| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Připravil Ivan Kytka
Pokud se teď Dánove strachují, že Unie zničí jejich sociální stát, pokud Francouzům vadí, že v zemích patnáctky nikdo nemluví francouzsky a pokud Němcům vadí, že jim Brusel chce radit, jak má vypadat jejich průmyslová politika, pak je to pro britské euroskeptiky důvod k radosti a k tomu, aby se k nim připojili. Spectator pak poznamenává, že do křížku s Evropskou unií se teď dostal právě německý kancléř Gerhard Schröder. Britský týdeník sarkasticky poznamenává, že Schroeder je nejdůležitějším členem evropského klubu a nějaký jeho sekretář, nějaký italský trouba jménem Prodi, se mu snaží radit, jak má řídit Německo. V další části článku pak Spectator konstatuje, že kancléře Schrödera a Margaret Thatcherovou leccos spojuje: oba jsou zastánci Evropské unie, pokud dělá to, co chtějí. Thatcherová například prosadila do společné legislativy volný obchod - jenže právě to je princip, který dnes Schröderovi vadí. Brání se totiž tomu, aby v rámci jednotné evropské legislativy mohly i cizí firmy přebírat vlastnictví velkých německých podniků. Schröder totiž kdysi seděl ve vedení Volkswagenu a nemůže se smířit s tím, že by se právě tato automobilka mohla jednou stát kořiští konkurence. Tak totiž v Německu funguje kapitalismus - Němcům záleží na národním vlastnictví velkých podniků mnohem více než Britům, píše Spectator a dodává: bylo by absurdní vnucovat dogma svobodného trhu zemi, která se vyvíjela v úplných jiných historických tradicích. A pokud se pan Schröder staví proti evropské legislativě zakotvující společný trh a pokud to považuje za nebezpečné rozšíření pravomocí Bruselu, proti kterým právě Spectator kdysi varoval, měli by mu prý dát britší euroskeptici za pravdu. Jak se bankrotuje v Evropě a USA
Krach firmy v Evropě je na rozdíl od Spojených států spjat s morálním selháním a v některých evropských zemích za něj dokonce nesou osobní odpovědnost výkonní ředitelé firem. Což samozřejmě zvyšuje tresty za nezdar v byznyse a to zase odrazuje podnikatele od toho, aby více riskovali. A za druhé: krachující firma, která podniká po celé Evropské unii, se musí vyrovnat s patnácti různými zákony o bankrotu v patnácti členských zemích, jejichž soudy a nucení správci mohou přijímat rozporuplná a někdy navzájem protichůdná opatření. "Proč tedy nepřijmout v Evropě obdoby zmínění americké jedenácté kapitoly?"ptá se Economist a sám si na otázku odpovídá: Protože evropští politikové instinkitvně amerikým zákonům nedůvěřují a speciálně kapitolu 11 považují za podivný azyl, který slouží k ochraně ekonomicky chorých firem. Navíc vedoucí pracovníci firem zůstávají v Americe po dlouhou dobu ve svých funkcích, zatímco akcionáři odcházejí naopka s prázdnou. Evropa se v současné době naopak krutě mstí na těch, kteří zradí zájmy finančních ručitelů a nechají firmy zbankrotovat. Je to možná spravedlivý přístup, ale jde o špatný způsob, jak budovat hodnoty a vytvářet pro firmy opravdu společný trh. Nezdar, stejně jako úspěch totiž si totiž žádá od Evropy společný přístup. ve svém posledním čísle vytáhl do boje s antiamerikanisty. Jak se ale zdá, v Evropě už zase nad strachem z teroristů začíná převážovat nechuť k údajně neomezené americké síle.
Britské týdeníky: |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Zpět nahoru | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||