Ticho po olympijských hrách

Michal Růžička

To bylo strachu. Řada českých intelektuálů - v péči o duševní zdraví zdejších lidí - v posledních čtrnácti dnech zaplavila média poněkud únavnými úvahami o tom, že výsledky sportovců už zase jednou nahradí Čechům, Slezanům i Moravanům pocit národní identity, nevyvinuté sebevědomí, či nenaplněné ambice. Sledujte hokej, psali a říkali mnozí, sledujte ty výrony nacionalismu nahrazující fanouškům občanský, politický, profesionální a snad i sexuální život.

Sledovali jsme - a nic z toho se nestalo. Vyřazení českých hokejistů ve čtvrtfinále olympijského turnaje nepřivedlo nikoho do ulic. Národní identita se zdá být zachována v předolympijském stavu a ani dějiny nikoho nenapadlo přepsat. Z většiny novinových komentářů - a co je ještě důležitější - snad ze všech zveřejněných anket mezi obyčejnými lidmi vyplývá, že fanoušci pochopili hokej nikoli jako politikum, nikoli jako národní fetiš, ale jako hru. Hru, která se většině líbila. Hru, kterou tentokrát vyhrál soupeř, což se ale ve hře občas stává.

Těžko hádat, zda se kritičtí duchové varující před tím, aby se výsledky sportovních klání braly příliš vážně, pouze unavili, což jim znemožnilo spatřit, že pranýřují něco, co se letos neobjevilo. Těžko hádat, zda jim schází porozumění pro ty, kdo se baví hrou jiných - anebo, což by bylo nejsmutnější, zda je k mechanickým odsudkům náhodou nepřivedla vlastní neschopnost si hrát. V každém případě: z médii zaznamenané nálady mezi českým lidem je zřejmé, že olympijský hokej - a vlastně olympiáda vůbec - nepřekročily v myslích lidí hranice zábavy.

Tato skutečnost ovšem zřetelně překážela některým komentátorům České televize. Až příliš často se stávalo, že zmizel rozdíl mezi nekritickým fanouškem a sportovním hlasatelem. Až příliš často se stávalo, že si komentátoři chystali hlasivky - spíše než pro diváky - pro zaplněné pražské Staroměstské náměstí. Ztrátu neutrálního nadhledu v olympijské České televizi dobře dokumentují dvě scény:

Scéna první. Po prohraném hokejovém zápase s Ruskem se moderátor nekonečně dlouhé minuty snažil pohřebním hlasem donutit bývalého hokejistu v pražském studiu k pláči, k němuž sám neměl daleko. Hokejista ovšem odpovídal věcně a s nadhledem, což se moderátorovi očividně nelíbilo - a diváky to stálo další minuty plačtivých dotazů na domnělou národní tragédii.

Scéna druhá. Favorit akrobatických skoků na lyžích - Američan - upadl z několikametrové výšky na záda, a z televize se ozývá nekontrolovaný jekot českého komentátora. Sláva! Valenta bude první!

Ale naštěstí se to České televizi nepodařilo. Nevyrobila na olympiádě ani jednoho národního hrdinu, ani jednu národní tragédii. V Čechách je ticho. Jako po hrách, v nichž nešlo o život.