Vyvolávání duchů

Adam Drda

V České republice čím dál častěji zaznívá myšlenka na odškodnění německých antifašistů, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni z Československa. Naposledy včera ji presentoval sociálně demokratický poslanec Zdeněk Koudelka, který řekl, že odsun antifašistů byl v rozporu s tzv. dekrety prezidenta Beneše. Koudelka se vyslovil také pro to, aby byl antifašistům vrácen majetek i české občanství.

Myšlenka na odškodnění německých antifašistů vyhnaných po válce z Československa se v sociálně demokratických kruzích zjevně ujala. Poslanec Koudelka není totiž zdaleka první, kdo na podobné téma promlouvá, premiér Miloš Zeman se podobně vyslovil na začátku února v rozhovoru pro televizní stanici ARD. Ministr zahraničí Jan Kavan zase sdělil, že se o možnosti odškodnění antifašistů debatuje ve Fondu budoucnosti, a dodal, že takové diskuse vítá, byť jsou pouze "neformální".

Zlí jazykové tvrdí, že politici ČSSD mluví o podobných možnostech proto, že získali příliš silnou protiněmeckou nálepku, což jim škodí třeba ve vztahu k německým soc. dem. partnerům. Budeme-li však předpokládat, že jsou vedeni výhradně dobrými úmysly, nezbyde než se ptát, zda je odškodnění česko-německých bojovníků s nacismem vůbec proveditelné a koneckonců i obhajitelné.

Především je tu otázka, podle jakých kritérií by se posuzovalo, který český Němec byl antifašista. Vypadá to jednoduše: ten, který skončil v koncentračním táboře nebo v jiném vězení, případně bojoval v zahraniční armádě. Ovšem taková kritéria se mohou jevit jako nedostatečná, k rozhodným antifašistům patřila přece spousta německých sociálních demokratů, kteří v koncentráku skončit mohli a také nemuseli - záleželo na okolnostech a na štěstí. Vedle nich existovala řada lidí neorganizovaných nebo orientovaných jiným směrem, kteří svůj antifašismus nemohou doložit - svědci jejich chování už často nežijí a dokumenty o odboji či odporu se z pochopitelných důvodů za války nepořizovaly.

Pak je tu samozřejmě problém přístupu ke komunistům. Komunistické buňky podléhaly instrukcím ze Sovětského svazu, který byl na počátku války Hitlerovým spojencem. Někteří komunisté příkazy respektovali, jiní nikoli, a jejich chování by se tedy muselo posuzovat individuálně.

Část historiků poukazuje také na skutečnost, že sovětská i americká okupační správa přijaly po válce tisíce českých Němců, kteří dostali glejt antifašistů, ale o jejich skutečném chování to nemuselo nic vypovídat: mohli ho dostat pouze proto, že tehdy měli co nabídnout například tajným službám. Řada takových lidí udělala pak kariéru v establishmentu NDR, i když ani ve Spolkové republice či Rakousku to nebylo výjimečné.

Poslanec Zdeněk Koudelka by byl pro, aby se antifašistům vrátilo občanství i zkonfiskovaný majetek. I tento návrh zřejmě narazí na problém. Kdyby se totiž měli takto odškodnit jen žijící antifašisté, týkalo by se to velmi malého počtu lidí, ale co kdyby chtěly své nároky uplatnit jejich děti? Podle všech zvyklostí by na to měly právo, avšak počet žadatelů o odškodnění by mnohonásobně narostl. Byly by na to české úřady vůbec připraveny?

A nakonec zbývá otázka zásadní. Hlavní potíž tzv. Benešových dekretů tkvěla v tom, že Němci - pokud chtěli v Čechách zůstat - museli prokazovat svou nevinu, svůj antifašismus, na což se tehdy ve většině případů nakonec stejně nebral zřetel. V civilizovaném právním systému je to naopak: existuje presumpce neviny, takže se viníkům musí dokázat jejich přečiny. Jinými slovy, český stát by musel nějak zdůvodnit, proč vlastně navazuje na dávno překonanou poválečnou právní logiku, a proč na jednu stranu ústy svého premiéra tvrdí, že dekrety jsou tzv. "vyhaslé" a přitom chce podle nich znovu postupovat.