Sobota 27. ledna 2001

předcházející

Napětí mezi Německem a Francií

Časopis Economist se v hlavním článku evropské rubriky zaměřuje na napjaté vztahy mezi Německem a Francií, jež "se v prosinci na summitu v Nice dostaly na další nejnižší úroveň. Nyní kancléř Schröder volá po redefinici bilaterálního partnerství, které bylo hnací silou budování nové Evropy. Je to hrozba, nebo olivová ratolest smíru?" ptá se Economist.

Týdeník dodává, že ani Francouzi si nejsou jisti a dívají se stále s podezřením na evropské plány Berlína.

"Francouzský ministr zahraničí Vedrine káže pragmatický přístup, zatímco Schröder chce vytvoření ústavy Evropské unie. V tom ho podporuje Evropská komise. Spojme to s myšlenkami šéfa německé diplomacie Joschky Fischera a vyjde nám vize federální Evropy, možná s voleným prezidentem, s komisí fungující jako nadnárodní vláda a s opravdu mocným parlamentem."

Takovou vizi sdílí jen málo francouzských politiků, připomíná Economist.

"Dokonce i Jacques Delors, bývalý předseda bruselské komise a přední architekt jednotného trhu, nyní mluví o konfederaci národních států, alespoň pro nejbližší budoucnost."

Týdeník dále komentuje dosavadní osu Berlín-Paříž z obecnějšího úhlu.

"Spojenectví obou zemí nebylo ještě nikdy tak napjaté jako dnes. A kořeny těchto potíží nemohou být jen tak vytrhány. Německo je nyní sjednocený obr a zabírá největší plochu z pásma jednotné měny. Francouzi si za prezidenta Mitterranda mysleli, že mohou nové Německo udržet pod kontrolou, když je zapojí do integrované Evropy. Nyní, za prezidenta Chiraka, se však bojí, že je Německo zahltí - a podobně jako kdysi de Gaulle vzdoroval americké hegemonii - vidí nejlepší obranu v důrazu národní suverenity."

Na obranu Němců časopis uvádí:

"Nejde o to, že by Němci chtěli ukazovat své přerostlé svaly. Schröder po nástupu do úřadu odvážně, ale rozumně prohlásil, že nastala doba, aby Německo bylo považováno za normální zemi, jež má právo hájit vlastní zájmy.... Ale když se o to pokusili, byť zdrženlivě, z Paříže přišla pochmurná varování před novou německou nadvládou. Němci si nepřejí konfrontaci, ale cítí, že je načase, aby si Francie, zvláště její elita, uvědomila, že svět se od konce studené války změnil."

Podle Economistu kancléř Schröder udělá, co bude v jeho silách, aby vztahy s Paříží uhladil, v zájmu budoucnosti, jejímž hlavním úkolem je podle něj rozšíření Evropské unie.

"Hybný motor obou států není, co býval. Jejich poslední společnou iniciativou byl projekt eura - a to už je sedm let. Ale tyto země pojí silné emocionální svazky. Schröderův diplomatický poradce Michael Steiner hovoří o ´neidentifikovatelné mystice´, jakou nevidíme mezi jinými dvěma členy patnáctky.

Economist nicméně dodává, že tyto styky už možná nebudou napříště tak výjimečné jako dosud a jak Němci, tak Francouzi budou hledat v některých otázkách jiné partnery uvnitř unie. Zvláštní partnerství přetrvá, ale třeba už bude méně speciální, zní odhad časopisu Economist.

Vzpomínkový den na holocaust

Jiný prestižní týdeník, Spectator, věnuje úvodník pamětnímu dni holocaustu, který se stal v Británii státním svátkem.

"Vzpomínkové dny nebyly nikdy součástí anglické praxe, a ani královniny narozeniny nejsou zde dnem volna," připomíná redakční článek Spectatoru a ptá se, proč by právě Den vzpomínky na holocaust měl být výjimkou.

"Faktem je, že tato země má méně důvodů než většina ostatních cítit se zahanbena svým chováním za holocaustu. Přijala příliš málo židovských uprchlíků, ale mnohem více než například Spojené státy. Jinými slovy, je řada dobrých důvodů, proč by tato hrozná událost dějin měla být zaznamenávána jak v Izraeli, tak v Německu s různou směsicí hanby a smutku. Ale proč by se to mělo dělat tady, v Británii?"

Úvodník Spectatoru označuje vyhlášení Dne vzpomínky na holocaust za další demagogický tah premiéra Tonyho Blaira, který si potrpí na bezbolestná gesta a úderná hesla. Možná se ale přepočítal.

Stále sílí skepse a hlasy znepokojení, zvláště z řad židovských kritiků, kteří se obávají, že vzpomínkový den přijme veřejnost s apatií a lhostejností - a že si tak Židé dají vlastní gól. Někteří skeptici se také ptají, proč připomínat jen holocaust, a ne kupříkladu turecký masakr Arménů.

Vyhlazování Židů v Německu nebyl jediný, ale nejděsivější masakr a bylo by nemístné zrušit Den vzpomínky holocaustu. Ten může ještě splnit své skutečné poslání, třebaže jiné, než si představoval náš pozérský ministerský předseda, končí úvodník časopisu Spectator.

Britské týdeníky na webu:
Economist
Spectator