Pošlapané iluze si zaslouží oslavu

Ondřej Štindl

V myslích většiny lidí, kteří alespoň část školní docházky absolvovali před rokem 1989, pohled na kvetoucí šeříky asociuje obraz tanku s rudou hvězdou na věži.

Fialové a bílé květy byly vyvedeny snad na všech plakátech, vybízejících k oslavování "slavných májových dnů", v hodinách výtvarné výchovy školní mládež počet těch společných vyobrazení květů a zbraní dále rozmnožovala.

	V časech porevolučních došlo k jakési emancipaci šeříku - nadále rozkvétá každý rok, tanky už mu ale společnost nedělají. Ty tanky s rudou hvězdou už vlastně v květnu nedělají společnost ničemu a nikomu, zmizely z nástěnek, čítanek, plakátů i z televize.

V časech porevolučních došlo k jakési emancipaci šeříku - nadále rozkvétá každý rok, tanky už mu ale společnost nedělají. Ty tanky s rudou hvězdou už vlastně v květnu nedělají společnost ničemu a nikomu, zmizely z nástěnek, čítanek, plakátů i z televize.

K hrobu těch, kdo v nich přijeli, představitelé státu a obcí sice občas v rámci nějaké komorní ceremonie položí věnec. Nejsledovanější součástí oslav osvobození však bývá defilé historických vozidel americké armády na náměstí v Plzni. Je to docela pochopitelné, zároveň však trochu smutné.

Ať už se tak stalo z jakýchkoli důvodů - třeba i kvůli zákulisní politické dohodě - z většiny území někdejšího Československa vyhnala nacisty Rudá armáda. Je jistě pravda, že výraz "osvobození" v téhle souvislosti zní trochu jako eufemismus. Sotva se dá totiž říci, že sovětští vojáci do Československa přinesli svobodu.

Pomohli skoncovat s jednou podobou krvavé nesvobody, sovětské vedení, tajné služby a jejich domácí spojenci ale už bezprostředně po válce pokládali základy nesvobody další. Lidé, kteří sovětské tanky v ulicích vítali, o tom samozřejmě většinou neměli ani tušení. Vojáci, kteří na těch tancích přijeli, také ne.

	Pokud se v současnosti konají oslavy osvobození, mají charkater lidové veselice, kam se tragičtí hrdinové možná nehodí. Spravedlivé to ale není.

S těmi, kdo jim podávali ty obligátní šeříky, sdíleli stejnou iluzi, že svět, jehož běsnění čtyři roky sledovali z první ruky, se vydal na cestu k něčemu lepšímu. Že ty miliony mrtvých, kteří nosili stejnou uniformu jako oni, a kteří pro sovětské načalstvo často představovali menší hodnotu než jejich výstroj, k něčemu zavazují ty, kdo přežili.

To všechno byla jen iluze. Po návratu našli "osvoboditelé" domov stejně krutý jako byl ten, který opouštěli, a postupem doby se v "osvobozených" zemích stali jejich následovníci symbolem této krutosti - oprávněně.

Ta společně sdílená iluze si snad zaslouží veřejné připomenutí. Iluze svobody a znovu nabyté důstojnosti, iluze vyvrácená do základů a potom odsouzená k zapomnění. Pokud se v současnosti konají oslavy osvobození, mají charkater lidové veselice, kam se tragičtí hrdinové možná nehodí. Spravedlivé to ale není.