Spolupráce s komunisty nemožná

Adam Drda

Na první pohled jsou každoroční komunistické oslavy úsměvné: jako by šlo o nějakou absurdní hříčku, jako by funkcionáři a manifestanti parodovali sami sebe. Úsměv na rtech ale zamrzne, když si člověk uvědomí, že to, co ty manifestace ukazují, je pravda, že takoví dnešní čeští komunisté opravdu jsou a že KSČM je podle průzkumů třetí nejsilnější strana v zemi.

Česká republika se nachází ve schizofrenní situaci, v níž je propagace komunismu považována za trestný čin a přitom jeho představitelé, zdobící si občas dodnes své kanceláře podobiznami Lenina, zasedají v parlamentu.

	Komunisté jsou vytrvalí pragmatici, vědí, že mají stabilní voličskou základnu a že v zablokovaném politickém trojsystému ODS-ČSSD-Koalice, asi nebudou navěky izolováni.

Nepředstavují jen nějakou "obtíž", jako svého času Sládkovi republikáni, o níž by se dalo předpokládat, že časem vymizí. Komunisté jsou vytrvalí pragmatici, vědí, že mají stabilní voličskou základnu a že v zablokovaném politickém trojsystému ODS-ČSSD-Koalice, asi nebudou navěky izolováni.

Poslanec ČSSD Lubomír Zaorálek dal před několika dny rozhovor deníku Právo a v něm načrtl jednu možnou povolební situaci: vládli by lidovci a sociální demokraté, podporovaní komunisty. V Právu píší, že komunisté by na to zřejmě kývli, kdyby dostali třeba křeslo místopředsedy Poslanecké sněmovny.

Je zřejmé, že popsanou alternativu teď nepřijmou lidovci, ani spousta Zaorálkových kolegů, ale přesto nelze pominout, že návrh vůbec padl a že by se navíc v budoucnu mohl uchytit.

Existuje přece teorie, která praví, že extremní politické proudy izolace posiluje a že se s nimi mohou demokraté snáz vypořádat, když je vtáhnou do normálního politického života, dají jim podíl na rozhodování, začnou je ovlivňovat a nekonec je zkultivují. A pokud KSČM bude mít i nadále nějakých patnáct procent voličů, politická scéna se prostě nevyhne otázce "Co s ní?"

Zaorálek říká, že by po komunistech nežádal omluvu za minulost a celkovou změnu postoje k předlistopadové době, protože ho "nezajímá minulost, ale současnost". To je první nebezpečí.

Za prvé komunisté z minulosti žijí a jejich současnost je bez kladného vztahu k totalitnímu režimu nepředstavitelná. A za druhé, spolupracovat s nimi navzdory jejich vztahu k totalitě znamená založit politicku na amorálnosti, což principielně nemůže přinést nic dobrého.

	Demokratickým stranám zbývá snad jen jediná možnost. Neprolamovat izolaci KSČM, ale pomalu získávat její voliče, a to nikoli populismem komunistického ražení, ale zodpovědnou inteligentní politikou, která udělá z rétoriky pánů Ransdorfa a Grebeníčka společensky nepřijatelnou záležitost.

Jak by ČSSD vůbec mohla mít za partnery komunistické předáky, kteří - například - obhajují Klementa Gottwalda tím, že jeho zločiny ho srovnávají s činy Václava Havla. Jak by mohla vycházet s lidmi, kteří na otázku, zda se někdy postaví čelem k politickým vraždám odpovídají protiotázkou, zda se současný režim vyrovná s vraždami podnikatelů a s rozkradením země?

Tady už totiž nejde jen o o vztah k minulosti, ale o to, že podobná demagogie dosvědčuje naprosto pokřivený hodnotový systém, a tolerovat ho znamená rozbíjet si ten vlastní.

Vypadá to tedy jako začarovaný kruh. Komunisté se nemohou změnit a dokud se nezmění, nelze s nimi spolupracovat. Demokratickým stranám zbývá snad jen jediná možnost.

Neprolamovat izolaci KSČM, ale pomalu získávat její voliče, a to nikoli populismem komunistického ražení, ale zodpovědnou inteligentní politikou, která udělá z rétoriky pánů Ransdorfa a Grebeníčka společensky nepřijatelnou záležitost.

Současná kampaň, v níž demokraté čelí ruku v ruce skomunisty fiktivnímu ohrožení národa je však přesným příkladem politického jednání, které komunisty spíš legitimuje a posiluje.