Britské týdeníky

Sobota 2. února 2002

předcházející

Tři otázky pro George Bushe

Týdeník Economist zpochybňuje současnou americkou politiku na Blízkém východě. Lze prý pochopit Bushovo zklámání z Jásira Arafata, který buď nedokáže nebo nechce kontrolovat násilníky ve vlastním táboře.

Prezident Bush by si ale měl položit tři otázky, radí Economist. "Jsou vlci, kterým chce Bush Arafata předhodit - tedy jestřábové v izraelském kabinetu - motivováni snahou po politickém řešení nebo jim jde jenom o zvrat situace?

Znamenalo by Arafatovo zmizení méně nebo více násilí?

A do třetice: jaká asi bude reakce arabského světa, když se Spojené státy dostanou do podezření, že Izraeli pomáhají ničit palestinskou entitu?

Izolace, do které se Arafát dostal, už těžko může být větší. Sedí ve svém úřadu v Ramalláhu obklíčen izraelskými tanky, Američané se s ním odmítají bavit, a na palestinské prosby o zprostředkování odpovídají Šaronovou mantrou, že nejdřív musí skončit palestinské násilnosti.

Economist se rozhlíží po palestinské politické scéně, nevidí ale nikoho, kdo by měl alespoň vzdáleně Arafatovu autoritu. Tento špatný vládce a ještě horší vyjednavač je přese všechny své slabiny jediný, kdo má vůbec šanci přesvědčit Palestince, aby dělali něco, do čeho se jim nechce.

Arabské vlády zatím na Arafatovo volání o pomoc mlčely. Hlavně vládu v Káhiře rozzlobili palestinští pašeráci zbraní, které Izraelci miunlý měsíc nachytali v Rudém moři. Jenže s tím, jak roste přímá americká podpora Washingtonu vládě v Izraeli, propadají arabské vlády nervozitě. Doma totiž čelí stále rostoucím protiamerickým náladám.

Například podle svodky saúdskoarabské tajné služby, kterou přetiskly New York Times, sympatizovalo s bin Ládinem loni v říjnu 95 procent Saúdů ve věku 25 až 41 let. Zdá se prostě, uzavírá Economist, že Blízký východ se může ocitnout v plamenech, pokud se Američané do konfliktu nevloží s mnohem větší razancí a nestranností.

Labouristická politika vůči Ulsteru

Zatímco středopravý Economist tentokrát lehce kritizuje Washington, levicový New Statesman si - také trochu neobykle - bere na mušku vlastní labouristickou vládu a vůbec celou strategii britské levice vůči svým domácím teroristům v Severním Irsku.

Severní Irsko je na první pohled jednoznačným úspěchem Blairovy vlády. Ta přesvědčila protestantskou většinu, aby se podělila o moc s katolickou menšinou, stovky vězňů Irské republikánské armády byly propuštěny z vězení a těm v ilegalitě byla nabídnuta amnestie.

IRA zase slíbila pozastavit násilí a akceptovala, i příslušnost Severního Irska k Velké Británii tak dlouho, dokud si to bude přát většina, vypočítává New Statesman to, co se podařilo v mírovém procesu.

V Severním Irsku, kterého se přestali bát investoři, z něj profituje střední třída. Trpí ale dělnická třída ve městech, nadále vystavena násilí polovojenských skupin. Od roku 1998 zastřelili jejich aktivisté skoro 1OO lidí, jenom jeden ze střelců byl ale pravomocně odsouzen.

Britská vláda, která se připojila k americké v takzvané válce proti terorismu, která stála tisíce afghánksých životů. Ale na svém vlastním teritoriu, v Severním Irsku, denně s nějakými teroristy vyjednává. Můžou to být teroristé, kteří tak jako politici ze Sinn Fein, částečně změnili způsoby, a počet jejich obětí nejde do tisíců, ale do desítek, připouští New Statesman. Jenže ve své podstatě se teroristé neliší

To, že poslancům za Sinn Fein byl umožněn přístup do parlamentu, je víc než symbol. Je to poselství, že terorismus se vyplácí. Už si ho všímají mladí protestanté v Ulsteru, kteří houfně směřují pod vlajky polovojenských skupin. New Statesman doufá, že si nevšimnou další skupiny, které si také mohou připadat rozhořčené - jako třeba mladí Muslimové.

Republikáni před královskou oslavou

Týdeník Spectator věnuje svůj úvodník nadcházejícím oslavám 50. výročí nástupu britské královny Alžběty II. na trůn. Poukazuje na snahy republikánů výročí a jeho oslavy zlehčovat a píše, že je dobré, že antimonarchisté už měli možnost své pocity vyjádřit, protože je nebezpečí, že oslavy budou velkým úspěchem.

Autor úvodníku ve Spectatoru dále píše, že je nesmyslem tvrdit, že od posledních, velmi úspěšných oslav pětadvacátého výročí panování Alžběty II. v roce 1977 vzniklo v Británii významné republikánské hnutí. Prohlašuje, že úpadek oblíbenosti krílovské rodiny není ničím ve srovnání s kolapsem úcty k voleným představitelům a úvodník končí slovy:

"Největším fiaskem nebude karneval letos v červnu, tím už byl karneval pořádaný v červnu před rokem. Nejnižší volební účast v moderní historii a apatie s níž se kandidáti setkávali při volební agitaci byly sotva projevy důvěry ve volenou hlavu státu. I když musíme být vděčni za to, že žijeme v demokracii, nikoho by nemělo překvapit, jestli se letos v létě masy Britů rozhodnou oslavovat úctyhodnou sedmdesátnici, která je symbolem stability Spojeného království.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator