Lidská práva pod koberec ?

Adam Drda

Hlavní význam zahraničních materiálů, které pravidelně v různých ohledech hodnotí Českou republiku, je bezpochyby v tom, že působí jako korektiv, nutí politiky a úředníky k reakci, nedovolují, aby se některé nepříjemné záležitosti zametly před světem pod koberec. Americká výroční zpráva o stavu lidských práv se v tomto ohledu nijak nevymyká: obsahuje sice nepřesnosti - třeba o počtu Romů na českém území -, ale evidentně není zaujatá - vyznívá spíš věcně, popisuje konkrétní causy a lze z ní vyčíst velkou dávku opatrnosti v hodnocení. Dokument se zabývá různými oblastmi, zmiňme jen pár důležitých.

První je příležitostné policejní násilí. Ministr vnitra Stanislav Gross včera reagoval prohlášením, že policie se násilí nedopouští ani běžně, ani často. Ovšem to také zpráva netvrdí, jen upozorňuje na existenci problému, cituje příklady a vrací se také k předloňskému pražskému zasedání světových finančníků. Gross říká, že tehdy došlo k "ojedinělým excesům", že to byly ve srovnání s chováním demonstrantů "nicotné záležitosti".

Autor těchto řádků na vlastní oči jednu takovou nicotnou záležitost viděl a pohled na policistu, kopajícího do hlavy jakéhosi na zemi ležícího chlapíka, by asi nenechal v klidu ani otrlejší povahu.

Potíž české policie je v tom, že se podobné věci málokdy daří prokázat. Svědků je málo, nejsou bráni vážně a především: donedávna vyšetřovali trestné činy a přestupky policistů zase policisté. Teprve po změně trestního řádu, který platí od 1. ledna 2002 mají při vyšetřování ochránců zákona hrát aktivnější roli nezávislá státní zastupitelství.

Problém ale nekončí: na vyšetřování policistů se významně podílí inspekce ministerstva vnitra a objevují se informace, že v ní i dnes působí lidé, kteří předtím pracovali u policie a po určitém čase na inspekci se k policii zase nezřídka vracejí. Jejich nestrannost je tedy zpochybnitelná a kdyby americká zpráva přispěla k oživení debaty na tato téma, bylo by to jen ku prospěchu věci.

Dokument už tradičně konstatuje neuspokojivou situaci českých Romů a zmiňuje se rovněž o britských kontrolách v Ruzyni. K tomu není moc co dodat, snad jen tolik, že se sice právem věnuje obsáhlá pozornost etnické menšině, ale překvapivě chybí zmínka o obtížích menšin národnostních, ať už jde o třicet osm tisíc českých Němců, o Poláky nebo Slováky. Ti na rozdíl od Romů samozřejmě nejsou v kritické situaci, nicméně platí zákon, který jim komplikuje život třeba při užívání rodného jazyka (chtějí-li se v tomto jazyce např. vzdělávat) a navíc je podle některých kritiků zaměřen tak, že vede k nedobrovolné asimilaci.

Tentýž zákon definuje národnostní menšinu jako seskupení občanů České republiky - z toho vyplývá, že pokud v Česku třeba třicet let žije třeba Vietnamec s povolením trvalého pobytu, ale bez občanství, není členem menšiny a nemůže užívat menšinová práva.

Americký dokument se věnuje i svobodě tisku a v této souvislosti zmiňuje známý konflikt mezi českou vládou a týdeníkem Respekt. Vláda jako jeden muž považovala žalobu na tento týdeník za správnou, premiér dokonce mluvil o tom, že jde o žalobu likvidační. Ministři svůj postup dodnes nevnímají jako problematický - a je zajímavé všimnout si, že autoři americké zprávy to vidí jinak.