To, že se Jan Kavan nakonec s Arielem Šaronem sešel, českého ministra zahraničí nenaplnilo velkým nadšením. Svým způsobem je to pochopitelné. Šaron - narozdíl od Kavanova izraelského protějšku Šimona Perese - skutečně nemá pověst mírotvůrce. Kavan se přitom před vstupem do české politiky pohyboval právě v prostředí různých a někdy dost radikálních mírových hnutí.
Kavan se chtěl a měl se sejít s oběma, a že to v Arafatově případě nevyšlo, není jeho chyba. Snaha dosáhnout zrušení schůzky s izraelským premiérem proto může působit jako ne úplně opodstatněná přecitlivělost.
Pojem "vyváženost", kterým při vysvětlování svého záměru se se Šaronem nesejít, si však zasluhuje bližší zkoumání, a to hned ze dvou hledisek. Ke zrušení schůzky českého ministra s Jásirem Arafatem nedošlo z Kavanovy iniciativy, důvody byly na palestinské straně.
Nějaké hypotetické obviňování Jana Kavana ze zaujatosti, která se měla projevit tím, že se sešel Šaronem a s Arafatem ne, by bylo možné snadno vyvrátit - chtěl a měl se sejít s oběma, a že to v Arafatově případě nevyšlo, není Kavanova chyba. Snaha dosáhnout zrušení schůzky s izraelským premiérem proto může působit jako ne úplně opodstatněná přecitlivělost.
Sám koncept zmíněné vyváženosti, který je v Kavanových slovech znát, je rovněž přinejmenším diskutabilní. Je to koncept jaksi mechanický a trochu odtažitý - Kavan jako by se snažil o to, aby český postoj k oběma stranám konfliktu na Blízkém východě byl vnímán jako "vyvážený", tedy víceméně stejný.
Do Tel Avivu i Ramalláhu by z Prahy zřejmě mělo být stejně daleko, situace, která by navozovala dojem, že jedna z těch metropolí je Česku bližší, je z principu nežádoucí. Tahle představa ale není moc ukotvená v realitě.
Česká republika by měla ve vztazích s Izraelem udržovat atmosféru, v níž je možné otevřeně hovořit prakticky o všem. Je proto zbytečné snažit se jí zastřít jakousi clonou na odiv stavěného odstupu.
Izrael je přece země s podobným politickým systémem jako Česká republika, někteří dnešní obyvatelé Izraele na Blízký východ přijeli z někdejšího Československa a dodnes se k tomu hrdě hlásí, známý kibuc nedaleko Haify se ještě stále jmenuje po prezidentovi Masarykovi, dnešní Česko s Izraelem čile obchoduje.
K Palestině Česko takové množství historických a osobních vazeb nemá, pomineme-li poněkud temné spojenectví mezi bývalým komunistickým režimem a Organizací pro osvobození Palestiny.
Ta relativní blízkost samozřejmě neznamená, že by Česko mělo automaticky schvalovat všechny kroky, které Izrael podniká. Naopak měla by v česko-izraelských vztazích udržovat atmosféru, v níž je možné otevřeně hovořit prakticky o všem. Je proto zbytečné snažit se jí zastřít jakousi clonou na odiv stavěného odstupu.
