Britské týdeníky

Sobota 18. května 2002

předcházející

Připravil Daniel Kaiser

Rusové, je to na vás

Ruský prezident Vladimír Putin v posledních dnech několikrát zabodoval na mezinárodní scéně a řekl si tak o úvodník v týdeníku Economist.

Příští týden přivítá prezident Putin George Bushe. Středobodem summitu bude první rusko-americká smlouva o kontrole zbraní podepsaná v posledních deseti letech. Pak ruští lídři spolu s lídry Severoatlantické aliance uvedou v život novou radu vzájemné spolupráce.

To, co by ještě před rokem vypadalo jako průlom v nevábných vztazích Ruska a Západu, teď ale může být jen začátek daleko mohutnějšího historického procesu. Ten začal už před 11. zářím, teroristický útok na Ameriku ho ale výrazně urychlil. Putin se cílevědomě snaží skončit s ruským sebeodcizením a místo toho se po boku Ameriky a Evropy zapojit do orchestru vyspělých demokracií.

Economist na podporu svého tvrzení snáší několik důkazů. Ani americké vypovězení smlouvy o protibalistických raketách ABM, ani američtí vojáci ve Střední Asii, ani američtí vojenští poradci v Gruzii, nic z toho nevyvolalo obávaný ruský hněv. Místo toho se Putin s Američany dělí o zpravodajské poznatky.

Existují samozřejmě i důvody ke skepsi. Putin svým způsobem dělá z nouze ctnost. Dohodu o omezení jaderných raket potřebuje víc než Bush, protože Rusko nemá na to, aby si udrželo kontrolu nad svým rozsáhlým arzenálem.

Odpor proti chystanému rozšíření NATO a boj za smlouvu ABM zase Putin odpískal asi i proto, že neviděl moc šancí, jak tyhle bitvy vyhrát. A pravděpodobně byl šťastný, když viděl, jak Američani drtí Taliban, protože ruská armáda by to nezvládla.

Podle Economistu je ale Putin víc než jen manažerem ruského úpadku. Ví, že v 21. století se nebude mezinárodní pozice měřit počtem jaderných hlavic, ale tempem hospodářského růstu. Jeho strategickým cílem je dovést Rusko do Světové obchodní organizace. V Americe a Evropě sídlí firmy a burzy, které Rusko bude potřebovat k financování svého ekonomického znovuoživení.

"Putin má velkou šanci udělat z Ruska ekonomicky zdatnou zemi. Ne už supervelmoc, ale jednu z řady mocností. Záleží jen na Rusích samotných, jestli se připojí k západním demokraciím," optimisticky uzavírá Economist.

Nemocní demokraté

Podle Spectatoru na tom ovšem demokracie na Západě není moc dobře. Na první pohled sice myšlenka demokracie kráčí nezadržitelně vpřed.

Před padesáti lety existovalo ve světě 22 demokratických režimů, zatímco dnes jich je při jisté velkorysosti v posuzování 121. A přece se dnes obecně soudí, že demokracie, tak jak je praktikovaná v Británii a dalších západních zemích, je nemocná.

Lidé svými politiky čím dál víc opovrhují. Čím dál míň se obtěžují k volbám. Radši by se dívali na televizi, ve které je co nejmíň politiky, a například BBC tím svádějí k pádu do stále hlubší plytkosti. Když už jdou volit, přitahují je takové typy jako Jean-Marie Le Pen nebo Pim Fortuyn.

Na této deziluzi z politiky by ještě nemuselo být nic špatného, kdyby mainstreamoví politici nepoužívali svoji takzvanou demokratickou legitimaci k tomu, aby nás čím dál víc zdaňovali, přerozdělovali a svazovali zákony. V roce 1900 byla Británie nejmocnějším státem na světě, ale běžné pásmo daně z příjmu bylo 3,3 procent.

Proč si dnes, kdy politici přerozdělují kolem 40 procent hrubého národního produktu, o nich čím dál víc lidí myslí, že jsou nedůležití a zbyteční? Protože vůbec nežijeme v demokracii. Od nepaměti žijeme v oligarchii. Jediný pokrok spočívá v tom, že dnes je to oligarchie volená.

Problém je v tom, že oligarchie ztrácí kontrolu. Musí se dělit o moc s nevolenými institucemi: se soudci, médii, Evropskou unií a Cherie Blairovou. Krom toho se naše volená oligarchie zdá být voličům příliš vzdálená.

Je absurdní, když je Tony Blair osobně odpovědný za každého pacienta v centralizovaném zdravotnictví, nebo když ředitel školy, který chce přidat svému podřízenému, ho musí nechat vyplnit 26stránkový formulář.

"Dejte policejnímu náčelníkovi možnost vyhodit ze svého sboru simulanta. Jestli veřejné služby potřebují regulaci, ať je regulují místní a volení politici. V ideálním světě by panovala anarchie. Když už ale musíme být ovládáni, ať nám vládnou lidé, které známe, kterým můžeme vystavit účet a které můžeme vykopnout. Jestli nemá být demokracie odsouzena k záhubě, musí se lidem vrátit šance rozhodovat," končí Spectator.

Britské týdeníky:
Economist
Spectator