S tím, že v Praze bude odhalen památník obětem komunismu, se veřejnost měl možnost seznámit především kvůli dohadům ohledně vhodnosti či nevhodnosti sestavy osobností, pozvaných na jeho včerejší slavnostní odhalení.
Dobu komunismu a památku těch lidí, kterým totalitní režim ublížil nejvíc, bude v Praze připomínat co do rozměru trochu předimenzované bílé schodiště v úpatí petřínského svahu a na něm odshora dolů rozestavené temně zabarvené sochy Olbrama Zoubka.
Památník na úpatí Petřína by ovšem měl přetrvat i do doby, kdy jména těch, kdo v té rozepři figurovali, už něco řeknou jen málokomu, kdy v myslích lidí už nebude existovat živá vzpomínka na komunismus a na zlo, které vnesl do života mnohých. Samozřejmě to tak bude jen v případě, že Praha v budoucnu neprodělá další atak té pomníkové čistky, která českou metropoli čas od času zachvátí.
Dobu komunismu a památku těch lidí, kterým totalitní režim ublížil nejvíc, bude v Praze připomínat co do rozměru trochu předimenzované bílé schodiště v úpatí petřínského svahu a na něm odshora dolů rozestavené temně zabarvené sochy Olbrama Zoubka, provedené jeho charakteristickým stylem, s nímž se člověk může setkat na tolika veřejných místech, až by se dalo hovořit o inflaci.
Ty sochy představují stále téhož člověka, který - jak postupuje čím dál výš po schodech - jaksi ubývá. První socha jej zachycuje celého, na vyšším schodu má puklou hruď, dál mu ubývají končetiny a na vrcholu schodiště z něj zbývá už jen část nohy.
V tom člověku je možné vidět objekt působení nějaké zlé vnější síly, která ho - bezmocného - osekává, až jej nakonec anihiluje, doslova z něj udělá - jak psal George Orwell - neosobu. Muž ale zůstává do poslední chvíle stát - alespoň tímhle způsobem vzdoruje. Tak smysl pomníku vykládají i jeho tvůrci.
Desítky politických vězňů, kteří se shromáždili při jeho slavnostním odhalování si ale nemohou dovolit luxus zabývat se nějakými estetickými problémy ve chvíli, kdy se dočkali částečné a dlouho odkládané satisfakce.
Možné ale je i jiné vnímání. Člověk, který má za sebou značné utrpení, vstupuje na bílou cestu vedoucí vzhůru, a jak na ní postupuje, zároveň mizí. To může působit jako obraz cesty, kterou - jak učí víra - člověk má projít po svém skonu, kdy má odložit svá světská trápení, vydat se za světlem a proměnit se přitom v novou bytost - stát se duší oproštěnou od těla.
Pomník proto může působit jako nějaký eskalátor do nebe, pravda, končící mezi stromy na nepříliš upraveném petřínském svahu.
Názory na to, zda je pomník obětí komunismu dílo po umělecké stránce zdařilé, se různí a argumenty kritiků se zdají dost pádné. Ty desítky politických vězňů, kteří se shromáždili při jeho slavnostním odhalování si ale nemohou dovolit luxus zabývat se nějakými estetickými problémy ve chvíli, kdy se dočkali částečné a dlouho odkládané satisfakce.
