Lynchovo pohravání s divákem

Ondřej Štindl

Doprovázen zvýšeným zájmem publika i kritiky vstoupil do českých kin zatím poslední film Davida Lynche - Mulholland Drive. Jeho tvůrce se v České republice těší pověsti vskutku mimořádné.

David Lynch byl na začátku devadesátých let jedním z mála světových filmařů, kterým se podařilo proniknout do povědomí českého publika a získat v něm výlučný status. Kdyby tehdy někdo systematicky odposlouchával hovory českých filmových fanoušků, dost možná by dospěl k závěru, že Lynch je nejen největší světový režisér, ale snad také režisér jediný. Samo Lynchovo dílo také mělo a má předpoklady, aby bylo skvěle přijímáno právě zde a právě tehdy a dnes. Na druhou stranu se ale dá říci, že příběh vztahu českého diváka a Davida Lynche je sice příběhem velké lásky, méně už však příběhem porozumění.

V nejvíce ceněných filmech Davida Lynche - opomineme-li tichý a elegický snímek Straight Story - se opakuje téma jakési vratkosti toho, co publikum vnímá jako všední realitu. Ta je pro Lynche velmi chatrnou zástěrkou, skrze niž se po libosti prodírá temná síla jakési neartikulované a děsivé pravdy, která je připravená zaútočit všude tam, kde končí úzce vymezený prostor zdánlivé civilizace - pod povrchem záhonu, ve vodovodním odpadu, v lese za katastrem města. Ti, skrz něž se ona síla projevuje, jsou nadáni jakousi děsivou důstojností, narozdíl od lidí, kteří udržují zmíněnou iluzi všednosti. Jejich úsilí zvládat impulsy, které nakonec stejně prolomí obrannou linii působí komicky. A i Lynchovy happy endy mohou působit dojmem zvlášť krutého žertu.

Vizuální styl Lynchových filmů je suverénní a zároveň velmi osobní, rozeznatelný po několika málo záběrech a zvucích, jsou pro něj typické i vysoce stylizované a jaksi zkrásnělé hrůza a násilí, často v extrémní podobě. A v tom možná spočívá část tuzemského Lynchova kultu - jeho filmy jako by skýtaly velmi jednoduchý návod k dosažení velikosti. Stačí dodržovat jistý celkem snadno odpozorovatelný formální postup - poněkud komického vrcholu toto epigonství dosáhlo v českém filmu Válka barev - případně sáhnout po nějakém extrému.

Filmy Davida Lynche přišly do atmosféry hladu po uznání, kombinovaného s jistou nechutí k intelektuálnímu nebo tvůrčímu úsilí, která byla do jisté míry stále je pro část české kulturní obce charakteristická - a to jak mezi těmi kdo tvoří, tak mezi těmi, kdo by měli tvorbu reflektovat. Lynch jako by tomu hladu vycházel vstříc - tvůrcům nabízel snadno napodobitelné finty, těm, kdo baží alespoň po reputaci znalce pak snadné měřítko - čím extrémnější tím lepší.

David Lynch tak byl částí českého publika zároveň adorován i banalizován. Není divu, že snad nejnadšenějšího přijetí se zde dočkaly jeho nejslabší filmy - Twin Peaks: Ohni se mnou pojď a Lost Highway, v nichž režisér jako by jen dával divákům, co od něj chtějí. Lynchova novinka přichází do prostředí přeci jen trochu rozhleděnějšího. Snad v něm už bude silněji rezonovat, to v čem tenhle americký podivín dokáže být skutečně velký.