Tak pravil Zeman

Ondřej Štindl

Miloš Zeman se v rozhovoru snaží dokázat, že slova, která vyřkl na adresu sudetských Němců nevycházejí z představy kolektivní viny, opakovaně vyjadřuje úctu těm československým Němcům, kteří se dokázali nacismu postavit.

"Neexistuje kolektivní vina, ať už jde o Čechy nebo o Němce, řekl Zeman. V rámci vysvětlování svého postoje se pak předseda vlády dotkl i otázek jaksi hlubších než jsou oprávněnost, momentální platnost či vyhaslost Benešových dekretů nebo kontext událostí let druhé světové války a těsně po ní.

Jsa dotázán na svůj názor na ty sudetské Němce, kteří byli třeba proti nacismu, ale aktivně proti němu nevystoupili, odpověděl: "Mnozí nacisty podporovali. Mnozí byli potají proti nacistům. Jak se to ale dá zjistit? Dělící linie v zásadě probíhá mezi zbabělostí a odvahou. Můj názor je ten, že mezi tím není nic." Konec citátu.

Jsou to slova jistě velmi znělá jako by přichystaná k otištění v nějakém výboru citátů velkých státníků. Při bližším prozkoumání v nich ale spíš lze vidět odrazový můstek k dalším otázkám než nějakou odpověď. Ze Zemanových slov se dá dovodit, že ti sudetští Němci, kteří byli potají proti Hitlerovi, ale nic proti němu neudělali, se provinili.

Takové vidění ale spíš odpovídá právě tomu pojetí kolektivní viny, o níž Zeman ve zbytku rozhovoru tvrdí, že není jejím stoupencem. Předseda vlády přinejmenším vychází z presumpce viny. Pokud někdo není schopen prokázat, že se choval odvážně, je vinen zbabělostí.

Jeho osobní postoje - vztah k nacismu - se dají jen těžko zjistit. Vina se tedy předpokládá u toho sudetského Němce, který není schopen prokázat nevinu, což pojetí kolektivní viny víceméně přesně odpovídá. Logika západní justice je totiž opačná, předpokládá se nevina a dokazuje se vina.

Je jistě možné vést debatu o tom, zda podobný postup byl vzhledem k válečné zkušenosti a poválečnému zmatku ospravedlnitelný nebo alespoň pochopitelný, nemá ale valný smysl namlouvat si, že byl v zásadě jiný než zjevně byl. Zemanova slova získají na pozoruhodnosti tehdy, když si uvědomíme, že je pronesl předseda české vlády, který navíc rád projevuje svou nechuť k, jak říká, primitivnímu antikomunismu.

Jak by se asi stavěl k tomu, kdyby někdo chtěl postupovat vůči českým komunistům třeba ne tak drakonicky ale v duchu stejných principů jaké on hájí ve vztahu k sudetským Němcům? A jak by to bylo s tou hranicí mezi zabělostí a odvahou v tom českém případě? Také by mezi nimi nebylo nic? A pokud ne, tak co z toho vyplývá? Zopakuje předseda vlády svá slova, dotázán na českou minulost v rozhovoru pro český deník?