Britské týdeníky

Sobota 16. března 2002

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Správný postoj Tonyho Blaira

Pravicový Spectator ve svém posledním čísle vytáhl do boje s antiamerikanisty. Jak se ale zdá, v Evropě už zase nad strachem z teroristů začíná převážovat nechuť k údajně neomezené americké síle.

V Evropě jediný Blair pochopil, že kdyby teroristé srovnali se zemí Picadilly Circus nebo Montmartre, Británie a Francie by nemohly vyrazit do protiútoku v americkém stylu, dokud by Amerika neusoudila, že to je útok i na ni. Proto se Blair okamžitě postavil na americkou stranu a proto ji nemůže opustit ani teď, když se muška přesouvá na Irák.

Nalézáme se v bodu zlomu, soudí Spectator. Blairova vláda je rozpolcená, jeho strana krok od vzpoury, země se zmítá v nejistotě a partneři v Evropské unii jsou zděšeni. Čím víc se blíží válka proti Iráku, tím izolovanější se Blair cítí.

Musí se teď postavit rostoucím protiamerickým - a v menší míře i protiizraelským - předsudkům mezi svými krajany. A konzervativci, kteří nenávidí už pouhé pomyšlení na to, že by Blair někdy mohl mít pravdu, zase musejí sebrat odvahu a Blaira protentokrát podpořit, končí Spectator.

Pokrytectví Západu

Zleva zase týdeník New Statesman zaútočil na pokrytectví Západu. Když Robert Mugabe vyhnal volební pozorovatele Evropské unie ze Zimbabwe, psalo se o tom s podobným rozhořčením, jako kdyby se někdo pokusil znásilnit Matku Terezu.

Autor, který v Oxfordu přednáší moderní dějiny, ale radí k větší zdrženlivosti. Po roce 1990 byl jako pozorovatel u více než 70 voleb, většinou v postkomunistickém světě, a zjistil, že - volně řečeno se Stalinem - nezáleží na tom, kdo volí, ale kdo pozoruje. Západ tenkrát prostřednictvím svých volebních pozorovatelů oslavoval takzvané nové demokracie, a to bez ohledu na nějaké zákonné přehmaty.

"Když mě místní úředník při volbách v Azerbajdžánu - bylo to v devadesátém třetím roce - zapsal do seznamu voličů a hned za mne odvolil, vysvětlil mi, že prý celý svět si přeje, aby vyhrál Gejdar Alijev. Tenkrát mi došlo, jak jsem byl se svým protestem naivní a jak byl naopak jeho odhad uvažování západní diplomacie přesný. Podvody při volbách, malé nebo velké, byly O.K., hlavně že potvrdily u moci naše nové přátele," píše v týdeníku New Statesman.

Od druhé půle devadesátých let už se Západ nespokojuje s blahovolným přihlížením k volebním úspěchům svých spojenců. Hraje místo toho aktivistickou roli a začal šlapat na paty těm, kteří mu přerostli přes hlavu a zapomněli, že mají být vděční.

"Slovákům už bylo jasně řečeno: Pokud chcete do Evropské unie a do Aliance, nesmíte volit Mečiara, i když Mečiar v devadesátém osmém po prohraných volbách odstoupil a ukázal tak větší smysl pro demokracii, než různí favorité Západu dál na východ, kteří se u moci drží bez ohledu na vůli voličů," uštěpačně poznamenává New Statesman.

Holandský recept na nezaměstnanost

Úvodník Economistu promlouval k šéfům vlád v Evropské unii, kteří se o tomto víkendu sešli v Barceloně.

Dlouhá léta se jim vštěpovalo do hlavy, že musejí předělat svůj trh práce podle amerického vzoru. Každý ví, že v Evropě je v průměru vysoká nezaměstnanost. Jen málokdo si ale uvědomuje, že většina členů evropské patnáctky má menší nezaměstnanost než Spojené státy - například Británie, Nizozemí nebo Švédsko. Jsou to kontinentální obři - Německo, Francie a Itálie - kde nezaměstnanost, zhruba devítiprocentní, výrazně převyšuje americkou úroveň.

Na britském příkladu je vidět, že nezaměstnanost lze stlačit uvolněním restrikcí na trhu práce i při zachování mohutnějšího sociálního státu, než jaký zná Amerika. Hodně Evropanů se ale kroutí při pohledu na to, jak se v Británii rozevírají mzdové nůžky. Holandský model by jim mohl vyhovovat víc.

V Nizozemí je dnes jen dvouprocentní nezaměstnanost. Stačilo k tomu málo: dohodnout se s odbory, aby se začaly krotit ve svých nárocích. Vláda na oplátku zredukovala srážky na sociální pojištění a firmy vytvořily víc míst.

Holandský model není ani dokonalý, ani bezbolestný. Žádá si tuhé platové odříkání, garantuje jen nízkou podporu v nezaměstnanosti. Přesto ale ostatním evropským vládám ukazuje cestu: s nezaměstnaností se bojovat dá a nemusíte přitom otrocky napodobovat Ameriku, uzavírá Economist.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator