Britské týdeníky

Sobota 20. dubna 2002

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Je Francie výjimečná?

Ve Francii se o víkendu konalo první kolo prezidenských voleb a jeho hlavním rysem, alespoň podle úvodníku Economistu, je apatie.

Dobrých čtyřicet procent voličů se chystá hlasovat pro některého z podivínských kandidátů - komunistů, xenofobů a několika nanicovatých populistů. Proč tihle voliči přehlížejí jediné dva vážné kandidáty - premiéra Jospin a prezident Chiraca?

Francie je přece jednou z nejbohatších zemí světa. Posledních pět let rostla její ekonomika hrdým tempem 2,8 procenta ročně, o fous rychleji než v Británii, o poznání rychleji než v Německu nebo v Itálii. Nezaměstnanost o čtvrtinu spadla, i když je pořád na vysokých devíti procentech. Trochu se zmenšily i daně. Francouzské vlaky, silnice a nemocnice bezpochyby patří k těm nejlepším. Člověk by řekl, že na tom Chirac i Jospin vytěží víc.

Jak to, že se nic takového nekoná? diví se Economist. Podle něj si ovšem za to mohou oba pánové zčásti sami. I když se ve Francii za vlády socialisty Jospina privatizovalo víc, než v celé její předchozí historii, Jospin místo, aby mluvil o privatizaci, prý jenom "otevřel státní firmy kapitálu."

Ne že by se Chirac, když přijde řeč na volný trh, odvázal víc. Francouzi prostě pořád věří na francouzskou výjimku a mezera mezi řečmi o výjimečnosti a kapitalistickou, takzvaně anglosaskou realitou, dál narůstá.

Hodně Francouzů dá v prvním kole prezidentských voleb s klidným srdcem hlas nějakému kandidátovi bez šancí, který na tyto city může hrát a nijak se při tom neomezovat, píše Economist.

Berlusconi neprávem v masce ďábla

Spectator hájí italského premiéra Silvia Berlusconiho, který v úterý čelil generální stávce. Berlusconi je podle listu obětí nejnepoctivější kampaně v historii moderní politiky. Italská levice, která od konce války ovládá veřejnou diskusi v zemi, nasadila Berlusconimu masku ďábla.

Berlusconi chce předělat pracovní legislativu. Takzvaný článek 18 v podstatě zaměstnavatelům znemožňuje vyhodit jakéhokoliv svého zaměstnance.

Každý zaměstnavatel si tudíž pořádně rozmyslí, než někoho přijme. Černá ekonomika, ve které zaměstnanec nemá smlouvu a žádná práva, tvoří čtvrtinu italského HDP. A jenom blázen si může myslet, že článek 18 léčí nezaměstnanost. Naopak ji způsobuje.

Ve skutečnosti ale stávkujícím o takovou trivialitu vůbec nešlo. Byl to - zatím největší - pokus levice připravit Berlusconiho o moc na náměstí, když už je v parlamentu tak slabá. Tato posedlá kampaň se už přenesla za hranice Itálie, tvrdí Spectator.

Francouzský Le Monde píše, že Berlusconi rovná se kolaps demokracie, v britském Observeru zase Nick Cohen tvrdí, že v Berlusconiho vládě sedí strana plná nefalšovaných fašistů.

Možná by Nicka překvapilo, píše autor Spectatoru, kdyby věděl, že odbory UGL, které mají blízko k oné straně, Národní alianci, teď stávkovaly proti Berlusconimu. Fašisté, falšovaní i ti nefalšovaní, jsou velcí machři přes odbory a práva zaměstnanců. Proto se také tolik fašistů na konci druhé světové války přerodilo v komunisty.

Že by ale fašistou byl sám Berlusconi, je dost absurdní představa. Je to zarytý liberál, neshlíží se v Mussollinim, ale v Thatcherové. Její fotografii má dokonce na stole ve své pracovně.

I levičáci podle Spectatoru tuší, že nálepka fašisty by na Berlusconim nedržela. Předhazují mu tedy hlavně to, že vlastní tři ze sedmi italských televizních kanálů a že teď, ve funkci předsedy vlády, ovládl i státní televizi. Bože, co na to říct?

Každý, kdo se v Itálii dívá na televizi, vám potvrdí, že všechny tři státní kanály ovládá levice. Poznáte to jak z jejich neumětelství - neuplyne totiž jedna zpravodajská relace, ve které by moderátorovi nevypadlo spojení s reportérem v terénu - tak z jejich zaujatosti - každá malá protivládní demonstrace na státním kanále vypadá jako pád Berlínské zdi.

A pokud jde o údajné premiérovo korupčnictví - až na jednu výjimku byl zatím Berlusconi zproštěn všech obvinění. Nemělo by se zapomínat, že Itálie je země korupcí prolezlá.

Například Giuliano Amato, Berlusconiho předchůdce v premiérském křesle a dnes jedna z vůdčích postav levicové koalice Olivovník, dělal po většinu devadesátých let pokladníka v té nejzkorumpovanější partaji - u socialistů.

Italové jsou zkazkami o Berlusconiho hříších krmeni léta a vědí o tom víc, než zahraniční novináři. Loni v květnu, uzavírá Spectator, dali Berlusconimu ve volbách takovou většinu, o jaké se žádnému jinému premiérovi v poválečné Itálii ani nesnilo.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator