O smrti Vlastimila Brodského se většina veřejnosti dozvěděla ze sobotního televizního zpravodajství. To na dvou největších kanálech - České televizi a Nově - zprávu o hercově skonu pojednalo jako jednu z hlavních zpráv a neslo se v duchu pietním a uctivém, jako by odpovídajícím náladě okamžiku. Vskutku jen jakoby - tu úctu a pietu totiž jen důsledně a na povrchu předstíralo, alespoň v jednom a to dost podstatném ohledu ji však projevit odmítlo.
Obě televize tak značně zpochybnily veškerou tu uctivou ambaláž, jíž zprávu o hercově smrti doprovodily.
Rodina Vlastimila Brodského požádala policii, aby nezveřejňovala okolnosti a příčinu hercovy smrti. Česká televize o přání pozůstalých informovala, v závěru zprávy ale oznámila i to, na jaký typ konce známé okolnosti poukazují. Komerční televize si brala servítky daleko menší, hned v úvodu zprávy sdělila, jakým způsobem měl Vlastimil Brodský podle jejích informací zemřít. Obě televize tak značně zpochybnily veškerou tu uctivou ambaláž, jíž zprávu o hercově smrti doprovodily.
Do jaké míry se dá věřit pietním řečem a pohnutému hlasu moderátorů, když médium není schopno projevit úctu nejelementárnější, úctu před - jak se říká - majestátem smrti, která se dává najevo především mlčením a koneckonců i úctu před těmi, jichž se popisovaná událost dotkla nejbolestněji, tedy před rodinou.
Ta bezohlednost vůči přání pozůstalých navíc byla z věcného hlediska zbytečná. Vždyť už z toho, že rodina projevila právě to přání, jež projevila, si divák snadno domyslí, o jakou smrt mohlo jít. A také si uvědomí, že mu po tom vlastně nic není, a že respekt k pozůstalým velí v tuto chvíli, kdy bolest je ještě příliš živá, ten zjevný fakt nijak nerozpitvávat.
V rozhodování o tom, zda bude televize informovat v plnosti nebo zda vyjde vstříc rodině a nechá si něco pro sebe tedy nějaké právo veřejnosti na informaci nehrálo roli, šlo čistě o věc vkusu nebo spíš nevkusu.
Veřejnost má právo vědět, může znít protiargument. Jenomže Vlastimil Brodský, jakkoliv byl veřejně známý, nebyl veřejný činitel a neexistuje veřejný zájem, který by byl ohrožen v případě, že by informace o jeho skonu nebyla úplná. V rozhodování o tom, zda bude televize informovat v plnosti nebo zda vyjde vstříc rodině a nechá si něco pro sebe tedy nějaké právo veřejnosti na informaci nehrálo roli, šlo čistě o věc vkusu nebo spíš nevkusu.
Lze si představit, že rozhodnutí zveřejnit, co rodina zveřejnit nechtěla, si každá televize odůvodnila s tím, že pokud tak neučiní sama, udělá to konkurence a proto není co řešit. Ve svém odhadu chování těch ostatních nakonec obě televize projevily správný úsudek.
Ospravedlňovat správně předpokládaným selháním druhých selhání vlastní však je trochu pochybné. Je škoda, že závodění v tom, kdo řekne víc informací, které nikdo nepotřebuje vědět, přidalo pachuť zbytečného pokrytectví ke chvíli, jíž by příslušela spíš střídmost ve vyjadřování nebo rovnou ticho.
