Adam Drda
Po zveřejnění poslední hodnotící zprávy berou tuzemská média rozšíření Evropské unie jako v zásadě hotovou věc - titulky dnešních novin znějí zhruba takto: "Česko může do unie v roce 2004" - nebo, méně střízlivě: "Česko vítej, volá Evropa".
Ministr zahraničí Cyril Svoboda tomuto tónu přizvukuje, když říká: "Dostali jsme vstupenku..." U ministra je optimismus jaksi povinný, avšak mediálním debatám by asi slušela větší dávka realismu.
 |  |  |  |  | | | Česká cesta do unie tedy zatím úspěšně pokračuje, ale na otvírání šampaňského je času dost. | |  |  | |  | Je sice pravda, že plná integrace dosavadních kandidátských států je především otázkou "politického rozhodnutí", jak říká například místopředseda ODS Jan Zahradil, ale jde o to, co si pod tím termínem člověk představuje.
Pokud má na mysli to, že hlavní roli při rozšiřování nebude hrát výhradně posudek komise a připravenost jednotlivých zemí v té které oblasti, nýbrž taky jejich politická důvěryhodnost, strategická poloha, diplomatická obratnost či vědomí západní odpovědnosti za jejich osud, těžko se s tím dá polemizovat. Do Severoatlantické aliance Česko taky nevstoupilo díky armádním kvalitám...
Zároveň však ono "politické rozhodnutí" neznamená, že se o integraci rozhodne na úrovni komise či nejvlivnějších zemí patnáctky, které potom zbylému členstvu předloží svůj verdikt k formálnímu schválení. Taková představa implikuje určitou nedemokratičnost unie, o níž je v Česku přesvědčeno víc lidí, než by se mohlo na první pohled zdát.
Nejlepším důkazem opaku je irské rozhodování o smlouvě z Nice, která má přijetí nových členů umožnit. Loni v červnu ji Irové v referendu odmítli a příští sobotu o ní budou rozhodovat znovu: pokud náhodou řeknou "ne", mohlo by to podle komisaře Güntera Verheugena rozšíření výrazně zpozdit.
Unii pak čekají dvě důležitá zasedání, na nichž má dohodnout faktickou podobu integrace: 25. října začne setkání Evropské rady v Bruselu, která má připravit společné stanovisko jednotlivých zemí týkající se hlavně zemědělství a rozpočtu, tedy nejproblematičtějších kapitol. Teprve z těchto jednání se zrodí podklady pro prosincový summit v Kodani.
Ale zpátky k "rozhodovacímu procesu". Vstup jednotlivých kandidátských zemí musí ratifikovat parlamenty členských států. V českém případě to může znamenat jisté problémy s Německem a především s Rakouskem.
 |  |  |  |  | | | Vstup jednotlivých kandidátských zemí musí ratifikovat parlamenty členských států. V českém případě to může znamenat jisté problémy s Německem a především s Rakouskem. | |  |  | |  | Mezi Prahou a Vídní panují dlouhodobě napjaté vztahy kvůli Benešovým dekretům i Temelínu, a i když je nepravděpodobné, že by rakouští politici kvůli těmto tématům rozšíření odmítli, nedá se to úplně vyloučit: hodně záleží na výsledku rakouských voleb a na postupu české politiky.
Zazní-li například podobné výroky, jako pronášel před časem jeden z aktuálních prezidentských kandidátů Miloše Zeman - to jest slova o idiotech a válečných provinilcích - může to vůči Praze vyvolat v nejnevhodnější dobu silné antipatie.
Dekrety sice nejsou - jak konstatovala nedávná analýza - právní problém, ale to neznamená, že automaticky přestaly být problém politický.
Ná závěr je třeba zmínit české referendum. Podle posledních průzkumů agentury STEM je poměr občanů, kteří se ve větší či menší míře obávají vstupu do Evropské unie, vůči těm, kdo o integraci vysloveně stojí, 50 procent ku 42.
Neříká se tím sice, kolik lidí dá hlas "pro", ale přesto je to znepokojivý signál. V referendu bude totiž rozhodovat voličská účast a chování politických stran.
Protievropští komunisté, kteří mají nejvíc disciplinované voliče, zatím neřekli, zda jim před hlasováním dají nějaké doporučení.
A podobně není jasné, jak se k hlasování postaví tradičně euroskeptická ODS. Kdyby v referendu zvítězili odpůrci unie, znamená to samo o sobě odklad české integrace přinejmenším o dva roky.
Celkově vzato, česká cesta do unie tedy zatím úspěšně pokračuje, ale na otvírání šampaňského je času dost.
|