Česká republika se v Izraeli těší dobré pověsti, dokonce tak dobré, až to pozorovatele může vést k otázce, zda je ta pověst také zasloužená. Většinou se ovšem zakládá na událostech dávnější historie, například na sympatii prvního československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka k sionistickému hnutí, postavení židů v první republice nebo pomoci, kterou československý stát poskytl izraelské armádě během první války na Blízkém východě.
Výrazně protiizraelské angažmá komunistického Československa, jehož součástí byla i podpora organizací, které plánovaly a prováděly teroristické útoky proti Izraeli, lze v tomto kontextu vnímat jako projev politiky jaksi neautentické - implantované silou imperiální mocnosti - někdejšího Sovětského svazu.
V hlasování ČR lze vidět spíš odmítnutí taktiku, která někdy evropskou diplomacii znehodnocuje a spočívá ve snaze dosáhnout konsensu za každou cenu.
Počátkem devadesátých let chovala česká zahraniční politika - především prezident Václav Havel - ve vztahu k Blízkému východu poněkud přehnané ambice, chtěla vstoupit do dějin regionu jako velký mírotvůrce. Byla to ale touha spíš platonická, vavříny zprostředkovatelů míru nakonec připadly Norům, kteří se své ambice předem halasně nerozhlašovali, a nakonec ani ten jimi zprostředkovaný mír neměl příliš dlouhé trvání.
I během pozdějších let dávala česká politika najevo vůli být aktivním činitelem ve snaze usmířit Izrael a Palestince, ke konkrétnějším výsledkům však české angažmá nedospělo. Úsilí být na Blízkém východě zadobře se všemi občas vedlo k aktivitám přinejmenším sporným, viz ochota prodat tanky do Jemenu.
Hlasování českého zástupce v komisi OSN pro lidská práva pověst České republiky jako přítele Izraele jistě potvrdí. Z věcného hlediska velký význam nemělo - protiizraelská rezoluce byla stejně přijata velkou většinou hlasů. Postoj pěti zemí, které hlasovaly proti rezoluci, svůj smysl však měl, ne proto, že by z něj vyplýval automatický souhlas s tím, jak si izraelské jednotky počínají na palestinských územích.
Lze v něm vidět spíš odmítnutí taktiky, která někdy evropskou diplomacii znehodnocuje a spočívá ve snaze dosáhnout konsensu za každou cenu. Výsledkem takové diplomacie bývá třeba to, že se sice podaří z návrhu rezoluce vypustit pasáž, která obsahuje faktické schválení sebevražedných útoků, a pro palestinské oběti se v textu přestane používat termín mučedníci. Jednostranné zaměření textu však zůstane zachováno.
Jenomže rozumná dohoda je někdy nedosažitelná a je dobře, že česká delegace to v Ženevě byla schopná reflektovat. Tuzemská zahraniční politika bývá předmětem kritiky - zhusta oprávněně. Postoj, který projevila v souvislosti se včerejším hlasováním, ale zaslouží ocenění.
