Možnosti unionistů

Ondřej Štindl

Stojíte na křižovatce dvou cest, z nichž jedna vede ke všeobecné zkáze, druhá k úplnému zničení, doufám, že si vyberete dobře, obrátil se Woody Allen ke středoškolákům v jedné ze svých povídek.

S nevelkou mírou nadsázky se podobně dá popsat dilema, před nímž vpředvečer jednání o nové vládě stojí koalice a především Unie svobody. I ji totiž čeká výběr mezi dvěma nelákavými alternativami - navíc na pozadí tradice vzácné důslednosti, s níž byli unionisté v dřívějších dobách téměř vždy s to vybrat si to pokud možno nejhorší.

	Unii svobody čeká výběr mezi dvěma nelákavými alternativami - navíc na pozadí tradice vzácné důslednosti, s níž byli unionisté v dřívějších dobách téměř vždy s to vybrat si to pokud možno nejhorší.

Unie svobody se v rámci koalice vždy představovala jako programová síla, čímž se snažila vyvážit svůj handicap v oblasti dělání reálpolitiky nebo vůbec politiky. Do jednání o Špidlově vládě vstupuje s perspektivou, že ze svého programu toho ve vládním prohlášení příliš mnoho neuplatní, a že v kabinetu bude hrát roli nanejvýš partnera trpěného s hodně zaťatými zuby. A také že účast na vládě straně v příštích volbách nezaručí dobrý výsledek nebo alespoň výsledek zaručující jí přežití v Parlamentu.

Další potíž pro Unii svobody ovšem plyne z toho, že případný odchod do opozice by pro ni mohl vést k prakticky stejným důsledkům.

Unii se již jednou podařilo přivést ke krachu jednání o vládě s křesťanskými a sociálním demokraty v roce 1998, kdy okázale zásadový postoj Jana Rumla otevřel dveře opoziční smlouvě. Podobně i dnes by neúspěch rozhovorů vedl ke zvýšení vlivu buď ODS, nebo komunistů.

Unionisté by pak - jako bezkonkurenčně nejmenší parlamentní frakce - mohli zdokonalovat své umění projevovat pobouřenou bezmoc.

Pokud v opozici nakonec uvízne ODS, může to alespoň chápat jako příležitost se nějakým způsobem konsolidovat, jakkoli je to možná trochu přehnané očekávání. US-DEU se ale napřed potřebuje dostat do stadia, kdy bude mít co konsolidovat.

Ta zmíněná pobouřená bezmoc se ovšem pro unionisty dost možná stane charakteristickou, i v případě, že se do vlády dostanou. Předsedkyně US-DEU Hana Marvanová během kampaně mnohokrát řekla, že koalici jde především o program, ne o funkce.

	Je trochu zvláštní, když stranické vedení absolvuje důležitá vyjednávání a pak odstoupí a nechá své nástupce žít s výsledky těch rozhovorů.

Její strana se ovšem po jednáních s ČSSD, povedou-li k pozitivnímu výsledku, dostane do pozice, kdy z jejího programu moc nezůstane a straně jako důvod k existenci zbudou nějaké a dá se čekat, že spíše zbytkové funkce. Tenhle stav je daleko snesitelnější pro lidovce, u nichž přežití a udržení si vlivu už tradičně představují hodnoty samy o sobě.

Racionalitu a předvídatelnost jednání US-DEU v nejbližších dnech může ovlivnit i stav povolebního šoku a snad i oprávněný pocit hořkosti vůči koaličním partnerům. Navíc vedení US-DEU ohlásilo, že hodlá odstoupit, což je vzhledem ke katastrofálnímu volebnímu výsledku jistě pochopitelné.

Na druhou stranu je trochu zvláštní, když stranické vedení absolvuje důležitá vyjednávání a pak odstoupí a nechá své nástupce žít s výsledky těch rozhovorů. Koalice a především US-DEU zkrátka jsou v situaci, jejíž zvládnutí vyžaduje mimo jiné i značnou kázeň, zároveň ale mají mnoho důvodů propadat hysterii.

Vladimír Špidla dal minulý týden najevo, že by od představitelů koalice rád dostal záruky, že se jejich spojenectví nerozpadne. V současné situaci by ovšem takové "potvrzení" nemělo velkou váhu ani tehdy, když by ho podepsali všichni koaliční politici i jejich zákonní zástupci.