Další mobilizace, tentokrát češství

Ondřej Štindl

Občanští demokraté komentují zatím velmi mlhavý vládní záměr silnými výrazy. Jejich místopředseda Jan Zahradil na páteční tiskové konferenci v této souvislosti hovořil o šikmé ploše, která může skončit u obligátní "revize výsledků druhé světové války".

Předseda sněmovny a ODS Václav Klaus v rozhovoru pro sobotní vydání Mladé fronty Dnes věc vysvětlil následujícím způsobem: "Já považuji za naprosto nemožné se v této věci patlat, členit, parcelovat, rozhodovat, kdo byl lepší, horší, ještě přijatelný, už nepřijatelný atd. To je cesta, která vede do záhuby, k přiznání, že je třeba s touto věcí něco udělat."

Vynětí sudetských antifašistů z odsunu přitom předpokládaly samy Benešovy dekrety, které vláda a smluvní opozice svorně a vehementně brání. Rozdíl mezi nimi tedy zřejmě tkví v tom, že zatímco sociální demokraté se nebrání, aby sporné dekrety byly po letech a asi spíše symbolicky naplněny, demokraté občanští nehodlají připustit ani to. Ta možnost revize válečných výsledků, o níž představitelé ODS v této souvislosti mluví, je přitom hrozba nad jiné děsivá.

Vždyť co bylo výsledkem druhé světové války? Především porážka nacismu. Výraz "revize výsledků", tedy naznačuje možnost, že by nacismus mohl po skoro šedesáti letech nějakým způsobem zvítězit. Taková představa samozřejmě vyvolá zneklidňující obrazy i v realisticky založené mysli. Zvlášť pokud ji Václav Klaus jako v sobotním interview doplní představou revize vlastnických práv - tedy vyvlastnění dnešních držitelů majetku odsunutých - a změn územního uspořádání - tady má ODS asi na mysli něco na způsob připojení českého pohraničí ke Spolkové republice Německo.

Zdá se, že ODS našla hrozbu, proti níž bude před letošními volbami mobilizovat. Děsit voličstvo opětovným nástupem socialismu jako před čtyřmi lety už není možné - přinejmenším kvůli existenci opoziční smlouvy, Evropská unie se pro roli úhlavního strašáka také nehodí - mezi stoupence vstupu patří i většina voličů ODS. Údajný revizionismus ve vztahu k válečným výsledkům předpoklady úspěšného strašáctví naplňuje přímo ideálně.

ODS pracuje s obavami pramenícími v kolektivně sdílených traumatech i předsudcích. Hrozba, kterou vykresluje, je navíc dostatečně mlhavá - neviděné budí většinou větší strach než viděné. Tváří v tvář té hrozbě ODS vykresluje jedinou volbu. Buď vzdor vůči sebemenšímu ústupku, který by třeba ani ústupkem nebyl, nebo - jak říká Václav Klaus - záhuba, která splývá s "přiznáním, že je s touto věcí třeba něco dělat".

Jakoby budoucnost české státnosti a snad i české identity byla neoddělitelně svázána s osudem právních norem, jejichž aktuální použití vylučuje i ODS, a se zásadním odmítnutím představy, že s dávnými chybami je třeba něco dělat. Zdá se tedy, že v očích ODS česká indentita nestojí na zrovna pevných základech. U strany, která se stylizuje do role ochránce moderního češství, to docela překvapuje.