V roce 1996 se setkali indičtí a pákistánští vojenští činitelé na linii kontroly, rozdělující stát Džammú a Kašmír, a snažili se zmírnit napětí po předcházejících bojích.

Oslavy 50 let nezávislosti obou zemí v roce 1997 byly doprovázeny vlnou diplomatických aktivit. V tomto roce se ministři zahraničí Indie a Pákistánu setkali v Dillí.

Po skončení druhého kola rozhovorů v Islámábádu vyhlásili osmibodový plán mírových rozhovorů, zahrnující i jednání o Kašmíru. Rozhovory sice skončily ve slepé uličce, ale obě strany se zavázaly k dalším setkáním.

Pákistánský premiér Nawáz Šaríf v projevu proneseném na půdě OSN učinil nabídku, aby byly zahájeny rozhovory s cílem uzavřít s Indií smlouvu o neútočení, v níž by se oba státy zavázaly k tomu, že nepoužijí svého jaderného a raketového arzenálu.

Roku 1988 Indie a Pákistán podepsaly dohodu o neútočení na jaderná zařízení druhé země.

Indie vytrvale odmítala zprostředkování jakékoli třetí strany, která by pomohla ukončit pohraniční srážky v Kašmíru. Podle Indie se měly spory řešit cestou bilaterálních rozhovorů v souladu s dohodou ze Šimly, podepsanou v roce 1972.

V 80. letech se uskutečnilo několik diplomatických rozhovorů zaměřených na řešení sporných otázek mezi Indií a Pákistánem. Roku 1982 oba rivalové zahájili neúspěšná jednání o uzavření smlouvy o neútočení. O dva roky později Indie letecky dopravila své vojáky do oblasti ledovce Siačen v severním Kašmíru, což znovu zvýšilo napětí v oblasti.

Pákistán odpověděl opevňováním ledovce ze své strany a začalo se mluvit o nejvýše položené válečné zóně na světě.