Sobota 2. června 2001

předcházející

Reforma ruského soudnictví

Economist se věnuje slibu ruského prezidenta Vladimíra Putina provést reformu soudního systému země.

"Sovětská justiční mašinérie proslulá svými monstrprocesy sice již neexistuje, ale současnou situaci v ruských soudních dvorech lze jednoznačně označit za chaotickou" píše Economist.

"Výčet neduhů, se kterými se ruské soudnictví potýká, je nekonečný. Nedostatečně kvalifikovaní soudci, svévolná prokuratura a korupce mají za následek, že pokud je podle celoroční statistiky v jednom procentu soudních procesů obviněná osoba zproštěna viny, lze hovořit o dobrém roce," pokračuje týdeník.

Putinova reforma ruské justice - jak píše Economist - počítá v prvé řadě se zvýšením soudcovských platů a opravou často polorozpadlých soudních síní. Zhoubnému vlivu korupce, jakož i regionálních bosů, hodlá ruský prezident zabránit dosazením nezávislých odborníků do orgánů, které soudce jmenují a odvolávají z funkce.

Putin roněž trvá na tom, aby po celém Rusku byly zavedeny procesy s porotou a aby zatykače a povolení k prohlídce vydávaly soudy, nikoli prokuratura.

"Z dlouhodobého hlediska by přislíbené reformy mohly položit základy nového systému, který by mohl - bez ohledu na přání toho či onoho politika - vést k zrodu nové generace bezúhonných soudců, státních zástupců a obhájců."

Kdoví - poznamenává Economist - snad se s nimi do ruských soudních síní jednou vrátí i spravedlnost.

Kdo po Dumasovi?

"Do vězení jen na krátkou dobu, ale kdo tam přijde po něm?" ptá se Economist ve článku o bývalém prezidentu ústavního výboru při nejvyšším francouzském soudu Rolandu Dumasovi.

"Sedmaosmdesátiletý Dumas, ještě před rokem pátý nejvlivnéjší muž Francie, byl tento týden odsouzen k 30 měsícům vězení - s nichž 24 mu bylo prominuto - a k pokutě v hodnotě 130 tisíc dolarů za účast v korupčním skandálu do něhož byla zapletena francouzská olejářská firma Elf."

Aféra Elf tím však podle Economistu ještě nedospěla ke svému konci.

"V odvolacím procesu si Franocuzi znovu vyslechnou svědectví o neomezeném bankovním kontu firmy Elf, ze kterého madam Deviers-Joncourová Dumasovi, tehdy ve funkci ministra zahraničí za prezidenta Miterranda, koupila na své jméno mezi jinými i moderní apartmán a řadu uměleckých předmětů."

Skandinávský model monarchie

Spectator se v jednom ze svých úvodníků věnuje cestě britské královny Alžběty II. do Norska, kde britská panovnice tento víkend navštíví svého bratrance, krále Haralda.

Spectator očekává, že v této souvislosti se v Británii ozvou - a nejen mezi otevřenými odpůrci monarchie - hlasy, volající po "skandinávském modelu monarchie".

Z bližšího srovnání pravomocí a výsad britské panovnice a norského monarchy však vyplývá, že skandinávský model notně pokulhává za svou pověstí lidového království.

"Král Harald je stále vlastníkem státem dotované jachty, zatímco královna Alžběta se musela svého slavného plavidla Britannia vzdát právě pod nátlakem proponentů skandinávské modelu. Přitom řadový Nor přispívá do královské pokladny v porovnání se svým britským protějškem více než trojnásobnou částkou."

Spectator upozorňuje, že jak norský, tak britský monarcha jsou ve svých zemích hlavou církve a oba oficiálně schvalují jmenování ministerského předsedy. Britská královna si však tento víkend nepochybně povšimne změny v postoji Norů ke svému vladaři.

"Zatímco britská koruna se dlouhodobě těší oblibě u zhruba 70-ti procent svých poddaných, podpora norského vladaře, někdejšího jachtařského olympionika, v posledním roce klesla z někdejších 90-ti na 65 procent.

V loňském prosinci byla v Norsku založena protiroajalistická republikánská strana a letos v dubnu se polovina Norů vyslovila ve prospěch referenda o budoucnosti královské instituce."

Důvod, jak píše Spectator, k tomu zavdaly pletky korunního prince Haakona se svobodnou matkou, s níž se sice následník norského trůnu posléze zasnoubil, ale u norské veřejnosti tím vyvolal značné rozčarování a zavdal tak živým diskusím o roli monarchie.

"Proč si britská královská rodina, navzdory desetiltí mnohem větších skandálů, než jaké postihly norský majestát, udržela stálou podporu obyvatel?" ptá se na závěr Spectator a jako možnou odpověď nabízí vysvětlení, že lid sice touží po králi z lidu, ale v okamžiku, kdy se mu ho dostane, se mu takový vladař rychle zají.

Hon na britské euroskeptiky

Ve Spectatoru je článek bývalého člena vlády Margarety Tchatcherové, Normana Tebbita, o náznacích spiknutí s cílem ovlivnit výsledek nadcházejících britských voleb v neprospěch odpůrců Evropské unie, k nimž Tebbit patří.

Úvodem sice předesílá, že většinou teorie o nejrůznějších spiknutích přijímá se značnou špetkou soli, ale tentokrát si myslí, že na tom něco je. Tebbitovi sdělil nespokojený bývalý zaměstnanec Strany pro nezávislost Spojeného království, ve zkratce UKIP, jehož Tebbit označuje za pana X, že tuto stranu infiltrovala britská rozvědka MI6.

Strana UKIP je pro vystoupení Británie z Evropské unie. V poslední době prý změnila politiku tak, že její kandidáti uškodí hlavně euroskeptickým kandidátům konzervativců. A co je, podle Normana Tebbita cílem tohoto údajného spiknutí?

Strana UKIP ve volbách odčerpá hlasy hlavně konzervativcům a prohloubí jejich porážku, což umožní nástup proevropského vedení v konzervativní straně a nahraje Blairovi a Bruselu. Blairovi to také umožní vehnat Británii do eura. Po volbách by celou věc měla přezkoumat nezávislá komise.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator