Jací jsou Češi spojenci?

Adam Drda

Na jedné straně účast elitních českých jednotek v zahraničních misích, na druhé straně nefunkční padáky a nepojízdné transportéry. To jsou dvě tváře českého vojska na den přesně tři roky po jeho vstupu do Severoatlantické aliance.

K největším nešvarům tuzemské politiky patří rozpor mezi květnatou rétorikou a konkrétními skutky a pobývání České republiky v Severoatlantické alianci zmíněný nesoulad docela výmluvně ilustruje.

Když Češi v roce 1999 do NATO vstupovali, zaznívaly ze všech stran pěkné fráze: Sdílíme euroatlantické hodnoty. Budeme užitečnými partnery Západu. Případně, že konečně jsme vstoupili tam, kam opravdu patříme. Během tří let se ukázalo, jak obtížné bude tyto fráze naplnit: dosavadní české členství totiž vypadá spíš jako nepřetržité testování, co vlastně NATO unese.

Už v době války s Miloševičovou Jugoslávií se pražští vládní politici projevovali jako vratcí a zdrženliví spojenci. Miloš Zeman tehdy mluvil o lidech, kteří zásah NATO podporovali, jako o osobách "s krví podlitýma očima" a Jan Kavan přišel s dnes již slavnou řecko-českou iniciativou, která - mírně řečeno - korespondovala spíš s ruskými než s americkými zájmy. Vztahy se Spojenými státy, nejdůležitějším partnerem v alianci, se vládě podařilo zkomplikovat i o dva roky později, když Češi v OSN podporovali zrušení embarga na Castrovu totalitní Kubu.

Po teroristických útocích 11. září to vypadalo, že vláda mění chování. Miloš Zeman vystoupil s radikálním projevem o potřebě soladarizovat se s napadenými a nemilosrdně potírat terorismus. Jenomže i tady se skutky s rétorikou rozešly.

Nejde ani zdaleka jen o to, že pouhých pár dní po premiérově rasatní řeči rozběhli politici nepříliš vkusnou veřejnou debatu o odstěhování Svobodné Evropy z centra Prahy a že se při hlídání radia ukázaly jisté armádní limity, jako je třeba pohyblivost českých obrněných transportérů-veteránů. Mnohem nepříjemnější byla informace, že dva dny po atentátech jednal ministr Jan Kavan o prodeji českých zbraní do Jemenu, tedy do země, která z hlediska teorismu patří k těm nejproblematičtějším.

Praha má ovšem v podobně diskutabilních podnicích zkušenost. Už v roce 2000 navštívila česká delegace potají Irák, na který bylo uvaleno embargo. Ve skupině nechyběl náměstek ministra zahraničních věcí, šéfporadce premiéra a dokonce ani muž jménem Milan Jedlička, kterého si české úřady vybraly jako spolupracovníka, ačkoli byl v Americe několikrát trestán.

Chvílemi se zdá, že Praha vnímá závazky k Bruselu podobně jako zaměstnanci nějakého komunistického Národního podniku bezpečnostní předpisy - tedy jako něco, co sice na papíře platí, ale nesmí se to brát moc vážně.

Kabinet například málo dbá na věrohodnost lidí, kteří mohou přicházet do styku s tajnými informacemi: premiér je obklopen nedůvěryhodnými poradci, v policejních složkách pracují lidé s podivnou minulostí, jako náměstek Václav Jakubík, abychom použili čerstvého příkladu.

Co se týče armády, současná vláda sice nezavinila její kritický stav, ale až do nástupu Jaroslava Tvrdíka na ministerský post nedokázala v resortu nic změnit. Reforma, která měla začít už dávno, se sotva rozbíhá, projekt letounu z Aera Vodochody, který ruinoval rozpočet ministerstva obrany, se teprve v posledních měsících podařilo dostat do jakž takž přijatelné podoby. Zmiňovat se o korupci a nehodách nejrůznější vojenské techniky je zbytečné.

Zřejmě jediná část českého obranného systému, která z Bruselské centrály pravidelně slýchá pochvalné mručení, jsou elitní a specializované jednotky, ať už jde o chemiky nebo zdravotníky, nasazované v zahraničních misích. Jako důkaz "spolehlivého spojenectví" a "sdílení euroatlantických hodnot" ale jejich práce nestačí, takže Jaroslav Tvrdík či jeho případný nástupce mají pro příští tři roky o zábavu postaráno.