Nedůvěryhodný kodex ČRo

Michal Růžička

Příliš lidí si ani nepovšimlo. V úterý česká Poslanecká sněmovna rozhodla, že to bude ona, kdo schválí kodex veřejnoprávního Českého rozhlasu. Odmítnutím představ senátorů, kteří tvrdili, že kodex Českého rozhlasu náleží Radě ČRo, tak poslanci završili politické ovládnutí českých veřejnoprávních médií.

Kodex České televize již pod patronací poslanců vzniká a poslanci se přou nad již sepsaným návrhem o to, co znamená "ověřená informace", co "nestrannost" a co "objektivita". Potíž je ovšem v tom, že ač budou radní, přizvaní odborníci a nakonec i poslanci sebepilnější, kodex se v každém případě stane projektem pochybným. Proč?

	Má-li se jakýkoli kodex stát důvěryhodným pro ty, kteří jej mají dodržovat, musí vzniknout na základě zkušeností oné instituce, a musí ho zaštítit důvěryhodná autorita. A tou v popisovaném případě sněmovna není.

Za prvé, má-li se jakýkoli kodex stát důvěryhodným pro ty, kteří jej mají dodržovat, musí vzniknout na základě zkušeností oné instituce. Musí částečně vzniknout zdola, a především musí být neustále konfrontován s denním životem a měnícím se náhledem na vztah mezi společností a médii.

Ty světové mediální instituce, jejichž kodexy jsou v České republice často citovány, rok co rok svá profesionální písma problematizují, oživují, aktualizují.

Tak například pojem objektivity, na který klade důraz návrh Kodexu České televize, již vymizel z kodexů řady uznávaných institucí. Prostě proto, že jakoukoli zprávu nelze pojmem objektivity měřit. Takže, mediální kodex, má-li k něčemu být, je kodexem pohyblivým. A mají snad poslanci v úmyslu s českými veřejnoprávními médii žít? Mají v úmyslu dostát oné potřebě pohyblivosti? Stěží. A i kdyby - bylo by to správné?

Čímž se dostáváme k bodu dvě. Má-li se jakýkoli kodex stát důvěryhodným pro ty, kteří jej mají dodržovat, musí ho zaštítit důvěryhodná autorita. A tou v popisovaném případě sněmovna není. Cokoli totiž kodifikují poslanci, vždycky jde o akt politické, mocenské vůle, která naplňuje politické, či mocenské zájmy.

Zkrátka - kodex schválený sněmovnou je politickým diktátem z povahy věci a žurnalisté v médiích veřejné služby nemohou než s podezřením čekat, kdy a jak se diktát změní podle politických nálad.

	Kodex schválený sněmovnou je politickým diktátem z povahy věci a žurnalisté v médiích veřejné služby nemohou než s podezřením čekat, kdy a jak se diktát změní podle politických nálad.

Pokud se toto nebezpečí zdá jako teoretické, je zde praktický příklad všedního večera. Reportér veřejnoprávní televize informuje o skutcích poslankyně. Jak? Bez předsudků? Ale kdo tomu uvěří? Vždyť ona mu spolutvoří profesionální, právně závazné normy a je tudíž v jistém smyslu jeho nadřízenou... Neboli - sněmovnou ovládnutý kodex podkopává důvěru v mediální instituci veřejné služby. A nedůvěryhodné veřejnoprávní médium je zbytečnou existencí.

Především poslanci ODS a ČSSD nechtěli a nechtějí podobné argumenty slyšet. Sociální demokrat Miloslav Kučera se například domnívá, že parlamentní schválení dodá kodexům České televize a Českého rozhlasu větší vážnost. Pokud měl na mysli vážnost v očích politiků samých, měl snad pravdu. Pokud se týká obecného dopadu, hrozí toto pravidlo přispět spíše k nedobré kultuře vztahů mezi politickou a mediální sférou.

V zemi premiéra Zemana a jeho známých incidentů s novináři bude ještě dlouhý čas vnímána kterákoli politická akce ovlivňující média vnímána se značným podezřením. Čili - ani případný argument, že parlamenty v některých zemích veřejnoprávní média výrazněji ovlivňují, neobstojí. Politickou kulturu, způsoby a léty prověřenou míru vkusu totiž nelze ani okopírovat, ani ze dne na den vstřebat.