Sobota 17. března 2001

předcházející

Balkánská lekce

Economist píše v jednom ze svých úvodníků věnovaných Evropě o "Balkánské lekci" a uvádí, že Evropané a Američané jsou schopni nejlepších činů, když musejí vojensky spolupracovat.

Nyní mají k takové spolupráci opět příležitost opět na Balkáně. "Tentokrát v Makedonii, kde donedávna etničtí Albánci žili v klidu bok po boku se slovanskou většinou," konstatuje Economist.

V posledních týdnech si ale příslušníci albánské Národně osvobozenecké armády uvědomili, že je snažší provokovat, než se snažit být konstruktivním mírotvorcem a v Makedonii se začalo střílet.

Pokud Evropané berou společnou obranu vážně, pak nemohou podle Economistu očekávat, že Američané za ně vyřídí nepříjemné nepořádky na Balkáně.

Namísto toho by se měli evropští vojáci chopit iniciativy a vzít na svá bedra nejtěžší práci. Pokud tedy chtějí naplnit někteří evropští představitelé své představy o obranné soběstačnosti...

Mají k tomu příležitost právě teď na Balkáně. Tam, stejně jako při jiných nebezpečných situacích, může být nejlepším lékem rozumná dělba práce mezi Evropany a Američany. Uzavírá Economist.

Zmatek v Moskvě

Na jiném místě týdeník Economist píše o "Zmatku v Moskvě". Dosavadní největší zásluhou prezidenta Vladimira Putina bylo, že se mu podařilo v Rusku nastolit politickou stabilitu.

Tu teď ovšem podrývají nejrůznější intriky a zmatky. Ruská vláda čelí v parlamentu hlasování o důvěře, které mimo jiné vyvolali její vlastní stoupenci.

Důvodem podle Economistu je, že z Putinovo prezidentství ztratilo lesk - hospodářská reforma se totiž zasekla, ekonomický růst se vytrácí a válka v Čečensku se vleče dál.

Autor článku pak vypočítává nejrůznější teorie, jak z toho těší regionální mocipáni a komunisté a dochází k závěru, že Putin zatím hlavně naslouchal ale málo rozhodoval.

V loňském roce také jednal s představiteli rekordního počtu zemí - od Ázerbajdžánu přes Slovensko po Vietnam, ale doma trávil příliš mnoho času na dovolené.

Naposled odjel na Sibiř, prý pracovat na důležitém projevu, raději než by se věnoval řešení současného zmatku a povyku v Moskvě, končí Economist.

Historie klonování lidí

S historizujícím a současně žhavě aktuálním tématem přichází Spectator. Profesor Severino Antinori z Římské univerzity prý prohlásil, že do dvou let vyklonuje první takto vytvořenou lidskou bytost.

Tato slova podle jeho odpůrců zavánějí eugenikou - tedy vědou o zlepšování dědičného základu lidské populace, v jejímž jménu prováděl nacistický doktor Mengele své hrůzostrašné pokusy.

Ačkoli termínu eugenika začal být používán v osmdesátých letech 19. století, byl to až profesor von Verschauer a především jeho žák doktor Josef Mengele, kteří tuto vědu zapojili do služeb nacismu a ospravedlňovali jí Hitlerovy rasové teorie a fantazie.

Ve snaze získat pro svoje výzkumy financování tak zaprodali eugeniku zrůdným politickým cílům, což ovšem není chyba vědy samotné.

"Pokud se nám podaří zajistit vědcům svobodu, ale nedat jim žádnou moc, soudí Spectator. "Pak získáme z vědy maximum a omezíme riziko jejího zneužití na minimum."

Britská kultura obětí

V jiném článku Spectator uvádí, že do britské společnosti se vkradl jev zvaný "kultura obětí" a dává to do souvislosti s rozhodnutím ministra vnitra Jacka Strawa, zřídit úřad ombudsmana pro oběti.

Ten by měl dodat obětem různých neštěstí a útlaků odvahu vystoupit ze stínu a domoci se práva. Přitom dotyční lidé už dávno nejsou ve stínu, ale nacházejí se na výsluní mediálního zájmu, píše Spectator.

Dokumentuje to některých příkladech - jedním z nich jsou rodiče osmileté Sarah Paynové zavražděné loni v létě, kteří nyní vystupují jako hlavní představitelé kontroverzního hnutí za změnu zákona o zneužívání dětí.

Odvrácenou ale zároveň nedělitelnou stránkou této kultury obětí podle Spectatoru je, že je vždy třeba najít viníka. Může se tak prý dít za každou cenu, jako v tragickém případě desetiletého černošského chlapce Jevana Richardsona, který nedávno spáchal sebevraždu.

Jako hlavní příčina těžko pochopitelného činu tak malého chlapce bylo považováno zastrašování ze strany učitelů nebo rasismus.

Ač lze s jeho rodiči sympatizovat, hrozí v takových případech podle Spectatoru nebezpečí, že budeme za zastrašování považovat i třeba vypláznutí jazyka jiným dítětem nebo běžné pokárání učitele.

Tragické události už nebude možné vysvětlovat takovými příčinami jako nehoda, osud či nemoc a politici se z nich budou snažit získat politický kapitál.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator