Britské týdeníky

Sobota 16. února 2002

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Evropský cukr a americký bič

Britské týdeníky byly tentokrát plné středoasijských témat. Economist v úvodníku přemýšlí, jakou taktiku by měl Západ zvolit vůči islámskému režimu v Íránu.

Evropa a Amerika mají podle týdeníku stejné cíle. Chtějí, aby Irán přestal dělat potíže v už tak neklidném koutu světa a aby dodržoval smlouvy o kontrole zbraní. Ke stejnému cíli ale směřují různými cestami. Evropané, ne úplně prosti vlastních zájmů, chtějí s Iránem vést rozhovor a obchodovat. Amerika zase sází na hospodářské a diplomatické sankce. "Zatím neexistuje žádný jasný důkaz o tom, která z obou taktik je lepší," soudí Economist.

Řada vnitropolitických vítězství reformního křídla kolem prezidenta Chatámího ale dává za pravdu spíš evropskému cukru než americkému biči. Režim už například neorganizuje úkladné vraždy exilových předáků v západních městech, přestal vybízet k zabití Salmana Rushdieho, nevyvolává už nepokoje mezi šítskými muslimy v Pákistánu, Saúdské Arábii nebo Bahrajnu.

"Jenže ať už se iránská zahraniční politika pod Chatámím jakkolik zlepšila, Irán je pořád ve dvojím podezření," připomíná Economist. "Za prvé, že podporuje terorismus. Za druhé, že nepřestal tajně vyvíjet zbraně hromadného ničení."

Co je tedy lepší, vrací se týdeník ke své počáteční otázce: americký bič, nebo evropský cukr? Pravděpodobně kombinace obého. Jsou pro to ale nutné dvě podmínky.

"Za prvé, Spojené státy a Evropa navzájem akceptují svoje role. A za druhé, Američané, kteří rozhodují o tom, jak dlouho sankce potrvají, musejí s toutu mocnou kartou umět hrát. Konec sankcí na obzoru - to by pro reformní křídlo kolem prezidenta Chatámího byla nesmírná posila," uzavírá Economist.

Váhání Američanů před Tora Borou

Kritiky nezůstaly Spojené státy ušetřeny ani od Spectatoru. Jak se ale na konzervativní magazín sluší, jeho výtky směřují z opačného konce.

Časopis soudí, že bin Ládin už dávno mohl bát. "Nebýt americké váhavosti při dobývaní jeskynního komplexu Tora Bora v Afghánistánu, mohli už spojenci Usámu bin Ládina mít mrtvého nebo živého. Příslušníci britské speciální jednotky SAS vylíčili autorovi, jak probíhala bitva o proslulý jeskynní labyrint," soudí týdeník.

Ke konci bitvy byla prý SAS přesvědčena, že ví, ve které části Tora Bory bin Ládin je. Její členové ale nemohli provést finální úder - nepřáli si to totiž američtí velitelé akce. Vlastní lidi ze speciální jednotky Delta do akce nepustili, báli se riskovat jejich životy v potyčce, při které šlo o krk, a Britům nechtěli přepustit případnou slávu. Místo toho si dlouhé hodiny lámali hlavu, doufali, že nebezpečnou práci za ně odvede Severní aliance, a bin Ládin mezitím utekl ze smyčky.

"Nikdy v dějinách neměl žádný stát takovou vojenskou sílu, jakou dnes mají Spojené státy," připomíná Spectator. V armádě, která dostává 300 miliard dolarů ročně, ale nakonec byli všichni paralyzovaní představou, že by vojáci určení k boji měli bojovat. A protože na řadě je Irák, americký ministr obrany Rumsfeld by si měl položit otázku: jsou generálové, kteří váhali před Tora Borou, těmi správnými muži, kteří by měli řídit invazi do Iráku?

Spectator doporučuje řídit se jednoduchou zásadou, kterou vyznával bývalý šéf britského generálního štábu Charles Guthrie. Generálové, kteří povyšují v míru, se nehodí do války. Donald Rumsfeld má nejvyšší čas poslat do důchodu pěknou řádku svojich generálů s vietnamským syndromem a nahradit je válečníky. Konec konců, tvrdí Spectator, co nevidět bude muset válčit.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator