| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Připravil Daniel Kaiser
Týdeník Economist se v pravidelné rubrice Charlemagne zabývá rostoucí popularitou Vladimíra Mečiara u slovenských voličů a důsledky, jaké by jeho případné zvolení mohlo mít pro Evropskou unii a NATO.
Charlemagne ve své rubrice dále poukazuje na to, že Mečiarův návrat k moci by zároveň vyvolal otázku jaká demokratická kritéria by Evropská unie měla aplikovat na přijímání nových členů, když v řadě členských států jsou vlády závislé na podpoře bývalých nebo skutečných komunistů ve Francii a ve Švédsku, postfašistů a xenofóbů v Itálii, obhájců některých aspektů vlády nacistů v Rakousku a stran nepřátelských k cizincům a přistěhovalcům v Dánsku. Charlemagne v týdeníku Economist dále uvádí, že od pádu Mečiara před čtyřmi roky Slováci a jejich současná vláda dávají najevo, že chtějí vstoupit do Evropské unie i NATO co možná nejdříve. Od EU už dostali prozatímní zelenou a také Severoatlantická aliance se k členství Slovenska staví příznivěji. Autor článku v britském týdeníku připomíná různé aféry za poslední Mečiarovy vlády a poukazuje na to, že Mečiar tvrdí, že v minulosti šlo o nedorozumění a že on sám se radikálně změnil. "Tento nejprve disident, pak federalista, pak nacionalista se teď vydává za nezastíraného západovce. Už žádné pokradmé pohledy k Moskvě. Teď má oči jen pro Brusel," píše o Mečiarovi Economist. A Charlemagne se táže co by se stalo, kdyby se Vladimír Mečiar stal slovenským prezidentem? "Kdyby se to stalo, je nepravděpodobné, že by Slovensko bylo brzy přijato do Evropské unie nebo Severoatlantické aliance, i když Mečiar používá nových medových slov. Ale zamítnutí vstupu Slovenska by nemělo zablokovat členství jiných středoevropských států v nejpopulárnějších západních sdruženích. Západním odpůrcům rozšíření by to ovšem mohlo poskytnout příležitost k tomu, aby začali pečlivěji zkoumat chování jiných křehkých demokracií na seznamu nových členů s cílem celý proces zpomalit," uzavírá Economist.
"Před dvaceti lety byl Arthur Andersen auditorem americké firmy De Lorean, která dostala britské vládní dotace, aby zahájila výrobu automobilů v Severním Irsku. Americká firma ale zkrachovala, vláda žalovala auditorskou firmu pro nedbalost a po dobu trvání soudního řízení byla na neoficiální černé listině britské vlády. Třináct let se nesměla účastnit prakticky žádných privatizací, které tehdy v Británii probíhaly. A teprve po zvolení vlády Nové Labour se Arthur Andersen směl opět účastnit jednání o vládních zakázkách, " píše autor. Peter Oborne pak uvádí řadu příkladů nejrůznějších personálních styků mezi pracovníky firmy Arthur Andersen a některými předními členy Nové Labour. "Teflonový Tony Blair, narozdíl od George Bushe, až dosud unikl kontaminaci spadem z krachu firmy Enron. Ale jeho imunita nemusí být věčná," uzavírá Spectator.
Týdeník New Statesman přináší dlouhý kritický úvodník o různých dopadech války v Afghánistánu a o americkém zacházení se zadržovanými příslušníky organizace Al-Káida. "Pokračující americké bombardování a to, jak Američané zacházejí se zajatci je dalším důkazem toho, že od jedenáctého září Spojené státy upustily od všech ambicí na to, že jsou obhájcem lidských práv a zdrojem morální autority a že se rozhodly spoléhat se jen na hrubou sílu, aby svou vůli vnutily světu. Ale jako obvykle kritika britské vlády na adresu Spojených států je v nejlepším případě ztlumená," uzavírá New Statesman. Britské týdeníky:
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Zpět nahoru | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||