Sobota 24. února 2001

předcházející

První Bushova zahraniční cesta

Premiér Tony Blair našel v Bílém domě nejméně anglofilního amerického prezidenta, co pamět sahá, píše v podtitulku ke svému úvodníku Spectator.

Američtí prezidenti tradičně odjížděli na první zahraniční návštěvu do Kanady, ale George Bush suše oznámil, že odjíždí do Mexika.

V Ottawě začali bít na poplach a jentaktak se jim podařilo přesvědčit Bílý dům, aby George Bush přijal kanadského premiéra Chrétiena na deset minut a mohlo tak být zaznamenáno, že byl prvním zahraničním nejvyšším představitelem, se kterým se nový americký prezident setkal.

Pro Ameriku bývalo, co se zahraniční politiky týče, Rio Grande širší než Atlantik, píše Spectator, ale George Bush byl vícekrát v Mexiku, zato nikdy v Kanadě.

Ti z jeho kritiků, kteří o něm říkají, že se ze všech sil vyhýbal cestě v uniformě do Vietnamu v době války, nevystihují podle týdeníku podstatu problému, protože on se ze všech sil snažil vyhnout cestě kamkoli. Cesta do Číny v době, kdy tam jeho otec sloužil jako velvyslanec, a výlet do Itálie byly výjimky.

Jenže Bushův izolacionismus je spíše zásadovou a dobrovolnou provinčností, soudí Spectator. Jesliže schůzka s Blairem je o koncepčních globálních otázkách, jednání s mexickým prezidentem Vicentem Foxem bylo o realných problémech - o imigraci a pašování drog. A navíc šlo o jednání s představitelem země, která se v průběhu Bushova prezidentského úřadu stane největším obchodním partnerem Spojených států.

Irsko nadbíhá Skotsku a Walesu

"Dublin opíjí welšské a skotské politiky ve snaze rozdělit britskou unii", hlásá v jednom ze svých dalších článků Spectator a jako jeden z důkazů uvádí, že někdejší hlavní představitel skotské samosprávy, nedávno zesnulý John Dewar, byl při návštěvě Dublinu přivítán jako hlava státu.

Podle týdeníku se prý poslanci dočasného skotského parlamentu sotva stačili uvelebit ve svých křeslech v Edinburku a už spěchali na letiště, aby stihli letadla do Dublinu, kde se těší stejnému statutu, jako poslanci westminsterského - tedy britského - parlamentu.

A podobně irská diplomacie nadbíhá welšským politikům, neboť to odpovídá irským národním zájmům. Je si totiž vědoma, že například nezávislé Skotsko by jednou mohlo být cenným spojencem v Evropské unii.

"Čím víc necháte přehnaně sebevědomé lokální radní, aby se chovali jako státníci, tím více se budou chtít jako státníci chovat, a co potom bude s Unií?, táže se pochmurně v závěru článku Spectator.

Neoblíbený Evropský parlament

Economist hledá vysvětlení, proč je Evropský parlament sídlící ve Štrasburku tak málo oblíben. Konstatuje, že účast voličů ve volbách do evropského zákonodárného sboru klesla z více než 60 procent v roce 1979 hluboko pod 50 procent v roce 1999.

Debaty poslanců se odehrávají za viditelného nezájmu médií a přitom Evropský parlament získal před dvěma lety značné pravomoci poté, co přiměl k rezignaci Evropskou komisi pod vedením Jacquese Santera.

Economist cituje jednoho z holandských europoslanců, který říká, že v jeho zemi dění ve Štrasburku v podstatě nikoho nezajímá, ačkoli více než třetinu legislativy projednávané holandským parlamentem tvoří zákony, o kterých se v podstatě rozhoduje v Bruselu a jež musí být schváleny právě Evropským parlamentem. Důvodů je podle týdeníku několik.

Většina důležitých jednání se neodehrává na plenárních schůzích, ale v komisích a výborech za zavřenými dveřmi, uvádí Economist jeden z nich.

Legislativní proces Evropského parlamentu je natolik složitý, že začnete-li jej někomu vysvětlovat, zjistíte, že se dívá nepřítomně kamsi do dálky za vás.

Ovšem hlavním problémem prý je, že debaty probíhají ve stylu známém ze Spojených národů - prostřednictvím tlumočníků přes sluchátka a mikrofony.

Taková podívaná asi málokoho vyruší či inspiruje uzavírá Economist a dodává, že pokud má být evropská politika zajímavá pro veřejnost, musí být také zábavná.

Anglický jazyk vede

A u evropského tématu v Economistu ještě zůstaneme.

55 procent občanů Evropské unie ovládá angličtinu jako druhý jazyk, francouzštinu něco přes třicet procent.

To není podle časopisu až tak překvapivé, ale novou nově potvrzenou skutečností je, že angličtina je v Evropě stále na postupu a to může způsobit nejeden politický problém.

Kde jinde než ve Francii a v Německu, tedy v zemích, které na postavení ostrovního jazyka žárlivě pohlížejí.

Nejvíce lidí mluví anglicky v Holandsku a tomu odpovídá i skutečnost, že nejvíce z nich si myslí, že anglicky by měl umět každý Evropan - přes 80 procent.

Ve Finsku má myšlenka angličtiny jako hlavního dorozumívacího jazyka podporu pouze necelých 60 procent občanů.

To ovšem nic nemění na tom, že drtivá dvoutřetinová většina všech obyvatel EU se anglicky dorozumívat chce, uzavírá Economist.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator