahama Smithe:

"Včera byly v provozu čtyři vlaky místo obvyklých osmnácti - Francouzi řekli všem ostatním železnicím, aby nenekládaly vlaky do Británie, protože nemohou zaručit bezpečnost. Včera těsně před půlnocí se k ochraně pětikilometrového plotu dostavilo patnáct četníků. Taková ostraha je naprosto neefektivní."

A bývalý konzervativní ministr vnitra Michael Howard hájil zájmy svých voličů, když řekl:

"Moji voliči jsou velmi frustrováni a rozhořčeni - chtějí vědět proč tihle lidé nežádají o azyl ve Francii, jestliže prchají před skutečným pronásledováním."

Nová střediska pro azylanty

A oleje do ohně přililo minulý týden také rozhodnutí britské vlády, vytvořit tři nová sběrná střediska pro žadatele o azyl v hrabství Worcestershire, Nottinghamshire a Oxfordshire - a jak tvrdí mnozí, tohle sociálně explozivní téma připravuje půdu pro možné nepokoje.

"Tohle se dá dělat v menších městech a předměstích, kde žadatelé o azyl nebudou trčet mezi ostatními jako kůl v plotě, kde budou mít přístup k běžným sociálním vymoženostem, lékařským střediskům, školám a rekreačním zařízením, protože jinak nebudou mít celý den co dělat. Ale ministr vnitra svým návrhem dosáhl jediného - vytvořil recept na rasové napětí, a to je podle mě nepochopitelné," tvrdí Keith Best z vládní poradenské služby pro přistěhovalce.

A že je na tyto nepokoje zaděláno už teď, o tom svědčí třeba reakce obyvatel vesnice poblíž vojenské letecké základny v Throckmortonu - podle Liz Tuckerové je vesnice příliš malá, navrhované centrum příliš velké, a najít zlatou střední cestu je prostě nemožné.

"Tohle je malé a starobylé místo. Kostel stojí uprostřed pole, nevede sem žádná silnice. Stávala tu kdysi středověká vesnice, ale teď jsme pochopitelně krajně rozhořčeni a popuzeni - není to ani dvanáct měsíců, co nás postihla krize kolem slintavky a kulhavky. A teď tohle - proč musí všecko vždycky padnout na Throckmorton? Svoje jsme si už vytrpěli. Tohle prostě není fér.

Skotská pomoc turistům

Taxíkáři, policisté, hoteliéři, hokynáři a vůbec obchodníci všeho druhu ze skotského městečka Alloway se chtějí vyrovnat svým kolegům v irském Dublinu. Musejí absolvovat kurs a složit zkoušky, aby prospěli turistice svého města.

Neboť podobně jako se dublinští taxíkaři - často neprávem - honosí, že přečetli celého Odyssea od Jamese Joyce, mají také Allowayští prokázat, že znají dílo svého slavného rodáka Roberta Burnse.

A tak páni radní ve spolupráci s místní turistickou agenturou vrhli deset tisíc liber na vytvoření zvláštního kurzu, v němž se všichni allowayští rodáci seznámí s básněmi snad největšího, ale rozhodně nejslavnějšího skotského básníka.

"Šokovalo mě, když jsem zjistil, jak málo toho lidé vědí o Burnsovi," organizátor kurzu, "většinou jenom tolik, že se tu narodil, kde je jeho rodiště, a že byl básník. Ale důležité je, aby taxíkáři mohli turistům odvyprávět nějakou historku - a k tomu právě slouží naše kursy".

Čtyřiapadesátiletý taxíkář Sam Dempsey si kurzy nemůže vynachválit:

"Dřív jsem toho o Burnsovi moc nevěděl a turisti se mě na něj pořád vyptávali - tak jsem si většinou musel vymýšlet nejpitomější historky. Teď už něco vím, tak můžu vyprávět skutečné báchorky - a když mě to nebaví, můžu klidně fabulovat něco, co se mohlo stát."

Soutěžní otázka

Když se dnešní britský ministerský předseda Tony Blair před deseti lety stal druhým mužem Labour Party, opoziční labourističtí poslanci ho zvolili mluvčím pro zahraniční záležitosti ve stínovém kabinetu, v čele stínové vlády stál tehdy dnešní ministr financí Gordon Brown.

Byla to ještě stará Labour, orientovaná především na socialismus a na odborové hnutí, které tak razantně zdecimovala Margaret Thatcherová.

Když se stal Tony Blair vůdcem labouristické strany, postupně socialistickou ideologii i závislost na odborech odboural ve snaze získat hlasy voličů, a to se mu také podařilo. Za pět let, jež minulý týden uplynula od jeho nástupu k moci, se slovo socialismus stalo výrazem doslova nepřístojným, který se nevyslovuje nahlas.

Jeden z nejvlivnějších britských spisovatelů dvacátého století byl přesvědčený socialista a společenský rebel. A ačkoli by s Tonym Blairem rozhodně nesdílel jeho dnešní ideologii, jedno s ním přesto měl společné - příjmení. A my se ptáme:

Jaký pseudonym používal jeden z nejvýznamnějších britských autorů 20. století, který s premiérem Blairem sdílel příjmení, nikoli však přesvědčení?

Pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu - kapesní oxfordský slovník.