Sobota 19. května 2001

předcházející

Nový úsvit pro nukleární energii?

"Nový úsvit pro nukleární energii," ptá se ve svém úvodníku týdeník Economist. Reaguje tak na krok amerického prezidenta George Bushe, který 17. května zveřejnil dlouho očekávanou národní energetickou strategii Spojených států.

Americký prezident se totiž nejenom vyslovil pro kontroverzní těžbu ropy na Aljašce, ale navíc podpořil jadernou energetiku.

Ve Spojených státech nebyla jaderná elektrárna postavena od roku 1979, kdy došlo k havárii elektrárny na Three Mile Island. O 7 let později vybuchl reaktor sovětského Černobylu a zdálo se, že nukleární energetika má odzvoněno. Ovšem nyní to vypadá, že George Bush jí dal šanci na nový život.

Podle Economistu se dá očekávat vlna protestů. Země jako Německo a Švédsko volají po uzavření existujících jaderných elektráren, o stavbě nových ani nemluvě. Přitom se prý všichni poučili právě z menších nehod i z černobylské katastrofy.

Jaderná energetika se tak stala bezpečnější, ale o nic víc populárnější. Je to prostě zapadající myšlenka, uvádí o jaderné energetice Economist.

V následující zvláštní reportáži pak mimo jiné uvádí tvrdá fakta.

Největší procento ze spotřeby elektrické energie pokrývají jaderné elektrárny ve Francii - je to necelých 80 procent.

Druhá je Belgie s necelými 60-ti procenty těsně následovaná Švédskem, po němž je na čtvrté příčce soused České republiky - Slovensko.

Česká republika je podle tabulky Mezinárodní agentury pro energetiku otištěné Economistu na 13. místě. Jaderná elektrárna Temelín a peripetie kolem její stavby a spouštění týdeníku za zmínku nestála.

Autor úvodníku v Economistu soudí, že do budoucnosti by bylo nejrozumější zavést daň na vypouštění kysličníku uhličitého - hlavního zdroje skleníkového efektu, což by energetické společnosti přimělo věnovat stejnou pozornost doposud alternativním zdrojům energie, větru či slunci, jako atomu.

Jaderné alektrárny jsou zatím těžce dotovány a v budoucnosti tak může podle Economistu dojít k tomu, že atomová energie, která byla považována za nejlacinější variantu získávání elektřiny, bude prostě příliš drahá na to, aby se o ní vůbec vážně uvažovalo.

Itálie po výhře Berlusconiho

"Berlusconi vyhrál. A co dál?", táže se Economist v hlavním článku věnovaném událostem uplynulého týdne v Evropě. Jedna věc je podle týdeníku jistá - šlo o jasné vítězství pravice nad levicovým Olivovníkem vedeným Francescem Rutellim. Nyní jde ovšem o to, co bude náledovat.

Sestavení vlády potrvá nějakou dobu, a to jak z procedurálních důvodů, tak kvůli manévrování, charakteristickému pro italskou politiku.

Podle Economistu doufá Berlusconi v oblasti mezinárodních vztahů ve zvláštní vztah se Spojenými státy. Řekl prý také, že je "hrdý na členství Itálie v Evropské unii", ať už to znamená cokoli.

"Vyjednávání o členech Berlusconiho kabinetu ovšem bude spletité a ačkoli podle všeobecného mínění má už vítěz italských voleb jména ministrů v hlavě, nikdo je zatím nezná a všichni komentátoři se prý pouze dohadují," konstatuje Economist.

Skepse britské střední vrstvy

Při pohledu na stránky dalšího britského týdeníku - Spectatoru - se nelze vyhnout nadcházejícím volbám. V článku nadepsaném "Příliš bohatí, než aby jim na něčem záleželo", se autor zamýšlí nad skepsí, které podle něj propadla britská střední vrstva.

Ve velkých domech, před nimiž stojí několik rodinných automobilů, najdete dnes v Británii podle Spectatoru nejsnáze voliče, kteří se buď nenamáhají volit, nebo podporojí liberální demkraty, případně vhazují své lístky takticky či dokonce volí labouristy.

Jsou prostě příliš bohatí na to, aby jim záleželo na zásadách, tradici, věrnosti konzervativní straně či něčem podobném. "Teprve po létech, až bude příliš pozdě, si uvědomí, že právě nyní si měli dělat starosti," uvádí Spectator.

Jenomže tou dobou už prý bude moc soustředěna v roukou úředníků v Porýní či někde v Beneluxu.

Evropa nemůže být jeden stát

Někdejší ministr financí konzervativní vlády Norman Lamont ve stejném časopise píše, že Evropa - míněno Evropská unie - nemůže být demokracií. Hlavním problémem podle něj je, že Evropa není státem, ale volnou aliancí suveréních států.

Řešení jakéhokoli problému pak spočívá v jakémsi koňském handlování mezi představiteli členských vlád. Podle Normana Lamonta neobstojí ani tvrzení, že se Evropa musí přirozeně integrovat jako kdysi Spojené státy americké.

Důvod je dvojí. V prvé řadě tehdejší kolonisté měli společný jazyk - angličtinu, a navíc se na rozdíl od evropských států někdejší britské kolonie v Americe netěšily nikdy samostatnosti a neměly za sebou zcela nezávislý vývoj a historii.

Nelze tak očekávat, že by byl přímým hlasováním zvolen evropský prezident, nebo že by politické strany stejně jako ve Spojených státech postavily kandidátky společné pro všechny evropské země.

"Premiér Tony Blair se snaží vyhnout diskuzi o těchto otázkách. Lídr konzervativců William Hague má tak podle něj plné právo dělat z Evropské unie hlavní téma průběhu volební kampaně v Británii a je dobře, že tak činí," uzavírá v týdeníku Spectator Norman Lamont.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator