Neriziková rizika

Ondřej Štindl

Snadnost s jakou pod novelou zákona, která umožní zveřejnění části archívů, přibyl prezidentův podpis je trochu překvapivá. Václav Havel se totiž v minulosti netajil výhradami k otevírání archívů. I včera vyjádřil jisté obavy z toho, co může novela přinést. Podobné obavy byť ostřejšími slovy vyjadřují někteří odpůrci zákona - mezi nimi jsou lidé s úctyhodnou minulostí bojovníků proti totalitnímu režimu. Jejich obavy však jsou dost možná přehnané, stejně jako některé naděje, které se s otevřením archívů pojí.

Podle toho nejčastěji zmiňovaného katastrofického scénáře hrozí, že bulvární tisk bude po zveřejnění svazků zahlcen intimními podrobnostmi ze života lidí, které komunistický režim pronásledoval, a že v té změti nebude možné rozpoznat pravdu od smyšlenek. Riziko, že k něčemu takovému skutečně dojde, ovšem nemusí být velké.

Jednak jen velmi malé procento někdejších disidentů patří do vrstvy lidí, těšících se dnes pochybnému privilegiu zájmu bulvárního tisku. Navíc zveřejněny budou jen svazky agentů Státní bezpečnosti, potenciální bulvární reportér tedy před výpravou do archivů bude muset podniknout celkem obsáhlý výzkum, aby zjistil jaký agent byl kdysi nasazen na prominenta, o nějž se zajímá. Pak požádá o možnost nahlédnout do svazku a velmi pravděpodobně si pár týdnů počká.

	Je dobře, že bude existovat oficiálně posvěcený seznam agentů StB. Současná situace, kdy mnozí lidé - včetně novinářů i pracovníků státních institucí - používají nadivoko vydané Cibulkovy seznamy, je z morálního hlediska přinejmenším zvláštní.

V případě, že ten jím žádaný svazek nepatří mezi množství těch, co jaksi zmizely, se do něj po čase začte. Zjistí však, že ty pasáže agentových hlášení, kterého zajímají, ve svazku buď nejsou, nebo jsou začerněny - zákon to alespoň ve vztahu k údajům o třetích osobách předpokládá. Možná najde nějaké náznaky v tom, co začerněno nebude, pak ovšem pravděpodobně zjistí, že publikace takových neurčitých náznaků je právně neprůchodná nebo, že by musel podniknout další dlouhodobý průzkum.

Standardní český bulvární novinář by takovou anabázi asi předem vzdal a radši napsal šokující zprávu o novém poměru zpěvačky XY, zvláště, když mu ji do telefonu ráda nadiktuje samotná umělkyně. Jisté hypotetické nebezpečí hrozí snad jen od těch, kdo budou z jistých míst předem instruováni, co ve svazcích mají hledat.

A teď k těm nadějím. Je jistě dobře, že bude existovat oficiálně posvěcený seznam agentů StB. Současná situace, kdy mnozí lidé - včetně novinářů a třeba i pracovníků státních institucí - používají jako pomůcku nadivoko vydané Cibulkovy seznamy, je z morálního hlediska přinejmenším zvláštní. Je možná ještě lepší, že veřejnost bude znát i jména a spisy těch, kdo v StB pracovali a takzvané objektové svazky.

Těžko ovšem říci, zda zveřejnění svazků způsobí, že lidé, o kterých se v nich píše něco nepěkného - třeba z jejich soukromého života - přestanou být vydíratelní - už prý jen proto, že jejich materiály přestanou být ve výlučném držení institucí, jejichž pracovníci mohou s informacemi nakládat, řekněme, všelijak. Koneckonců jména agentů StB nebo jejich podstatné části jsou díky Cibulkovým seznamům dávno známa. A zmíněné choulostivé informace zveřejňovány nebudou - státní monopol na ně tedy trvá.

Na druhou stranu je těžké si představit, že by to v dohledné době mohlo být jinak.