Jásot hokejového národa

Ondřej Štindl

Pěkný kus lesa už padl na výrobu novinového papíru, popsaného úvahami o úloze hokeje v utváření moderního českého národního povědomí. Zatímco v této oblasti je úloha zmíněného sporu vnímána jako spíš pozitivní, dopad olympijských her na prosperitu českého státu bude nevalný.

Množí se zprávy o nebývalém počtu dovolených, případně pracovních neschopností, k nimž se uchylují početní zástupci fanouškovské obce, aby tak získali šanci dospat hodiny, ztracené při sledování pozdně nočních a časně ranních přímých přenosů. HDP tedy spláče v každém případě, existuje však naděje že alespoň "hokejový národ" bude jásat.

Národohospodářské škody snad vyváží to, že olympiáda poskytne veřejnosti velmi populární formou lekci ze zpozdilosti europocentrismu. Bude totiž ilustrovat, že události pro život národa rozhodující se mohou dít v místech Česku natolik vzdálených, že tam teprve vstávají do práce, když tuzemec má už pomalu padla.

Ostatně nebude to poprvé, přenosy z Nagana šly díky časovému posunu rovněž v nesmyslných hodinách. Během nadcházejícího fotbalového šampionátu v Koreji to nebude jinak. Tam však české mužstvo nepostoupilo a výsledná národní spánková deprivace proto snad nebude tak fatální.

Leč zpátky k tomu hokejovém vlastenectví. S čím větší intenzitou v minulosti propukalo, o to pohoršenější - jakkoli menšinové odsudky byly na jeho adresu vynášeny. Do chorálu z řetězu utržených ód na zlaté hochy, kteří nezklamali a vsítili, tak pravidelně vnášely jistou disonanci úvahy o tom, zda se tou nejvnitřnější charakteristkou Čechů má skutečně stát to, že na daný povel začnou skákat. O tom, že erupce národního cítění při hokejových turnajích je jenom jakási náhražka za prožitky hlubší a podstatnější.

Koneckonců přijde den, kdy sláva české hokejové reprezentace pohasne. A co potom s národem? Rozpustit ho? Na druhou stranu, pokud má soudobý český společenský život nějaký deficit, hokej za to nemůže. Asi není nic divného nebo nebezpečného na tom, když po významném sportovním úspěchu zaplaví ulice zjančené davy.

Zvláštní to je jen tehdy, když je to jev ve společenském životě izolovaný - jedinečný. Když společně sdílená radost se může dostavit jen při použití nějakého nižšího společného jmenovatele a z trochu fádní roviny běhu věcí čouhá jak ohnutý hřebík.