Britské týdeníky

Sobota 13. dubna 2002

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Blízkovýchodní pokrytectví

Týdeník Spectator věnuje svůj úvodník izraelsko-palestinskému konfliktu a začíná kritikou západní politiky. To, jak Západ odsuzuje izraelské akce na Západním břehu Jordánu, je neadekvátní a pokrytecké zároveň.

"Když izraelský voják zabije jednoho Palestince, je z toho daleko větší pozdvižení než když nějaký arabský diktátor zabije sto svých vlastních lidí," píše týdeník. Jinými slovy: na Izraelce se uplatňují jiná, nekonečně náročnější měřítka než na jeho arabské sousedy. Ti, kdo takhle od boku odsuzují Izrael, jsou tudíž ve skutečnosti protiarabští rasisté.

Události podle Spectatoru jasně ukázaly, že Jásir Arafat nikdy vážně nepomýšlel na to, jak zastavit vlnu sebevražedných útoků v Izraeli. "On, vládce policejního státečku, tvrdil, že na to nemá prostředky. Existuje ale spousta důkazů, že on a jeho stoupenci atentátníky trénovali, platili, dodávali jim zbraně a kuráž," uvádí týdeník.

"Izraelci během svého tažení na Západní břeh odhalili rozsáhlé sklady zbraní a výbušnin. Arafatovi, který tvrdí, že nevěděl a že nemohl, se prostě nedá věřit. Jistě, izraelská odveta přinesla mnoha nevinným lidem strádání," připouští konzervativní magazín.

Jenže, jakkoliv politováníhodná je smrt každého malého dítěte, které po izraelských vojácích háže kameny, jednomu to nedá a musí se ptát: Co to je za lidi, kteří svoje děti nechají v takové situaci jít a házet kameny? Izrael jedná v sebeobraně - a srovnávat Izraelce s nacisty, jak je teď běžné v celém světě, je obzvláště odporné.

I kdyby totiž Izraelci prováděli úplně chybnou politiku, palestinské oběti se ani vzdáleně nedají porovnat s tím, co se kdysi stalo v Německu a ve východní Evropě. Palestinští předáci důsledně používají vlastní národ jako rukojmí svých vlastních politických ambicí. Arafat vyznává podle Spectatoru stejnou zásadu jako kdysi Lenin: Čím hůře, tím lépe.

"Západ odsuzuje Izrael, ale Araby tím neuklidní. Ti totiž věří, že Izrael by udělal všechno, co mu Amerika řekne. Kritika Izraele tak dosáhne jediné věci: povzbudí teroristy a dodá jim morální ospravedlnění pro další útoky," varuje Spectator.

Odškodnění za otrockou práci

Economist zase zpochybňuje moralizování jiného druhu. Newyorský právník Ed Fagan už podal nebo podá hromadné žaloby na 60 firem, které v 19. století vydělávaly na otrocké práci černochů. Právní argumentace žaloby je přimejmenším kostrbatá, jak ale tvrdí úvodník, žalobci doufají, že nedostatky v žalobě dorovná politický tlak.

Cílem je zřídit z peněz firem a americké federální vlády odškodňovací fond pro oběti a jejich právníky. A vzhledem k tomu, že firmy se za každou cenu chtějí vyhnout trapnostem, že Američané mají při vzpomínce na otroctví výčitky svědomí a že černí Američané jsou relativně chudí, mají žalobci šanci, že něco dostanou.

Hodně lidí si řekne: co je na tom špatného? Nedávno přece i německá vláda odškodnila nuceně nasazené, ktečí museli otročit pro nacisty za druhé světové války. Jenže odškodňovat za otroctví v Americe, to je daleko složitější. Hodně žalovaných firem se za půldruhého století změnilo podle Economistu k nepoznání.

A pokud jde o peníze, které by z kapes daňových poplatníků měla dodat americká vláda - předkové mnoha bílých Američanů přece bojovali pod vlajkou Severu proti Jihu a proti otroctví. Předci mnoha černochů se navíc do Spojených států dostali až po zrušení otroctví v roce 1863.

A měl by Američan, který má mezi předky jenom jednoho otroka, dostat stejné odškodnění jako ten, který jich má deset? Je snad na tom moderní Afroameričan hůř než potomek těch, kteří zůstali v Africe, ptá se dál Economist.

Týdeník připomíná to, co už v jiné souvislosti dávno navrhoval - aby se státy neomlouvaly za zločiny spácháné v době, kterou už nepamatuje ani ten nejdéle žijící současník, tedy zhruba zločiny starší než sto let. To samé, vyvozuje týdeník, musí platit i pro restituční nároky.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator